Splněný sen

Byl krásný, slunečný den, jeden z nejlepších dnů celého roku. Písek na cestě se třpytil v záři slunce, slabý větřík příjemně chladil a kolébal zelené listy obalující zdravé Konožské stromy.
Všichni mladí lidé se skvěle bavili. Až na jednu dívku, která právě prožívala jedno z melancholických období. Procházela se ve stínu a uvažovala.
'Už mě nebaví bejt sama. Hinata má Naruta, Ino Saie, úplně každý někoho. Jenom já ne...“
A pak se rozhodla. Nemůže už dál žít takhle. To, co chce udělat, je jejím snem. A ze snem se musí jít, i když to někdy stojí hodně.
Růžovovlasá, již šestnáctiletá, kunoichi zvedla oči a podívala se odhodlaným pohledem do nebe. Nebe jí dodávalo sílu.
„Přijdu Sasuke, čekej mě.“ zašeptala si, sevřela ruku v pěst a s pouhým oblakem kouře zmizela.
Objevila se ve svém pokoji. Její rozhodnutí již nebylo tak pevné. Měla hodně věcí, lidí, o které by nechtěla přijít...
Sakura přešla k oknu, vytrhla z bloku list papíru a psala dopis na rozloučenou. Po pár přeškrtaných pokusech napsala jenom jedu větu:
'Jdu si za snem!' Připojila ještě rozloučení a podpis a přeložený papír položila na stůl, v očekávání, že ho dříve či později někdo najde.
„Sakuro, kam jdeš?“ zavolal někdo na růžovlásku scházející po schodech.
„Jenom ven na chvilku, mami.“Odpověděla bez zaváhání Sakura. Věděla, že její matka umí být podezřívavá a na tuhle cestu by ji nikdy nepustila.
„Dobře, ale přijď brzo, máme pro Tebe s tátou překvapení.“
'Sakra, tohle už dlouho nevydržím. Musím vypadnout.' Pomyslela si.
„Jasně, už se těším,“ vyhrkla falešně nadšeným hlasem, „a teď mizím, čekají na mě. Sbohem.“
'Sasuke čeká...' dodala si Sakura ještě potichu pro sebe a vyběhla ze dveří.
„Je divná,“ divila se paní Haruno, ale neřešila to.

Cestou se Sakura snažila být co nejvíc nenápadná, přesto však musela věnovat pár pozdravů. Na otázky o tom, kam tak žene, neodpovídala.
Celá udýchaná doběhla do místo, kde se s ní Sasuke před necelými šesti lety loučila. Dodnes si to živě pamatovala... Při této vzpomínce se i přes psychickou bolest, kterou získala při nadšeném zdravení kamarádů, usmála. Myšlenka na Sasukeho, jeho tehdejší objetí, ji popohnala dál.
Znovu se rozeběhla, tam, kde tušila Sasukeho. Zdálo se jí, že se počasí čím dál tím zhoršuje. Setmělo se, sluníčko zakryly mraky, ale zatím nepršelo. Ale ani to neřešila.
Vzhledem k tomu, že znala přibližnou polohu sídla Akatsuki, usoudila, že její tušení o Sasukem bude správné.
Za pár hodin později doběhla přesně na místo, kde se při její poslední výzvědné misi ztratil Zetsu.
Krajina byla rozlehlá, strašidelná, nikde nic a nikdo. Jenom ticho, zlověstné a prázdné ticho. Až podezdřelé.
„Halóó?“ zvolala neohroženě a rozhlížela se do všech stran. Chtěla zavolat znovu, ale ucítila něčí chakru. Rychle se skryla za nejbližší strom, který byl ale i tak celkem daleko.
'Cítím cizí chakru,' zpozorněl přicházející Kisame, ale nedával na sobě nic znát. Prošel těsně vedle Sakury, pak doprostřed prázdné krajiny, udělal pár pečetí a propadl se do země. Sakura udivěně přihlížela.
Poté si stoupla na stejné místo jako Kisame a snažila se dostat dovnitř úkrytu. Dělala různé pečetě. Žraločí muž sealoval tak rychle, že si je pro její smůlu nestihla všechny zapamatovat.

„Hm... Kisame, takže návštěva?“ zeptal se Madara pobaveně, když Kisame dopověděl. Členové Akatskui seděli až na leadra kolem stolu a domlouvali se.
„Jo, přesně nad námi. Asi nějakej sebevrah.“
„Sice nemá šanci se sem dostat nebo nás dokonce ohrozit, ale můžeme se podívat, jaký odvážlivec...“ pokračoval Madara a nadzvihl obočí, doufajíc v nějakého návštěvníka, s nímž bude alespoň zábava.
„Co šéfík?“ I Suigetsu se těšil na boj v přesile šest proti jednomu.
„Nemusí vědět všechno a pravda je, že v poslední době ztrácí vražedný sklony. Zlatej Pein, kdyby ho tenkrát s Konan ten poslední Jinchuuriki nezabil, mohli jsme vraždit na plnej úvazek.“ Dábelsky se smál Juugo.

