Gaaro!Osud nelze změnit 12: utěšitelé rozchodů v Akatsuki

Gaara se na svou společnici nejdříve hleděl, jakoby se mu slova, právě vyřčená jen zdála. Yuti naprázdno polkla, když se znovu odvážila podívat do těch vyjevených očí. Tohle byla zřejmě věc, která ho hluboce zasáhla.
„Cože jsi?“ zeptal se téměř neslyšně.
Nadechla se, aby mu odpověděla. On od ní o tři kroky odstoupil a schoval si hlavu v dlaních.
„Gaaro já-“ vydechla a chtěla jít k němu.
Zastavil jí gestem ruky a podíval se na ní. Ty oči, ty jí zarazily. Každý pohled, který jí doposud věnoval byl láskyplný a tak něžný. Tento byl lhostejný a jasně říkal, aby mu zmizela z očí.
„Jak jsi mohla?“ zeptal se. „Proč? Proč jsi to udělala?“
„Měla jsem úkol,“ špitla. „Moje mise byla dostat se k tobě a vzít ti svitky a medailon. No a pak,“ trochu se jí zlomil hlas a podívala se jinam.
Místo toho kazekage zbystřil.
„Pak co?“
„Pak jsem tě měla zabít,“ dořekla, ale neodvažovala se na něj podívat.
On se ani nehnul. Díval se na ní s opovržením a lhostejností. Stál naproti ní se založenýma rukama.
Špunt z jeho tykve skoro neslyšně spadl na zem.
„Chceš mě zabít?“ zeptala se s klidem, který jí samotnou překvapil.
„Ne. Chci se bránit,“ pronesl a pohled mu utkvěl kdesi za jejími zády.
Okamžitě se otočila.
„Co tady chcete,“ štěkla na dva muže v černých pláštích s obláčky.
„Jdeme si pro tebe,“ odpověděl Itachi a změřil si Gaaru. „Takže jsi neuspěla koukám.“
„Nepleť se do toho,“ odbyla ho a trochu svěsila hlavu.
„Kde jsou svitky,“ zeptal se na místo odpovědi.
„Svitky jsou u hokage.“
„Ty pako,“ pronesl druhý muž.
„Sklapni Kisame,“ okřikl ho Itachi a pohlédl si Yutiinu zbědovanou tvář.
Z Gaarovy tykve se pomalu linul písek. Chtěl být připravený pokud by na něj zaútočili tři členové Akatsuki.
„Svůj písek si můžeš schovat. Nebudeme bojovat,“ ujistil ho Itachi a přešel k Hanayi. „Přišli jsme si jen pro ni.“
Gaara neodpověděl. Jeho maska byla nepropustná a ani bolestivý pohled, který mu Yuti věnovala ho neoblomil.
„Jdeme Yuti, Kisame,“ rozkázal mladý Uchiha a ona se beze slova otočila.
Naposledy se ohlédla přes rameno a měla pocit, že snad zahlédla zatřpytit se slzu v oku kazekageho.

