Mžik (2/5)

Letošní léto se nespokojilo s horkým vzduchem a rozpálenými chodníky. Tentokrát si dalo záležet, takže obyvatelé Skryté Listové mimo stín prakticky prchali, jako armáda ninjů na ústupu před přesilou. Se sklopenými hlavami a přimhouřenýma očima, oslepování odrazem slunečních paprsků od vybělených dlaždic a patníků na kraji silnice. Přesto však se dokázali zachovat čistě lidsky a tak byly domovy prázdné a nábřeží a kašny přeplněné. Večer se slézaly zbrunátnělé děti v doprovodu svých popálených matek a zpocených otců k večeři, a špinaví a šťastní pak zalezli do svých futonů.
Přestože bylo Kiori teprve dvanáct, tohle nadšení s ostatními dětmi nesdílela. Slunce jí spalovalo bledou kůži do ruda, světlo ji skrz obrovské brýle oslepovalo a z horka se cítila zpomalená a ospalá. Kde to šlo, spěchala do stínu.
Čekala schovaná pod příjemně chladným obloukem průchodu, co vedl na prostorný dvůr s ruční pumpou. Kolem se již srotily polonahé děti, mezi nimi i Udon, a stříkaly po sobě vodu. Z domu naproti se jednou za čas vyřídila korpulentní dáma s rukama od mouky, hrozivě mávala nad hlavou válečkem na těsto a ječela, že tohle je plýtvání a ať koukají mazat. Dav nedorostenců se okamžitě rozprchl a Udon se nenápadně postavil vedle své starší sestry a dělal, jakože nic. Pak se za hospodyní zaklaply dveře a výskající děcka se opět dravě nahrnula k pumpě.
Kiori se nehnula z místa, jen občas opsala trasu několika kroků tam a zpět. Po pravé straně byly otevřené dveře do krámku se smíšeným zbožím, kde právě máma s prodavačkou probírala nejnovější klepy. To by mělo zabrat zhruba půl hodiny, v tom vedru možná míň.
Žena se opět vrátila a křik začal na novo. Z obchodu vyšla máma s plnou nákupní taškou a dožadovala se vysvětlení toho povyku. Kiori si brýle a sledovala utkání obou žen.
Máma byla hospodyni sotva po ramena - malá, hubená, brejlatá a ostrá jako nakládané papryčky. Možná proto od ní táta utekl... Kiori sklopila oči a hlasitě vzdychla. Úvahy o tak nereálné osobě, jako je její otec, byly vždy sporné.

***

Na rozdíl od rožhaveného města byl les v létě ideálním místem k odpočinku. To také sloužilo jako dobrá záminka Irukovi, který v něm trávil každou volnou hodinu a to náhodou nedaleko Tsubakina domu. Postával nenápadně stranou, krytý hradbou ostružiníku a stínem smrkových větví. Odhadoval, jestli je Tsubaki doma, ale stejně se nikdy neodhodlal vylézt, přistoupit ke dveřím a zaklepat.
„Iruka-sensei!" ozval se známý hlas vedle a volaný se obrátil k radostné tváři Naruta Uzumakiho.
Iruka se přinutil změnit vlastní výraz z provinilého na otrávený. „Naruto? Co tady děláš?"
Naruto si s výdechem otřel zpocené čelo. „Uf, všude vás hledám! A co tady děláte vy?"
„Trénuju," odsekl Iruka flegmaticky.
„Já jen, že poslední dobou nějak často u domu Tsubaki-san..."
„Nemohl bys už vyklopit, co mi chceš!?" Nesnášel být přistižený.
Naruto se vyděšeně napřímil: „Tsunade chce s vámi mluvit, je to naléhavé!"
„No výborně," dodal Iruka a vydal se zpět k hradbám Konohy, obklopenými mihotavými vlnkami horka.