„Sakra!“ vzdala Sakura možnost dostat se do sídla po stém nepovedeném pokusu a naštvaně si sedla.
„Počkám si, až někdo vyjde.“

„Áále, s tebou asi moc zábavy nebude. Popravdě, čekla jsem aspoň samotnýho Kageho, né malou holku.“ Pronesl Madara, který se právě vynořil se zeě za Sakurou. Ta nadskočila, ale okamžitě se otočila.
'Cože, Uchiha? Neměli by být všichni až na Sasukeho mrtví?“ divila se, nahlas však neřekla ani slovo, jen si Madaru měřila pohledem.
„Růžovovlasá, naivní... Haruno Sakura, že? D*vka, kvůli které který mě Sasuke nechce, a i když by to nikdy nepřiznal, tak její fotku má pod polštářem,“ ušklíbla se Karin s psychopatským výtazem ve tváři, která se objevila z druhé strany. Sakura jen ucouvla tak, aby na oba viděla, dál však nic neříkala.
„Hm... nebyla by si špatná svačinka.“ Schodly se obě poloviny Zetsua, který znenadání vylezl ze stromu. Sakuřin výraz byl stále kamenný, ale už neměla daleko k panice.
„Sejmu ji za deset vteřin, vsadíš se?“ Smál se Suigetsu.
„Jasně, když vyhraju, budeš mi sloužit,“ navrhl Kisame.
„Proč, ne? Ale když vyhraju já, jako že o tom nepochybuju, dáš mi Samahedu.“
„Heh... nehádejte se, s**či, já ji totiž sejmu za pět vteřin.“ setřel je Juugo.
'Proti šesti nemám šanci,' uvažovala Sakura beznadějně a couvala pořád dál.
„Kde je Sasuke?“ zakřičela, s problémem, aby se jí netřásl hlas.
„Sasuke? Ten ti nepomůže. Už nikdy.“ Rozběhla se na ni Karin s kunaií. Sakura její útok vykryla, uskočila a na skupinku hodil shuriken s rolničkou.
„Jseš snad ze Zvučný nebo co?“ ušklíbl se Madara.
„Nee.“ odpověděla Sakura vítězně a udělala pečet. Rolnička vybouchla.
Všichni ale stihli uskočit.
„Učil tě Deidara?“ ptal se poměrně překvapený Kisame.
„Nee, obyčejný výbušný lístek hengem přeměněný na rolničku.“
„Nebylo to špatný, ale na nás bys potřebovala něco stokrát lepšího.“ uznal Suigetsu.

„Co se to tu děje? Říkal jsem, že máte bejt ticho!“ oznámil nezaujatě Sasuke. Zjevil se jako přízrak.
Černé vlasy mu stejně jako Akatsuki plášť vlály ve větru.
Chvíli bylo ticho.
Sakura vše sledovala z pozadí, ani ji nenapadlo utéct.
„Sasuke-sama...“ prolomila ticho Karin.
„Ano?“ nadzvedl Sasuke, největší borec, gentleman a leader Akatsuki, obočí.
„Chtěli jsme jen poctivě uvítat návštěvu.“ Ukázala Karin někam za Sasukeho záda. Ten se otočil. Jak ve zpomaleném filmu.
A pak se jeho kruté rudé oči setkaly se Sakuřinými zelenými.
„Sakuro?“ díval se na ni Sasuke zkoumavě a překvapeně.
„Zaútočila na nás, to ona způsobila ten výbuch,“ bránila se dál Karin a vraždila Sakuru pohledem.
„Buď ticho taky chvilku, ne?“ setřel Sasuke Karin, která se sice zařala távři ublíženě, ale zmlkla.
„Myslím, že tuhle návštěvu uvítám sám.“ Otočil se Sasuke ke zbytku Akatsuki, čímž jim dal najevo, že mají vyklidit prostor. Všichni důstojně zmizli až na:
„Eh, Karin, děje se něco?“ tázal se Sasuke, stále ještě klidným hlasem.
Karin si začala točit vlasy a svůdně se usmála.
„No, Sasuke-sama, ona je docela nebezpečná.“ Sasuke měl hodně co dělat, aby mu nepraskly nervy.
„Děkuju za varování, ale stejně si myslím, že to zvládnu... A teď vypal.“
Karin se urazila, vychrlila na Sasukeho pěknou várku nadávek a sprostých slov, ale zmizela.
„Sasuke?“optala se Sakura pomalu, pořád ještě stojící v pozadí, „jestli mě chceš zabít sám, nebude to lehký.“ Stoupla si do obranné pozice.
Sasuke se objevil za ní, tak rychle, že ani mrknout nestihla a chytil jí ruce.
„Myslím, že to nebude potřeba, protože když bych tě chtěl zabít, už bys tu nebyla.“
Sakura z těsné blízkosti Sasukeho nemohla, takže jedinou její starostí bylo nepřestat dýchat a obvzlášť nezrudnout. Věděla, že proti Sasukemu nemá šanci a netušila, co se bude dít.
„Sakuro, můžeš jít.“ promluvil Sasuke po chvíli, pustil ji a chtěl odejít. Sakura se k němu ale otočila, zpříma mu pohlédla do očí a chytila ho za ruku.
„Nepůjdu, aspoň ne bez tebe, Sasuke.“ řekla neústupně. Sasuke se zkoumavě zahleděl na její a svou ruku a pak se ušklíbl.
„Fakt to vypadá, že nemám jinou možnost,“ pronesl vražedně. Vytáhl katanu a pak... Sakuru vášnivě políbil. Vášnivě, sladce... Dokonce i jeho kruté oči byly najednou plné něhy.
„Vážně jsem nevěděl, co dělat,“ zašeptal jí do vlasů, „dokonce jsem si myslel, že tě zabiju.“
„A upřímně, miluju tě už od prvního pohledu, ale tak nějak mě to napadlo až včera večer.“ Usmál se.
„Sasuke, já tě miluju už taky od první chvíle. Jenom mám kratší vedení. A musí se uznat, že se z Tebe stal celkem borec.“ Vypravila ze sebe Sakura nakonec.
„Ehm... díky,“ políbil Sasuke Sakuru znovu, tentokrát ještě chtivěji než předtím...