„Ty hloupá!“ vyjel na ní její přítel v úkrytu.
Stál nad ní jako její otec a ona poslouchala jeho výčitky, které šli jedním uchem tam a druhým zase ven. Zamyšleně zírala do podlahy.
„Posloucháš mě!“ zakřičel nakonec tak, že sebou poplašeně škubla.
„Ne neposlouchám,“ přiznala. „Jdu si lehnout. Nechci, aby mě někdo rušil a aby za mnou kdokoliv chodil. Slyšíš Itachi?!Kdokoliv,“ upozornila ho a tichým krokem odešla.
Míjela na chodbě další osoby, které jí zdravily, ale ona sotva vnímala dění kolem sebe.
Měla v hlavě jen jednu myšlenku, která jí nutila k pláči. Snažila se ho mermomocí zadržet.
Co by tomu přece řekni ostatní? Ona, členka Akatsuki a pláč? Kdepak, není přece slabá.
Nebo ano? Chtěla dokázat, že má i na úkoly většího kalibru než jen ty podřadné. Zabít někoho jen tak bylo lehké, alespoň pro ni, ale ona chtěla dokázat, že umí víc. Že není malá holka, za kterou jí tady všichni mají. Copak mohl někdo tušit, že se to natolik zvrtne? Zatracená mise, zatracená Suna, zatracený kazekage.
Konečně došla ke svému pokoji a urychleně do něj vklouzla. Padla na postel a civěla nehnutě do stropu dokud se nedostavil doteď zatracovaný pláč.
Plakala tiše. Jen slzy jí stékaly po bledé tváři. Připadalo jí to zvláštní. Možná proto, že nikdy doopravdy moc nebrečela.
Nechtělo se jí hýbat, ani pohnout rukou, dokonce si třeba jinak lehnout. Jen prostě zírala na strop a nechala plynout své myšlenky. Bolelo jí u srdce jakoby tam někdo zarazil dýku. Tolik jí to bolelo. Bylo to horší než bolest ze zranění v boji. Tohle byla vnitřní bolest, vnitřní smutek, který jí sužoval a ona se ho nemohla zbavit.
Milovala ho. Milovala kazekageho skryté Písečné vesnice. Nejhorší možná věc, která se měla stát.
Nejhorší věc, která se stala a stala se zrovna jí.
Na její dveře se neustále ozývalo tlumené ťukání, které následně přecházelo v bušení když Yuti neodpověděla ani neotevřela.
Volali na ni, prosili jí, aby se ozvala. Nakonec, když už i jejích dveří po patnácté za den bušil Itachi tak unaveně zamumlala: „Žiju a teď vypadni.“
Po zbytek dne už nebyla rušena.
Celý den nejedla. Neměla ani chuť cokoliv vzít do pusy a celou noc probděla. Pořád ležela na zádech a civěla do stropu. Jeden by si myslel, že jí to přestane bavit, ale jí bylo jedno v tu chvíli všechno.
Nic kolem nemělo smysl. Pro ní ne. Všechno nechala někde daleko, někde tam, kde byl kazekage. Tam zůstala i ona. Její duše. To co se vrátilo do úkrytu byla jen schránka, prázdná schránka.
Ne, přece jen jí něco zůstalo. Stiskla přívěsek, houpající se jí na krku. Ucítila známý jemný písek a vzpomněla si na Gaarovy slova:
„Nic neříkej. Vyrobil jsem ho sám, večer. Když ho budeš mít na sobě budu pořád s tebou ať jsi kdekoliv a kdykoliv,“
Zavřela oči a představila si jeho tvář. Znovu se jí srdcem prohnala ta bolest.
Donutila se lehnout si na břicho a po zbytek noci zůstala v této poloze. Neusnula, ani nedostala hlad, ani neměla chuť si s někým povídat jak měla ve zvyku. Pokaždé večer chodit za Itachim a tajně si s ním večer vypít sklenici mléka. Ostatním by to přišlo k smíchu a tak to dělávali jen oni dva.
Přišlo ráno a ona pořád jen nehnutě ležela. Mimo zdi jejího pokoje se spekulovalo jestli náhodou neumřela a uzavíraly se sázky. První, který to šel zjistil byl Kisame.
Bušil na dveře a volal její jméno. Bezvýsledně. Byla natolik zmožená a utrápená, že se ani neodtěžovala otevřít pusu. Pak přišel Kakuzu, a poté Sasori. Ani tihle dva nepořídili.
„Tobi nese Yuti-senpai krémový dortík,“ ozvalo se zpoza Yutiiných dveří Tobiho hlasem.
„Yuti by ti ten dortík asi narvala víš kam,“ odpověděla mu tiše, ale srozumitelně.
„Hej Yuti, pojď si zahrát člověče nezlob se. To ti pomůže,“ prosil jí po dvaceti minutách Deidara.
Ani jeho návrh nepřijala a poslala ho pryč s dávkou neslušných nadávek.

