Nepolapitelná mrcha-1.kapitola

Rozmazlená dcera nebo dívka tvrdě se prodírající světem? Jedno je jisté, hodně si toho prožila a hodně vytrpěla, může si dovolit být k ostatním tvrdá a neúprosná. Jenže co když je to opravdu mrcha? Silná bojovnice, spolehlivá velitelka, ale na druhé straně posměvačná dívka se zkamenělým srdcem a dávno ztraceným svědomím. Nevyzná se sama sobě, proto je nelítostná k druhým. Nebojí se smrti, nebojí se riskovat, dávno už nemá co ztratit. Její plány jsou tak nenapadnutelné a neprůchodné, že ji nikdo neohrozí. Co se ale stane, když se sama jednou chytí do pasti? Pozná, že se lidé můžou změnit, nebo je to jen klam? Změní se, nebo už všechny city ztratila a stala se opravdovou a nepolapitelnou mrchou? Tak nepolapitelnou, že chytit ji dokážou jenom vlastní hříchy?
-----------------------------------------------------------------------------

„Taky si mohli odpustit ty blbý kecy,“ ušklíbla se dívka a dál pokračovala lesem, po chvilce se však zastavila. „Přece se neuženu,“ vydechla a opřela se o kmen starého stromu. Slunce pronikalo mezi ostatními stromy a ozářily dívčiny vlasy. Měla je rudé, žhnuly jako oheň. Vlastně ona byla oheň...

Naivitu vystřídalo sebevědomí. Štědrost vystřídala divokost. Oheň se probudil a stejně jako nespoutaný živel se chtěl dostat napovrch.

„Když na to tak spěchaj, ať si to udělaj sami,“ odfoukla si dívka vlasy z čela. Vždycky byla taková. Její drzost a nespoutanost však mírnil úspěch. Úspěch s jakým zvládala každou misi. Ještě neprohrála, ale do jejích sítí se chytl každý.

Do sítí vlastních myšlenek. Tak dokonalý stratég... tak dokonalý bojovník... Plány, jak dostat nepřítele a zabít ho, plány, které nejdou překonat. Kdo se chytí, už se nevymotá. A ona zmizí... nepolapitelná, ano tak se jí říká. Nepolapitelná mrcha. Lidská bestie.

„Kašlu na to. Bůh ví, co mi zadají příště,“ rozčilovala se, ale pomalu se dala na cestu. Mise ještě neskončila... musí ještě podat hlášení a bude volná. Zase. Jenže najmou ji další a pak další. Nekonečný kruh.

Kunoichi bez cíle, kunoichi bez zájmu. Jen nájemný vrah. Vrah bez domova, vrah bez přátel, vzpomínek, citů... Co může být horší? Co může být horšího, než nemět se nikam vrátit? Nemět si na něco vzpomenout? Vzpomínky... pro ni zbytečná věc.

„Zase volná,“ usmála se potěšeně a protáhla si ruce.

Jenže volnost, na co jí je? Nepotřebuje ji. Nepotřebuje, stejně okamžitě bude pátrat po nové misi. Další z dalších...

„Co teď?“ rozhlédla se kolem sebe. „Docela bych se najedla, strašně mě kručí v břiše,“ pohladila si břicho a znovu se usmála. „Vezmu to do Listovky a někde se nadlábnu,“ vyrazila s úsměvem na rtech na cestu.

Ten úsměv... Kdo ho spatří, má dojem, že je oběť, je jako malý brouček před hladovým ptákem. Úsměv nahánějící hrůzu, úsměv nahánějící strach.