Když se konečně dostavil do příjemně klimatizovaného sídla Hokage, ze dveří Tsunadiny kanceláře vycházel Morino Ibiki. Zabouchl za sebou, tiše minul Iruku a zmizel na konci chodby. Mladý chuunin jen pokrčil rameny a zaklepal.
„Dál," odpověděl hlas bábi Tsunade.
Vstoupil.
„Aha, to jsi ty. Jdeš pozdě." Hokage pokynula k židli naproti sobě.
„Co se stalo? Prý je to důležité..." odpověděl než usedl.
Po stole byly roztahané papíry ze složek, které si tu už musel někdo před Irukou prohlížet. Popadla jeden z nich a hodila mu ho do klína. „Jde o Toujiho."
Iruka se neubránil reflexu a znatelně sebou trhl. Touji Mizuki, Touji Mizuki, Mizuki, Mizuki, ozývalo se mu v hlavě, v níž se stále rychleji otáčel vír myšlenek. Mezi nimi vynikala jediná - vzpomínka na jejich poslední setkání. Iruka ve skrytu duše věděl, že na ten souboj nikdy nezapomene, ale alespoň se snažil...
Zavrtěl hlavou a pokusil se soustředit na Pátou Hokage, jako správný profesionál. Neochotně zvedl papír s Mizukiho fotkou a odložil jej zpět na stůl. „To není potřeba, vím kdo to je...“
„A víš, kdo je tohle?"
V rukou mu přistál druhý formulář. Byl to starý, zažloutlý kus papíru, co ještě pamatoval dobu psaní štětcem a černou tuší. K němu byla sforkou přichycená černobílá fotka nevalné kvality, zobrazující mladého muže s tvrdým výrazem. Z dokumentu se dalo vyčíst, že se s ním nikdo příliš nenadřel.
„Akinari Kuroda – vlastizrádce. Co je zač?"
„Toujiho spoluvězeň a nejspíš i zosnovatel jejich plánu na útěk."
Tato věta dokázala Iruku nadzvednout ze židle. „On utekl?!"
Pátá nehnula ani brvou. „Ano."
Iruka se pomalu posadil, pohledem fixovaný na její omlazenou tvář. U Mizukiho čekal vše: mrtvý - určitě, umírající - pravděpodobně, zavražděný - snad. Ale útěk? Po tom všem?
Uvědomil si nastalé ticho a Tsunadin zpětný pohled, tak trochu zkoumavý a vyčkávající. „Jak?"
„Na tom teď nezáleží. Lepší otázka je proč."
Iruka se ve své židli zaraženě opřel a Tsunade se napřímila.
„Kuroda byl na straně strážných ninjů, co se pokoušeli nastolit neomezenou vládu feudálního pána," pokračovala klidně. „Jeho hlavním úkolem bylo odstranit Hokage..."
„Jak utekli?" zopakoval Iruka původní dotaz.
Pátá, nucena přerušit svou řeč, mu zamračeně odpověděla: „Kuroda nijak. Je mrtvý."

Akinari Kuroda byl vysoký, svalnatý muž s nezvykle kudrnatými vlasy a plnovousem, černými jako uhel. Hned po onom incidentu jej dozorci položili na kamenný stůl v místní márnici, kde se těla zemřelých vězňů připravovala na cestu pod zem. I po smrti měl klidný, téměř uvolněný výraz a nebýt nápadně propadlé hrudi, člověk by i věřil, že odtud odešel rád.
Iruka jej už deset minut zamyšleně obcházel a studoval tvář člověka, jehož jediným životním cílem byla vražda Hokage. O nic takového Mizukimu nikdy nešlo, takže nechápal, co ti dva naprosto odlišní vyděděnci mohli mít asi společného...
„Umino-sama?“ oslovil ho mladý dozorce, do této chvíle tiše přešlapující u dveří. Měl nevinné modré oči, blond vlasy a místo bot shinobi obyčejné zori, typické pro nováčky z rolnických osad. Po celou dobu mrtvého vězně ustrašeně pozoroval a zdálo se, že absolutně nerozumí, na co se Iruka pořád dívá. Nejspíš měl strach, že se zesnulý probere z věčného spánku.
„Ano, skončil jsem,“ uklidnil ho Iruka a zamířil ke dveřím. „Zaveďte mě do jeho cely.“
Prošli kolem místnosti dozorců a chodbou mezi celami, až k té velké díře, kolem níž se momentálně pohybovala skupina zedničících chuuninů. Skrz vybouraný otvor byl vidět most, vedoucí přes lávový potok. Jediná možná úniková cesta.
Mladý dozorce vytáhl klíče, odemkl všech šest zámků na těžkých, kovových dveřích a ustoupil. „Prosím.“
Cela byla menší než si Iruka představoval. Nejspíš kvůli nízkému stropu a dvojité vnější zdi. Jediným předmětem v místnosti byl ošoupaný futon s vyleženou prohlubní, svítilo tu jedno stropní světlo a ve vzduchu se vznášel nelibý odér čehosi hnijícího. Raději vyšel zpět na čerstvý vzduch.
„Co se ten den stalo?“ položil otázku svému doprovodu.
„Vyvedli je ven z cely - byl kontrolní den,“ odpověděl mladík a zamyšleně pokračoval. „Chtěli jim dát pouta, když se to stalo...“
„Co přesně?“
„C-co, prosím?"
Iruka se snažil mluvit pomalu a trpělivě: „Ti dva ke svému úniku použili jutsu. Touji Mizuki byl odsouzen za útok, při kterém si sám zničil chakrovody a v tomhle vězení mu je taky vyoperovali. S tímhle žádnou pěčeť udělat nemohl."
Blonďatý dozorce se zamyšleně podíval stranou a snažil se upamatovat na detaily toho, čeho byl před dvěma dny svědkem. „No, já... Já si nejsem jistý, ale... Nezdálo se mi, že by dělali nějakou pečeť. Prostě zůstali stát a pak byla ta chakra a výkřik..."
Iruka přimhouřil oči. „Jaký výkřik?"
Dozorce pokrčil rameny. „Prostě na tu stěnu zařvali. A pak... Bylo to jako vlna. Víc nevím. Prý se je pokusili zastavit venku, než se jim povedlo překročit most.“
„Takže Kurodu zastavili?“
„Ne. Podle nich vyběhl ven a zaútočil na hlídače stejnou technikou asi třikrát nebo čtyřikrát, ještě poté, co ten druhý utíkal.“
„On neběžel s ním?“
„Zastavil se kousek od mostu. Tam ho potom našli mrtvého.“
Iruka si zamyšleně pohladil bradu a snažil se dát všechny tyto informace do souvislostí. Justsu -možná nějaká tajná technika; Mizuki utekl, Kuroda zůstal... Iruka zavrtěl hlavou a věnoval dozorci přímý pohled. Čím víc nad tím vším přemýšlel, tím menší smysl to dávalo. Ale možná se jen ptal nesprávných osob...
„Stýkal se Kuroda ještě s některým jiným vězněm?“