Už dva celé dny byla zavřená v pokoji a nehnula se z místa. Nejedla, nespala, nemluvila. Dokonce si přála radši umřít, než aby donekonečna cítila tu bolest co jí neustále pulzovala na srdci.
„Yuti otevři mi. Vážně se začínáme bát,“ uslyšela třetího dne dopoledne Itachiho, jeho přemlouvajícím hlasem.
„Odstřel,“ opáčila suše a nepřestávala sledovat zvadlou kytku naproti ní.
„Otevři nebo ty dveře vyrazím,“ pohrozil.
„Zkus tu a přísahám, že ti nakopu zadek,“ opověděla mu nevzrušeně.
Její přítel to vzdal. Tedy aspoň na chvilku. Takto se postupně střídali u jejích dveří skoro všichni.
Všechny posílala pryč a oni se zase vytrvale vraceli.
„Už jsi tři dny nejedla,“ zaprotestoval Deidara, když ho opět poslala do patřičných míst.
„Nemám hlad,“
„Musíš něco sníst,“ přemlouval jí, ale odpovědi se stejně nedočkal.
Sesunul se zády po stěně vedle dveří a unaveně si protřel oči.
„Asi ty dveře nechám vybouchnout,“ kývl rameny nakonec.
Chodbou ladně kráčela Konan držící v ruce podnos s jídlem a pitím. Zastavila se až u dřevěných dveří.
Všichni na ni překvapeně zírali a sledovali co má v úmyslu.
„Hele kotě tam se nedostaneš,“ varoval jí Hidan. „Zkoušelo nás to osm chlapů, myslíš, že ty to dokážeš?“
Konan se pousmála. „Když to dokážu, budeš celý týden utírat nádobí?“ zeptala se ho.
Hidan nejdříve přemýšlel a nakonec s jakýmsi uchechtnutím přikývl. „Jen se ukaž,“
Konan položila podnos na zem. Všichni se zatajeným dechem sledovali její počínání. Ještě naposledy se na Hidana mile usmála, než se proměnila na papír. V podobě tenkých papírových listů se dostala do pokoje pode dveřmi. Yuti nehnula ani brvou, když se před ní objevila druhá členka organizace, která je ženského pohlaví.
„Proboha ty vypadáš. Kdyby ses viděla,“ pronesla kriticky a odemkla dveře.
Osm chlapských hlav nakukovalo dovnitř, ale Konan vzala jen podnos a přibouchla jim dveře před nosem.
„Najez se,“ přikázala jí a ukázala na jídlo.
„Nemám hlad,“ odsekla Yuti a nemínila se zvednout.
„Jsi tady zavřená už třetí den. Nejíš, nevylízáš a vidím, že i nespíš.“
„Možná,“ opáčila a neobtěžovala se na Konan ani podívat.
„Kdybys viděla jak vypadáš. Jsi bledá a máš hnědé kruhy pod očima. A taky děsně rozcuchané vlasy,“ zkritizovala jí a sedla si na židli naproti.
„Je mi to fuk,“zašeptala Yuti a stiskla svůj medailon.
Konan toto gesto neuniklo a když ho pustila, pozorně si ho prohlédla.
„Hm….ai. To ti dal on?“ chtěla vědět.
„Itachi to vyžvanil úplně všechno co?“ procedila skrz zaťaté zuby a poprvé za celou dobu pohlédla Konan do tváře.
„Ne. Nechtěl nic říct. Teda nakonec jsme ho přemluvili, ale řekl jen ty základní věci. Možná taky, protože víc nevěděl. Tak dal ti to on nebo ne?“ nenechala se odbýt.
„Jo,“
„Nechci se tě dotknout, ale co sis myslela? On je kazekage a ty člen Akatsuki. Mohla jsi vědět, že to takhle dopadne.“
Yuti se posadila a opřela se zády o stěnu. Hleděla na Konan naprosto lhostejně a nečitelně.
„Víš co. Ty nemáš ponětí jaké to je. Samozřejmě, že jsem to věděla, ale citům neporučíš. A nebo si to jen zkus, uvidím jak dopadneš. Mohla bys to ale vědět, když tak slepě jdeš bok po boku Peinovi,“ prohlásila tiše Yuti a znovu si lehla.
„Tak promiň,“ omlouvala se Konan a znovu jí nabídla podnos s jídlem.
„Ne děkuji nechci,“ odmítla to rázně Yuti a otočila se směrem ke stěně. „Až budeš odcházet, prosím vem to znovu pode dveřmi, ať nemusím zbytečně zamykat,“ upozornila jí a dala jí tak najevo, ať vypadne. Po chvíli nebylo po Konan ani vidu ani slechu.
V tu noc zase nemohla spát, ale sama sebe donutila něco sníst, pro její vlastní dobro.
Vstala z postele. Mohla být tak půlnoc. Tiše vyšla na chodbu a lehkými neslyšitelnými kroky si to namířila napříč. Sem tam podlaha tiše zavrzala. Došla až na konec dlouhé chodby a potichu otevřela dveře pokoje, který se za nimi ukrýval. Ozařoval ho jen paprsek měsíce, linoucí se z okna dovnitř místnosti. V pravém rohu stála větší postel, ve které už někdo spal.
„Itachíí,“ zašeptala do ticha směrem k posteli.
Nikdo neodpověděl. Přešla blíž a zkusila to znovu. „Itachíííí,“
Konečně ho probrala. Měl lehký spánek, ale probudit někoho šeptáním bylo obtížné.
„Co..co je?“ zašeptal zmateně.
Yuti přešla k jeho posteli. „To jsem já, Yuti,“ informovala ho zase šeptem.
Itachi beze slova odkryl svou peřinu a udělal jí místo vedle sebe. Yuti k němu vklouzla a on přehodil deku zpět. Zachumlala se k němu. Byl jako její bratr. Jako starší bratr, za kterým může kdykoliv přijít.
On byl celá její rodina. Brala ho tak, i když si to ani jeden nepřiznávali. Věděli to. Pokaždé, když spolu pili tu sklenici mléka tajně v kuchyni a tiše se smáli. Když měli volno, seděli v obýváku a Itachi jí škádlil poznámkami, které většinou říká starší bratr. Nebo přesně takové noci, kdy k němu přišla, lehla si k němu a pak si tiše povídali dokud neusnuli.
Za to všechno měla Itachiho ráda. Itachi byl její spása, jediný kdo by kdo pro ní určitě umřel, stejně jako ona pro něj.
Ležela vedle něj a konečně jí bylo za poslední tři dny alespoň o trochu lépe. Ne o moc, ale trochu to zmírnilo tu bolest v jejím srdci, kterou teď prožívala.
Konečně za poslední tři dny mohla spokojeně a nerušeně usnout.
Jediná otázka, která jí běžela v mysli, než usnula byla: A jak je na tom vlastně Gaara??

Poznámky: 

Určitě se vám už stalo, že jste procházeli těžkým rozchodem...Použila jsem všechny pocity jaké podle mě člověk cítí a jaké jsem cítila já..Takže tohle je prosím REALITA a můžu vám prozradit, že v příštím díle se můžete těšit na Gaarovy emoce takže ITADAKIMASU

JEN TAK PRO ZAJÍMAVOST!

Takhle nějak Yuti vypadá, ale to jenom kdyby vás to zajímalo:D Kreslila sem to já...už se vám někdy stalo, že jste ztratili scenner? Mě jo Nevím kde je :D