Jedno srdce, jedna duše: kapitola 0: Fantazie staré dámy

Seděla jsem na té studené zemi poseté kamínky, které mě nepříjemně tlačily do každé části těla. V tu chvíli mě ta hrůza, kterou jsem se snažila držet od sebe dál, pohltila úplně. Konečně jsem si uvědomila, že poprvé ve svém životě skutečně čelím smrti tváří v tvář.
Slyšela jsem někde ve své mysli ty tikající hodiny, které s posledním úderem měli oznámit i konec mé existence. Každé svalové vlákno mého těla bylo napnuté. Nebyla jsem schopna pohnout se ani o malý kousek, ani utéct a už vůbec ne křičet o pomoc. Všechny vyhlídky na záchranu byly mizivé. Pokusila jsem se o zvuk, ale místo toho se mi z hrdla vydralo něco jako odporné zadrhnutí. Ta šesti metrová zrůda, která stálá přede mnou a blížila se ke mně, mě pozorovala jasnýma očima, ve kterých se přímo zrcadlil hlad.
Nebyla jsem schopna ani vnímat tu beznaděj zaplavující mou mysl stejně tak jako mi bránila se hýbat.
Zavřela jsem oči, připravena umřít. Nechat tu zrůdu, aby ukončila můj život bůhví jakým způsobem. Přemýšlela jsem jestli je to správné, ale nelitovala jsem ničeho. Stále jsem měla čas na to, abych přemýšlela o životě. Už mi ale nezbývalo mnoho času. Každou chvíli jsem měla pocítit prázdnotu. Pokud byla smrt prázdná.
Už jsem ucítila ten mrtvolný zápach. Najednou bylo ještě těžší se nadechnout než předtím. V plicích mě z toho pachu štípalo jako by mě do nich někdo opakovaně bodal.
Na černé podkolenky školní uniformy spadla obrovská kapka nechutného slizu, ale vnímala jsem to asi jako komáří bodnutí.
Byl už tak blízko, mělo to přijít brzy, možná každou sekundu.
Jediné na co jsem se zmohla bylo zavřít pevně oči a čekat na konec.
V tu chvíli se to stalo. Moment, který mi změnil život už napořád. Od té doby nebylo nic tak jako předtím. Změnilo mě to tolik, že sny, které každý večer doprovázely můj spánek byly jen o nich. O těch, kteří přišli do našeho poklidného města a změnili jeho dosavadní běh.
Kolem mé hlavy se mihlo zářivé, modré světlo. Na malou chvíli mě natolik oslinilo, že jsem musela několikrát zamrkat. Všechno se odehrálo tak rychle, že bylo to těžké postřehnout.
Jen jsem si jistá, že to, co mě před chvíli chtělo zabít už leželo na zemi v krvavé kaluži.
Uvědomila jsem si, že už není důvod mít strach a tak se moje tělo konečně uvolnilo z mého vlastního sevření. Pomalu jsem se postavila a ohromena se otočila na osobu stojící kousek dál, na osobu, které jsem dlužila za to, že i nadále mohu pokračovat v mé nenápadné existenci.
Když se na mě ten člověk otočil, byl to snad mnohem větší šok než to, co jsem zažila před chvílí. Oči se mi zeširoka roztáhly a cítila jsem, že i rty se mírně pootevřely.
„Ty jsi..,“ vypravila jsem ze sebe přidušeně. Moje slova ho zjevně překvapila.
Udělal rychlý krok v před. „Ty mě znáš?!“ vyhrkl okamžitě trochu vyjevený. „A můžeš mi říct kde to jsem? A jak jsem se sem dostal? A co to bylo zač? A kdo jsi ty?“
Zabrzdila jsem ho rukou, která mi k mému vlastnímu překvapení zabolela.