Iruka stál na mostě nedaleko strážní věže a tiše sledoval dvouřad trestanců, kteří se vraceli z prací v nedalekém lomu. Nad jeho hlavou pomalu tmavla obloha a lávový potok, plynoucí dvě stě metrů pod jeho nohama, začínal svítit intenzívní, červenou září. Ve skutečnosti to ovšem nebylo tak idilické: Iruka pozoroval zaprášené vězeňské uniformy a unavené tváře, zamračené dozorce a cinkající řetězy a rozhodně se mu tu nechtělo zůstávat na noc. Jenomže se situace během odpoledne změnila a náhle toužil být kdekoliv, jen ne zpátky v Konoze, přesněji ne v Tsunadině kanceláři. Co se z výslechu vězňů dověděl, bylo mimořádně znepokojivé.
Nejprve se výslech jevil jako nejobtížnější část vyšetřování, ale ve skutečnosti to šlo až překvapivě snadno. Stálo ho to volné odpoledne, balíček cigaret a nutnost naučit se základy vězeňského slangu.
Akinari Kuroda byl znám pod jménem Prorok - byl zarostlý, zamlklý a když už mluvil, používal hádanky a metafory. Během prvních let věznění prý zabil v souboji čtyřicet mužů. Od té doby ho na souboj nikdo nevyzval.
Mizukimu se říkalo prostě Touji, Smolař a Mrtvej ninja - kvůli vyoperovaným chakrovodům měl bolesti a tak ho dočasně osvobodili od práce.
Jejich malé cele se říkalo Hrobka, Trezor nebo Svatyně. Co se do ní Mizuki nastěhoval, začal se i venku držet výhradně u Kurody, poslouchal jeho nesouvislá povídání a dokonce se i trochu uzdravil. Tak si vysloužil čtvrtou přezdívku, Prorokův učeň.
Pro zbytek vězňů byl Mizuki od té doby tabu - žádné potyčky, žádná provokace ani žádné obtěžování ve sprchách. Jediný, kdo na Mizukiho zkusil trik s upadeným mýdlem, skončil se zlámanýma rukama. Prorok si svého Učně hlídal.
Pašovým zásilkám opia se přezdívalo Semínka a jejich nákup a prodej měl pod palcem vězeň, jménem Nidaki. Jídlu, které se kradlo z kuchyně nebo z talířů slabších jedinců, a které Nidaki potají dodával do Kurodovi cely, se říkalo Donáška. Pro jídlo, které mu na celu nosili dozorci, existoval termín Krysí návnada. To kvůli jedu, což byl široko daleko jediný Prorokův nepřítel.
Když se Iruka zeptal, proč by chtěl někdo Kurodu otrávit, Nidaki si zapálil nabízenou cigaretu a s klidem odvětil: „Příkaz z Hory bohů."

