Otázka důvěry 4.

Stále nedokázal uvěřit, že se to stalo. Že se to děje. Jak něco takového mohla udělat?
Promnul si oči. Bylo brzké ráno, něco kolem čtvrté hodiny, a on se až teprve teď dostal ze spárů rady. Vrhli se na něj jako supi. Věděl, že už dlouho se chystají k tomu, se do něj pustit, ale až teď se jim naskytla výborná příležitost, na kterou jistě už dlouho čekali.
Jeho budoucnost a budoucnost jeho dětí byla teď nejistá. Měl sice pár lidí, kteří by za něj dali život, ale i pár, kteří by ho rádi viděli mrtvého, a nyní byla jeho autorita podkopána. Musel se mít obzvlášť na pozoru, aby nevstoupil na příliš tenký led.
Opláchl si unavenou tvář studenou vodou a pohlédl na sebe do zrcadla. Mezi hnědými vlasy už bylo pár světlých pramenů a jeho oči vypadaly unavenější než kdykoliv předtím. Matné, bez lesku, zoufalé.
Teď, když všechno bylo nejisté, si uvědomoval, jak starý ve skutečnosti je, a jak moc doufal, že tu bude mít svou nejstarší dceru, aby po něm přezvala jeho místo.
Nebyl k ní milý, ani nebyl dobrý otec, ale miloval ji, jako svou prvorozenou. Miloval ji víc, než si dokázala představit.
Proč jen se narodila tak bez talentu?
To byla jediná překážka.
Nemohl ji zahrnout svou láskou a péčí. Nemohl, ale tak rád by to byl býval udělal.
Je to snad jeho chyba? Udělal on tu chybu ve výchově, a proto je z ní vrah? Ukázal jí snad tak málo lásky, že si neváží cizích životů? To ji tak špatně vychoval? Vždyť se tak staral, aby měla všechno, co potřebovala. Dohlížel na ni, hlídal ji, bál se o ni!
Vzpomínal si, jak chůva, kterou jí najal, ji nechala bez dozoru a ona upadla a rozbila si koleno. Šel jí naproti, chtěl ji utišit, chtěl jí říct, že to bude dobré.
Jenže když se zvedla, nebyl to on, komu padla do náruče.
Ten pohled bolel. Byla to jiná bolest, než jakou zažil kdykoliv předtím. Jiná bolest, než bolest bodných, řezných ran nebo poničení čakrového oběhu.
Bolelo to… konstantně, pořád. Celý jeho život. Nikdy nezapomněl na ten okamžik, kdy si uvědomil, že svou dceru pomalu ztrácí.
Věděl, že mohl proti tomu něco udělat. Vyčítal si svou zbabělost. Jenže on nebyl nikdy dobrý ve vyznávání citů. Neuměl to. To Hizashi, ten v tom byl správný umělec. Cokoliv řekl, všechno vyznělo tak krásně.
On ne.
Chytil se za ústa, aby utišil vzlyk, který se mu vydral z hrdla. Bylo to ponižující. Napadlo ho, že se to může stát, že Hinata odejde, ale teď… Najednou to bylo jiné. Najednou ho tak strašně mrzelo, že tu pro ni nemohl být, když ho potřebovala. Mrzeli ho celé ty roky, kdy ji ignoroval.
Mysleli si, že to zvládne sama, že si najde někoho jiného, koho bude považovat za vzor. Až teď mu docházelo, že někdo s její povahou, s její milou, úžasnou, nekonfliktní klidnou povahou, něčeho takového nebyl schopen.
Ach, co jen to provedla? Co to on provedl?
A teď, kvůli ní on i Hanabi musí čelit napadání a strachu, co bude dál s rodinou vražedkyně. Rada ho nutí k tomu, aby se k ní vzdal jakýchkoliv pout.
Obával se však, že to nedokáže.
Jak má ze svého srdce vyrvat svou prvorozenou dceru a dělat, že je pro něj jen neznámý člověk? Vrah?
Odmítal uvěřit, že to skutečně udělala. Hinata byla sice hodně věcí, ale nikdy nebyla vrah.
Znal ji však vůbec tak dobře, aby to o ní dokázal říct? Vždyť s ní nestrávil ani deset minut denně jinak, než tréninkem nebo tichým jídlem.
Kdy naposledy ji vzal ven?
Když jí byli tři?
Tak strašně ho to mrzí.
„Hiashi-sama, rada chce pokračovat!“ uslyšel přes zavřené dveře hlas.
„Hned!“ křikl na sluhu a přerývavě se nadechl. Oči měl červené pláčem a nedostatkem spánku. Ruce se mu třásly a po masce jistoty nebylo ani památky.
Nadechl se, ale nepomohlo to. Výčitky na něj doléhaly jako hlasy ze záhrobí.
Potřeboval dodat sílu. Potřeboval něco, k čemu se upnout. Potřeboval teď být silný. Pro sebe. Pro Hanabi. Pro její děti a děti jejich dětí.
Vytáhl malý obdélník na řetízku zpod svého kimona, a otevřel ho. Byla to malá obrázková knížka. Čestné první místo dostala žena s modrými vlasy a neuvěřitelně chápavým úsměvem. Láska jeho života. A na druhém… na druhém byla ta, která za všechny jeho problémy mohla.
Přesto se na i nezlobil, pouze na sebe.
Byla to jeho chyba.
Utřel si slzy. Byl čas jít. Naposledy se podíval do jejích očí, tak podobných její matce, a pohladil obrázek s láskou a něhou, jaké své dceři nikdy nemohl ukázat. Tak strašně moc by si přál, aby to mohl napravit. Ale čas se vrátit nedá.
„Udělám, co budu muset, Hinato,“ zašeptal, „ale navždy budeš má dcera.“