Železná kunoichi 7: Kříženec

V laboratoři to vydapalo jako po výbuchu. Stěny byly doslova na cáry, všude se válely urvané pláty železa. Ve středu místnosti se skvěl velký černý kruh, ze kterého sálaly proužky kouře, uprostřed něj netknuté chlapecké tělo. Dívka ležící kousek opodál byla celá od krve a uhlu, na jejím pořezaném těle visely špinavé cáry šatů. Dlouhou chvíli se ani nepohnula, ale pak přece jen přišla k sobě. Pomaloučku se zapřela na lokti, druhou rukou si odhrnula zcuchané vlasy z obličeje. Malátně se rozhlédla, naprosto dezorientovaná. Pohled jí utkvěl na mladíkově těle, přičemž na chvilku strnula. Poté prudce zatřepala hlavou a pokusila se vstát. Napoprvé skoro okamžitě zase spadla, na druhý pokus se opřela o zničenou stěnu a namáhavě se vyškrábala na nohy. Nejdřív tam jen tak stála, opřená, popadajíc dech. Pak se váhavými kroky vydala k tělu.
Vzpomínala si na všechno, výbuch ani náraz ji nepřipravil o paměť. Samotný fakt, že byla stále ještě tady, ji naplnil nadějí, úlevou i děsem zároveň. Už vidí Orochimarovu reakci na jeho laboratoř, přijde-li tenhle pokus vniveč.
Se zatajeným dechem přistoupila k mladíkovi a pohlédla mu do tváře. Vypadal naprosto zdravě, zřejmě jen spal. Šedovláska se pomalu sklonila a opatrně k němu natáhla ruku. Sotva se však roztřesené prsty dotkly tváře, chlapec otevřel oči. Pootočil hlavu a pohlédl na ztuhlou dívku. Neuběhla ani vteřina, když s vrčením vyrazil vpřed a povalil ji na zem.
Hametsu zděšeně vykřikla, loktama si zakryla obličej. Mladík ji kousl do ruky, poté zas a znovu. Šedovlásce z očí stekly slzy bolesti. Na beztak pořezaných pažích se objevily hluboké otisky zubů naplněné krví. Mladík stále útočil hlava nehlava, změnil se v divokou bestii. Vtom dívka rychle uvolnila levou ruku a prudce jí švihla. Ihned nato hnědovlasého smetl stranou velký kus železa. Letěl vzduchem asi osm metrů, načež tvrdě dopadl na zem a zůstal nehybně ležet.
Dívka se chvilku ani nepohnula, zakrvácené paže vedle hlavy. Prvotní šok jí byl stále ještě vidět ve tváři. I když dýchala poměrně vyrovnaně, srdce jí tlouklo jako splašené. Pomalu se zvedla do sedu a pohlédla mladíkovým směrem. Zřejmě upadl do bezvědomí. Postavila se na nohy, načež k němu s obavami vykročila. Stanula nad chlapcem a přejela po něm očima. Byl naprosto v pořádku, nikde neměl ani škrábnutí. Měl stále tu samou lidskou podobu jako předtím, takže jí nebylo moc jasné, proč se choval jako divoké zvíře.
Pak jí to ale došlo. Spojila chlapcovo tělo s vlčím srdcem, tudíž možná vypadal jako člověk, ale uvnitř to byl skutečně vlk. Změnila však jen srdce. Mysl měl teď sice trochu pomatenou, ale stále to byla lidská mysl. Může ho tedy přimět k poslušnosti, stačí jen najít způsob, jak v něm potlačit tu zvířecí zuřivost.
Pokynula rukou. Čtyři menší pruhy železa vedle jejích nohou se zvedly a připoutaly chlapcovy končetiny k zemi. Poté nastavila dlaň. Z železných trosek se vynořila velká, jakousi hustou šedou látkou naplněná stříkačka a přiletěla k ní. Dívka ji pevně uchopila, po čemž se sklonila ke spícímu chlapci. Bez váhání zabodla jehlu do jeho břicha a zatlačila na píst. Látka okamžitě zmizela v těle. Hametsu pak jehlu vytáhla, načež odložila injekci stranou. Z vpichu nevytekla jediná kapka krve.
Šedovláska se postavila a ustoupila o tři kroky vzad. Lehce mávla rukou, všechny čtyři pruhy se odtrhly od země a uvolnily tak mladíkovy končetiny. Dívce pak v nastavené dlani přistál malý, těžký kousek železa. Chvilku ho jen mnula mezi prsty, ovšem pak ho mrskla přímo na chlapce. Byl to skutečně malý kousek, ale přesto se na spícím obličeji obejvil tenký proužek krve. Hnědovlasý ihned procitl. Mrštně vyskočil na nohy. Chvilku se jen rozhlížel, když však spatřil šedovlasou dívku, se zavrčením se přikrčil. Obezřetnýma očima ji pozoroval, asi si pamatoval tu ránu. Přesto se po chvilce váhání vrhl vpřed.
Hametsu to ovšem čekala. Beze spěchu pozvedla pravou ruku a namířila na hnědovlasého prst. Zastavil se uprostřed pohybu. Překvapeně vyjekl, zmateně se rozhlížejíc. Marně se pokoušel jakkoliv pohnout, dívka ho měla plně ve své moci. Pozvedl tvář vzhůru a krátce zavyl. Dívka se potěšeně usmála. Pohlédl na ni, obličej zoufale zkroucený. V očích se mu zablýskl strach.
„Už ses přestal bránit? Výborně,“ promluvila k němu šedovlasá. „Jsem si jistá, že něco lidského v tobě přece jen zůstalo, stačí to jen najít. Máš pouze vlčí srdce, takže by neměl být problém v tobě probudit člověka. No páni, až tě ukážu Kabutovi-san a Orochimarovi-sama, ti budou koukat!“ Zasmála se. Pak se na okamžik zamyslela. „Ale jak ti jen budeme říkat, ty hybride?“ zamumlala. Chvilku ještě přemítala, když vtom se její zadumaný obličej rozjasnil. Nadšeně se usmála. „Mám to! Dám ti jméno... Daken!“