Když vešla Tsunade do své kanceláře s novou lahví saké a předtuchou další propapírované noci, nejprve si ho nevšimla.
„Byl jsem ve vězení.“
Otočila se za jeho hlasem a únavu v jejím postoji vystřídalo napjetí. „A?"
Tiše a pečlivě zkoumal její výraz. „Snažili se ho otrávit."
Pátá Hokage nejprve mírně pootevřela ústa a její nervozitu prozrazovala jen pěst pravé ruky, pevně sevřená kolem hrdla keramické lahve. Zbytek byl ukryt do volné látky zeleného pláště, ale i tak si Iruka všiml slabého chvění ramen. Náhle se uvolnila - pevně stiskla rty, nahrbila se, uhnula pohledem. Nakonec přikývla.
Mohla se zeptat, o kom to Iruka vlastně mluví; mohla předstírat nevědomost; mohla být zmatená a překvapená. Ale nebyla. Nemusel ani říkat Kurodovo jméno, ani jí podávat detailní zprávu ze svého pátrání - Tsunade hned na první pokus usvědčila sama sebe.
Pomalu se k ní přiblížil. „Prošel jsem záznamy. Akinari Kuroda, odsouzen za pokus o vraždu Čtvrtého Hokage, jako vyjímečný případ dostal na výběr mezi vězením a seppuku. Taky mě překvapila jeho volba. Shinobi by zvolil smrt."
Tsunade na okamžik zavřela oči. Když je otevřela, stále v nich bylo vidět tu bolestnou únavu, jakou mívají zločinci, co nad svým proviněním opravdu přemýšlejí. „Hiruzen se s ním jednou setkal, vyprávěl mi o tom... Byl z toho dost zmatený."
Iruka se zastavil na krok od ní; nejblíž, co si k Hokage kdy dovolil. „Ostatní vězni ho považovali za legendu, nedotknutelného. Nebyl to obyčejný zločinec. Ale i kdyby, ať už spáchal cokoliv, to rozhodnutí bylo jeho a nikdo neměl právo - ..."
Tsunade si hluboce povzdechla a zavrtěla hlavou. „Ne, ty mi nerozumíš... Akinari Kuroda byl vycvičen k vraždě Hokage. Tak ho vychovali, Dvanáct strážných ninjů mu to vtlouklo do hlavy už v dětství. Pro tohle se narodil a žil."
Odložila láhev mezi štosy formulářů a unaveně se posadila.
„Možná se raději nechal zavřít, ale přesto silně pochybuji, že by se bál smrti – chtěl jen splnit svůj úkol, jediný smysl jeho života. Ten člověk byl jako stroj, vyrobený k jedinému účelu a to se ani po letech nezměnilo. Ovšem, žádný Hokage by nikdy nepřikázal, aby ho zabili. Už to, že se tehdy prostě vzdal je překvapující. Zabít člověka beze braně by bylo jednoduše... špatné.“
„Jed v jídle - to na čestného Hokage rozhodně nevypadá," uznal Iruka po chvíli mlčení. „Kdo to nařídil?“
„Vesnická rada. Po mém návrhu,“ odvětila Hokage polohlasně. Na Iruku se upřel pár hnědých očí. Kromě směsi lítosti a viny v nich spatřil i strach. „Už jsem přišla o dost blízkých. V té době mi připadalo, že jestli někdo zabije i Hiruzena, tak se zblázním. Ale věř mi, on o ničem nevěděl.“
Poté v jejich rozhovoru nastala mezera, vyplněná jen soustředěným bojem Tsunade o otevření lahve a hledáním šálků mezi komínky nahromaděných formulářů.
Iruka několika kroky přeměřil místnost, tam a zpět. „Před smrtí provedl jutsu na uvolnění chakry. Nevím jaký druh, ale rozhodně něco silného a schopného aktivace bez pomoci pečetí."
„Poslední leč."
Zastavil se a vzhlédl.
Tsunade našla hledané a zasněně sledovala, jak tenký pramínek alkoholu pomalu vyplňuje dno kulatého šálku. „Tak se říkalo zakázaným technikám, co se používaly ze zoufalství... Když ninja věděl, že nemá žádnou šanci a chtěl vzít své nepřátele s sebou. Většina druhů uvolnění chakry patří mezi ně."
Zamyšleně promnul kořen nosu. „Sebevražda? Ve vězení strávil většinu života a celou dobu se snažil přežít, aby ji nakonec spáchal? Proč?“
Tsunade pokrčila rameny a zvedla naplněný šálek k ústům. „Nejspíš našel svého nástupce.“