Noriko 006: První mise!

„Hm, hele dneska už jsou mise, co?“ otázala jsem se Kim, ta jen přikývla. Povzdechla jsem si. „Tak to tu budu zase sama.“
„Neboj, někdo tu určitě zůstane.“ Chlácholila mě a přitom se líčila.
„Proč se líčíš, když budeš mít masku?“ poznamenala jsem. Pokrčila rameny a dál se líčila. Tohle byla asi její jediná chyba, dávala až moc velký důraz na svůj vzhled. Jí by si nikdo nemohl splést. Otevřeli se dveře a v nich stála Arisu. Mávla jsem jí, vešla dovnitř a posadila se na postel. Byla jsem tu už týdny, a proto mě přesunuli do pokoje ke Kim, nevadilo mi to, až někdy když měla ty své záchvaty žárlivosti. Abyste to chápali, Kim začala chodit s Daiem. Nechápu proč jsou spolu, když si pořád nadávají, ale jsou spolu. Delší dobu jsem neviděla Tenzoua, měla bych za ním zajít.
„Dark?“ Ozvalo se mi u ucha.
„Hm?“ podívala jsem se na ty dvě.
„Nad čím přemýšlíš?“ podivili se. Mávla jsem nad tím rukou.
„Jen jsem se trochu zamyslela, měla bych zajít za Tenzouem poslední dobu jsem na něj zapomněla. Přeci jen on byl první známí v Anbu.“ Pokrčila jsem rameny.
„Jo to bys měla, ale dneska má taky misi. Se mnou.“ Zašklebila se Arisu.
„Tak mu vyřiď prosím tě, že se potom uvidíme, ano?“ Kývla hlavou.
„Rozkaz šéfe.“ Zašklebila se. „Hej, zítra ti začíná služba co? Sádru už máš sundanou.“
„No, možná bych si pro misi mohla jít teď.“ Zapřemýšlela jsem.
„To je pravda, tak já letím holky.“ Pousmála se Kim a vyběhla z pokoje.
„A já půjdu taky, ať Tenzou nečeká.“ Pousmála se Arisu a vyšla ze dveří za Kim. Po chvilce jsem se rozhodla zajít za velitelem.

Šla jsem ztichlou chodbou základny. Přímo přede mnou byla kancelář velitele. Zastavila jsem se a zaklepala jsem.
„Dále!“ ozvalo se zevnitř.
„Ah Dark, co potřebuješ?“ otázal se mě.
„Nemohla bych dostat nějakou misi už dnes?“ otázala jsem se. Pokrčil rameny.
„Klidně, měl bych tu jednu misi.“ Pokýval hlavou. „Společnou.“ Naklonila jsem hlavu na stranu a přikývla jsem.
„Sejdete se za deset minut u brány.“ Pokýval hlavou. Usmála jsem se a vyšla jsem ven. Rozeběhla jsem se k pokoji. Rychle jsem se převlékla a zase jsem pádila zpátky. Udýchaná jsem přišla k bráně. Byla jsem tam první. Zajímalo by mě, s kým mám misi. Zamyslela jsem se. Nikdo nešel delší dobu, už jsem si začala myslet, že na mě zapomněli.
„Tak dnešní mise je s tebou?“ ozvalo se mi za zády. Přikývla jsem, poznala jsem ho po hlase a také po tom, že přišel pozdě.
„Jsem poctěna mít misi s vámi Kakashi-senpai.“ Ušklíbla jsem se.
„Nemusíš,“ zavrtěl hlavou. „Musíme vyrazit, nesmíme se zpozdit.“ Poznamenal. Jako by za to nemohl on, že jdeme pozdě. Zavrtěla jsem hlavou a vyrazila jsem za ním.

Cesta ubíhala rychle a já snažila z Kakashiho vypáčit náš úkol. Nikdy jsem nevěřila, že ho budu muset přesvědčovat.
„Tak mi řekni, co máme za úkol!“ doběhla jsem ho. Zavrtěl hlavou.
„Řeknu ti to až na místě!“ Naštvaně jsem se na něj dívala, ale on na to nebral zřetel.
„Proč jsou všichni chlapi, tak tvrdohlavý?“ Ani mi nedošlo, že Kakashi-senpai je starší než já.
„To ti neřeknu, to je mužské tajemství.“ Vyprskla jsem smíchy.
„Ha, to je špatné.“ Zamračila jsem se. „A teď mi řekni, co je naše mise!“ Udiveně se na mě podíval.
„Řekl jsem, že to teď nemusíš vědět.“ Zamračila jsem se a zůstala jsem na místě.
„Co jsi řekl je mi úplně někde!“ gestikulovala jsem rukama. „Protože to chci vědět!“
„Máme výzvědnou misi v Skryté Mlžné, stačí?“ spokojeně jsem se pousmála a běželi jsme dál.
„Stejně nechápu, co ty děláš u Anbu?“ zeptal se mě.
„Mám to brát jako urážku?“ usmála jsem se.
„Ne, ale je to divné.“ Pokrčí rameny.
„Stačí jako vysvětlení to, že nevím co tu dělám?“ Kývl hlavou. Pousmála jsem se. „Prvně jsem nevěděla proč to dělám, ale teď jsem si tím jistá.“ Udiveně se na mě podíval. „Dělám to pro něj, pro mého přítele, který mě opustil.“
„Zemřel?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne, ale pro mě ano. Nesnažím se nikomu nalhat, že za to nemůžu. Můžu a já to vím, ale s tím už nic nejde udělat. Někdy… ho možná ještě potkám.“ Odvrátila jsem od něj tvář aby nevěděl, že brečím.
„Chápu tě, přišel jsem o mnoho lidí, ale naučíš se s tím žít jako já.“ Prázdný pohled směřoval na slunce. Chápavě jsem se pousmála.
„Děkuji.“ Špitla jsem.
„Neděkuj, a teď pojď. Čeká nás tvá první mise.“ Pousmál se a vydal se dál.