**Nový pohled na svět 14**

Prohlížela si mě a bavila se tím, jak jsem nebyl schopen fungovat. Byla to.....
Maiya. Přestože vypadala trochu jinak, byla to ona. Z tohoto obličeje se dívaly její hnědé oči, ale nebyly to oči, které jsem znával. Tatam byla teplost a vřelost jejího pohledu i láska, která z jejích očí vždy vyzařovala. Tyhle oči byly studené, plné pohrdání, arogance a výsměchu – i tak ale nebylo pochyb, že byly její.
Stál jsem tam, neschopen sebemenšího pohybu, zbaven slov. Nechápal jsem naprosto nic. Co tam dělala a jak na mě mohla mluvit TÍM hlasem? Tím hlasem, který mi vyhrožoval ve snech a který mě přinutil k zabití všech ostatních lidí?
Usmála se na mě, spíš jen tak zkřivila rty do posměšného úšklebku.
„Jak…jak je…tohle vůbec možný?“ zašeptal jsem.
Zasmála se, její smích byl krutý.
„Ale prosím tě, jako by to nebylo jasné. Čekala jsem na vhodnou příležitost, to je vše. To já jsem vnukla Karin ten nápad, aby tě políbila – navíc v ten správný okamžik. Pak jsem mohla předstírat, že jste mi strašně ublížili, což mi pomohlo, když jsem tě chtěla přesvědčit, abys kvůli tomu ostatní zabil. Vlastně to nebylo ani moc těžké. Pak stačilo nechat do sebe vrazit to auto, předat ti vymyšlenou vzpomínku o tom, že se stávám smrtelníkem a pak předstírat vlastní smrt. A vy všichni jste tomu uvěřili. Předtím jsem samozřejmě nějak Karin zbavit alespoň trochy její síly, aby si také myslela, že se stává člověkem. To bylo trošku těžší, ale nic s čím bych si nedokázala poradit. Musela jsem donutit tebe, abys to udělal, protože ty jediný tu schopnost máš. Přiměla jsem tě, abys z ní tu sílu vysál, když tě políbila a pak z tvé paměti vymazala veškeré vzpomínky, že se to stalo. Hračka.“ vysvětlovala mi a její pokřivený úsměv ani na vteřinku nezmizel z jejích rtů.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nohy pode mnou klesly a já padl na kolena. Cítil jsem, jako by moje tělo ochablo a snažilo se zpracovat všechny ty informace.
„Ale…proč?“ nevydržel jsem a zeptal se znovu. Věděl jsem, že tíha všeho, co mi řekne, bude příliš velká, ale nedokázal jsem se nezeptat.
„Protože já chci všechno. Víš, na začátku toho všeho jsme byli jakýmsi klanem – měli jsme chránit přírodu, to byl náš úkol, k tomu jsme byli zrozeni. To bylo před stovkami let. Ale pak přišly války a zdálo se, že většina našeho klanu zapomněla, co bylo naším prvotním úkolem.
Až pak Tuathe se skupinou, která sdílela její přesvědčení, že bychom se měli vrátit k našemu původnímu poslání, svrhla vůdce klanu a obrátila klan na tu správnou stranu. Bývalý vůdce, Akio, se svými věrnými založil nový klan, který s tím starým bojoval. Od té doby to tak je. Akio údajně obětoval celou svou rodinu, aby získal temné schopnosti a stal se silnějším. Do klanu se musíš narodit, jinak není žádná možnost, jak získat schopnosti. Tedy, tak si to alespoň všichni myslí. Ale já jsem našla zmínku o něčem jiném. Začala jsem se o to víc zajímat. Ve starých svitcích se psalo, že kombinací temné a přírodní energie lze vytvořit energii uplně jinou, mocnější.
Nikdo se o to zatím nepokusil – já jsem byla první. Mě totiž nestačí mít jen jednu energii – chci všechnu! Nechci být v klanu ani jako vůdce – nepotřebuji ho, budu sama a vládnout celému světu!“
Chvíli se mi zdálo, že se do vykládání naprosto zabrala. Ale při poslední větě jí plály oči touhou po moci. Pokusil jsem se zvednout, ale nohy mi odmítly poslušnost.
Podívala se po mně.
„No, dost už bylo řečí.“ usmála se. V ruce se jí zhmotnila katana, její špičkou ukázala na mě překrásně se na mě usmála.
„Jsi připraven zemřít?“