Tajemné

Bylo krásné slunečné ráno a růžovovlasá dívenka si kráčela po tenké stezce podél Listové vesnice. Pohybovala se velmi ladně a bylo zřejmé, že je velmi zadumaná…

,,Haloo!‘‘ Sakura se lekla a spadla na zem, za ní stál Kakashi, ale jen, jak uviděl, co provedl, rozběhl se k Sakuře a podal jí ruku, aby ji zvedl, jenže Sakuře se podlomily kolena a bolestně zasténala.

„Reina-sama! Neříkali jsme vám, že nesmíte chodit sama ven?“ hlas pečovatelky se linul zahradou, která stála za nemocnicí. Sníh byl všude kolem kam se jen člověk podíval.
„Nejsem nemocná,“ namítla Reina. „Děláte jakoby se mi mělo stát něco hrozného,“
„Váš otec o vás bude mít strach,“ Reina pohodila hlavou a postavila se k jednomu z mnoha stromů v zahradě. „Nad čím přemýšlíte?“
„Snažím si vzpomenout, co se stalo..“ skousla si spodní ret. „A kdo je on,“ dodala šeptem.

[i]Seděla jsem na té studené zemi poseté kamínky, které mě nepříjemně tlačily do každé části těla. V tu chvíli mě ta hrůza, kterou jsem se snažila držet od sebe dál, pohltila úplně. Konečně jsem si uvědomila, že poprvé ve svém životě skutečně čelím smrti tváří v tvář.

Ráno jsem byl jako na trní, čekal jsem, jestli pojede autobusem i dnes. Nezklamala mě. Seděla na zastávce a jakmile mě zahlédla, usmála se. Seděl jsem sám, přesto si ke mně nesedla. Dělala to schválně, udržovala mě v napětí, toužil jsem po tom sedět s ní...v těch okamžicích kdy se naše oči setkaly jsem cítil horkost po celém těle, srdce mi bušilo trochu splašeněji než obvykle.

5-Díl

Thampir neměla ani čas se rozhodnout jestli to opětuje nebo ne, protože v tu chvíli otevřel dveře Itachi se slovy:
„Sežen Thampir a jděte hned za šéfem.“
Hidan zkameněl v té póze, ve které se v tu chvíli nacházel. Když to Itachi zpozoroval ještě dodal:
„Hm... Vydím, že už si ji našel.“ s těmito slovy se otočil a zmizel.

Tak jsem napsal pokráčko. Doufám, že se bude líbit. ;-)

Kancelář Tsunade
Před stolem Páté už byl nastoupený tým Kakashi i tým Gai. Čekalo se jen na Kakashiho. Gai a Lee si opakovali desatero Síly mládí, Sai něco zuřivě kreslil do knížky, Sakura se naštvaně dívala z okna, Naruto obdivoval jakousi plaketu na stěně a Neji se bavil s Tenten o Akatsuki a o tom, jestli s nimi tato mise bude mít něco společného. Po chvíli přišel Kakashi a vytasil se se směšnou výmluvou.
„Promiňte, že jdu pozdě, ale potkal jsem cestou obrovskou žábu…“

8. Nemocnice

Naruto stál na chodbě a čekal na nějaké zprávy, holedně Ino a na Sakuru. Teď byla, jak Sakura, tak i Tsunade zaměstnány ošetřováním Ino.
"Naruto-kun." Ozval sa hlas za ním.
"Ahoj Hinato." odpověděl jí Naruto a ani se na ní nepodívala.
"Naruto-kun slyšela jsem o výbuchu v Sakuřiným apartmá, je mi to líto. Doufám, že je v pořádku." řekla Hinata a ani si neuvědomila, že Naruto poznal, že lže.
"Hinato, Sakura je v pořádku. Měla štěstí, že tam nabyla v době výbuchu, už byla pryč." řekl a Hinatiným tělem projela zlost.

6. Kapitola → Cesta za nadějí

Po nějaké době, co byli na cestě, se konečně ozval hlas Sasukeho.
"A kam vlastně jdeme?" zeptal se, když skákali po stromech, směrem na sever.
"Jdeme na sever, tam kde jsme našli tu dívku, Anke, která pak utekla z nemocnice, máme za úkol najít Slunečnou vesnici, o které jsem slyšela od ní." vysvětlila Sakura.
"Ale proč si myslíte, že je ta vesnice na severu?" zeptal se Sai.

Blonďatý chlapec stál na silnici. Nikdo na něj nemohl zakřičet, ani ho vidět, slyšet. Nikdo ho neviděl, byl jen sám a nikdo jiný mu nemohl překazit jeho plán. Krákavě se zachechtal. Už brzy nebude nic, z čeho má svět radost, nebude nic, co by je nutilo žít..

Tímto děkuji své věrné čtenářce jménem Kaia-chan, že tak hezky komentuje každou kapitolu. Snad se jí bude líbit i tahle!

Tenshi dostala dvoutýdenní misi se svým strýčkem… zjistit cokoli o pohybu Akatsuki. A zjistili, že Itachi a Kisame míří do Země trávy. Jenže je nemohli najít, a tak se vrátili zpátky do vesnice a podali Tsunade hlášení.
Jiraya byl zraněný, a tak ho Tsunade poslala do nemocnice a řekla mu, aby za ní poslal Sakuru i s jejím týmem.