„Tohle není možné,“ vydechla jsem znovu a raději se vrátila zpět na zem. „Tomu nevěřím. Asi jsem skutečně umřela, a tohle je nějaká druhá strana.“
„Co to blábolíš?!“ vyjel na mě popuzeně. „Právě jsem ti zachránil život! Měla bys mi být vděčná.“
Ale já ho neposlouchala. Ve své vlastní hlavě jsem si srovnávala myšlenky a všechny možnosti, které by dovolovaly, aby se snad tohle někdy stalo. Nenašla jsem nic racionálního. Žádné vysvětlení.
Vzhlédla jsem k němu. Stál nade mnou a stále sledoval mou vyjevenou tvář. Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Zdráhala jsem se. Bála jsem se, že když se ho dotknu tak se rozplyne a já se probudím znovu před tou příšerou. Ale moje zvědavost jestli je opravdu skutečný mě přemohla. Chytla jsem jí a to, že byla z masa a kostí, stejně živá jako ta moje, mě zaskočilo víc než jsem si myslela.
Vytáhl mě na nohy, které mi přestávaly pomalu, ale jistě sloužit.
Znovu jsem se podívala na jeho tvář. Tvář tolik známou, tvář, kterou jsem znala a viděla jí každý den. Jen on nevěděl kdo jsem a že vůbec existuju.
Bylo to tak směšné. Sama sebe jsem v duchu napomínala, abych udělala něco, co mě probudí z toho snu, ale marně. Všechno se zdálo být přesvědčivě skutečné.
„Tak odpovíš mi konečně, nebo pořád budeš jen tak bloumat?“ vytrhl mě z přemýšlení.
Jeho hlas mnou projel jako elektrický výboj, i přes to, že jsem ho před chvíli slyšela.
„Ty bys mi měl říct co tady děláš, Naruto,“ odpověděla jsem konečně a snažila se zakrýt ten třepotavý podtón.
Otevřel mírně pusu a dost nedůvěřivě si mě prohlédl.
Bylo to setkání, které mi v životě přineslo mnoho špatného i dobrého. Moje duše se rozpoltila na několik kousků a spojila se s každým, kdo se pak jako další objevil v našem městě.
Tenkrát jsem věřila, že se mi už nemůže stát nic hrozného, že když jsou tady oni je všechno v pořádku. Možná to byla jen má vlastní chyba, má vlastní naivita a radost, že má fantazie skutečně není bezcenná.

„Babi! Povídej ještě!“ zakřičela malá dívka sedící uprostřed hloučku dětí.
Modré oči jí jasně plály a leskly se při každém slovu, které jsem vypustila z úst.
Moje vnučka Alisa a její o rok mladší bratr společně se svými kamarády seděli v mém pokoji.
Poslouchali bez dechu to vyprávění mého života, které každý bral jako nesmyslnou pohádku. Ovšem pohádku, se kterou se dobře uspávaly malé děti.
Byla jsem nesmírně vděčná, že alespoň ty nevinné děti věří na něco jako je fantazie, že věří na pravdivost všeho co jsem jim kdy řekla. Svým vyprávěním jsem v nich probouzela skryté touhy, které má každý člověk. Jen proto se den co den vracely, aby opět strávili odpoledne se starou dámou jako jsem byla já.
„Dnes už ne Aliso,“ odpověděla jsem jí malinko příkře a postavila se ze svého křesla.
Děti na mě upřely své pohledy.
„Smíme přijít zase zítra?“ ozval se malý, zrzavý chlapec.
Chvíli jsem si ho prohlížela přes obroučky svých brýlí, ale nakonec jsem stejně přikývla.
Těmto dětem bylo těžké cokoliv odepřít.
„Zítra nám babičko povíš jak to vlastně všechno bylo, slibuješ?“ dožadovala se odpovědi znovu Alisa.
„Samozřejmě,“ usmála jsem se.
Děti odešly a nechaly mě samotnou znovu se vracet ve vzpomínkách, které mě ani do teď nepřestaly pronásledovat. Myslela jsem si, že časem zapomenu, ale to byl jen blud, který jsem sama v sobě vyvolávala. Ve skutečnosti to bylo úplně jinak.