„Nomuke!“ volala babča Niko z okna na svého vnuka, „vrať se, večeře už je na stole!“
Malý Nomuke si odpoledne šel hrát do lesa, jak to ostatně dělával často. Byl sice od domu dost daleko a neměl dovoleno chodit si ven hrát samotný, kvůli stále hrozícímu nebezpečí, přesto však venku byl a babiččin hlas slyšel jasně a zřetelně.
„Vypadá to, že tě babička už shání, Nomuke-kun,“ ozval se hlas, patřící pestře oděné vysoké ženě.
Nomuke, již zvyklý na její přítomnost, kývl hlavou.

Naruto, Zek a Hinata pokračovali ve své cestě. Naruto šel v předu a vedl skupinu. Najednou se však zastavil.
„Co se děje?“ zeptal se Zek. Naruto ukázal před sebe. Bylo tam veliké jezero. Zek nechápal.
„A co jako?“
„To je cíl naší cesty.“ řekl a šel k Hinatě.
„Tady se naše cesty rozdělují. Je mi líto Hin, že nemůžeš být s námi déle, ale zdrželi jsme se už moc.“ řekl jí. Hinata se místo odpovědi vrhla kolem Naruta.
„Slib mi, že se vrátíš!“ řekla mu potichu do ucha.

Myšlienky v texte som sa rozhodla zvýrazniť, aby sa text zdal priehľadnejší...
A tu je už sľúbený druhý diel...
Dúfam, že sa bude páčiť...

„Sasuke?“, prehovorila pevným hlasom, plným odhodlania...
No tak Sakura pošli ho preč, no tak! Počuješ? SAKURA! Ty hlupaňa toto budeš ľutovať! HARUNO!!! Hej HARUNOOOOOO!„Ostaň. Ostaň aspoň dnes Sasuke, prosím...“, odvetila, aj keď ho pôvodne chcela poslať tam, odkiaľ prišiel.
„Sakura...“, už nedopovedal, len sa opäť nenásytne zmocnil jej úst.

„Moenai, co ty tady děláš,“ pronesl překvapeně. Jeho výraz se najednou změnil. Konečně se přestal usmívat a zase to byl jeho starý, tolik známý obličej. Jakoby do teď byl pod nějakým závojem.
„Dobrý den, Hitsugaya-taichou,“ protáhla jsem a zvedla na něj obočí.
Trochu se zarazil, ale okamžitě svůj výraz zamaskoval typickým zamračením.
Neměla jsem v úmyslu být milá ani při nejmenším.
„Vidím, že už jste s tréninkem skončili,“ změřil si nás všechny pohledem.
„Vidím, že vy taky,“ opáčila jsem.

Chvíli stáli nehnutě. Ten, kdo zde bojoval, možná navždy zmizel ze zemského povrchu. Vítr si pohrával s jejich vlasy. Zlomená dívka promluvila první. „Už ho nikdy nenajdeme!“
„Neviděl bych to tak černě,“ nesouhlasil Kankurou. „Musí přece existovat řešení!“
Dlouho mu neodpovídala, její hlavou vířilo tisíce myšlenek najednou. Ještě chvíli a rozskočí se jí z nich. „Až dorazíme zpátky, zavřu se v knihovně,“ prohlásila Temari pevně.

Osudová náhoda

Černovlasý muž se probudil z neklidného spánku a rozmrzele zamžoural očima po okolí. Bylo ještě brzo a slunce ještě nevykouklo zpoza obzoru. Zvednul se od vyhaslého ohniště a protřepal plášť ve kterém spal. Došel k nedalekému potoku, abych si opláchl tvář. Voda mu vrátila obraz bledého obličeje, s jemnými rysy, černýma smutnýma očima a s čím dál více se prohlubujícími se vráskami. Nechtěl se na sebe dívat ani o minutu déle a tak rozčeřil dlaněmi hladinu a nechal po sobě stéct chladivou kapalinu.

V laboratoři to vydapalo jako po výbuchu. Stěny byly doslova na cáry, všude se válely urvané pláty železa. Ve středu místnosti se skvěl velký černý kruh, ze kterého sálaly proužky kouře, uprostřed něj netknuté chlapecké tělo. Dívka ležící kousek opodál byla celá od krve a uhlu, na jejím pořezaném těle visely špinavé cáry šatů. Dlouhou chvíli se ani nepohnula, ale pak přece jen přišla k sobě. Pomaloučku se zapřela na lokti, druhou rukou si odhrnula zcuchané vlasy z obličeje. Malátně se rozhlédla, naprosto dezorientovaná.

Dvě dívky stály před sídlem klanu Uzumaki. Yoshie před chvílí klepala, tak teď jen čekaly, až jim někdo přijde otevřít. Po chvilce se dveře otevřely a v nich spočinula půvabná žena s tmavě modrými vlasy, fialovobílýma očima a kulatým těhotenským bříškem. Jakmile je spatřila, krásně se usmála. „Dobré ráno, děvčata.“
„Dobrý, Hinato-san. Jdeme vyzvednout Narua.“
„Ještě spí, ale pojďte dál.“ Podržela jim dveře a kousek ustoupila.
Dívky vstoupily do předsíně.

„Co teď?“ kecla si na zem pod nějaký strom. Než se nadála, víčka se jí zavřela.
´ Všude hrozný rány … Když konečně prach usedne, zjeví se polo rozpadlá brána Písečné. Všude zmatek a křik… Po zemi se válejí mrtvá těla strážců brány… A ze vzduchu spadne cár černého pláště s rudými oblaky do písku…. Zvedne se prudká vichřice …´
„Nanoooo!!!! Haloo!“ slyšela jak na ní někdo volá. Prudce celá udýchaná se posadila.
„Naruto?“ podivila se dívka.