Ještě nezmizela ze světa láska - 6. kapitola - Naděje

Chvíli stáli nehnutě. Ten, kdo zde bojoval, možná navždy zmizel ze zemského povrchu. Vítr si pohrával s jejich vlasy. Zlomená dívka promluvila první. „Už ho nikdy nenajdeme!“
„Neviděl bych to tak černě,“ nesouhlasil Kankurou. „Musí přece existovat řešení!“
Dlouho mu neodpovídala, její hlavou vířilo tisíce myšlenek najednou. Ještě chvíli a rozskočí se jí z nich. „Až dorazíme zpátky, zavřu se v knihovně,“ prohlásila Temari pevně.
Mladíkem sestřina bezcitnost otřásla, takhle ji neznal. Tak vážná situace… a ona si chce číst? Nechápal ji, nestíhal Temariny myšlenkové pochody. Potichu si pro sebe něco zamumlal a pak se bez dalších slov vydali na cestu zpátky.

Střapatá si vypůjčila klíč od knihovny a skutečně se v ní zamkla. Kankurou nechtěl jen tak sedět se založenýma rukama, proto vyhledal Bakiho a společně začali rokovat o neznámém místě pobytu Kazekageho, ale i o dalších neméně důležitých věcech.
„A ona si prostě zaleze do otcovy svatyně a zahrabe se v knihách! Já nestačím žasnout!“
Vysoký brunet seděl před svým trenérem v civilních šatech. Už ani neměl náladu strojit se jako řádný loutkář.
„Jen klid, mladý pane,“ zamručel Baki. „Máme nyní mnohem větší starosti! Suna nesmí zůstat bez vedení!“
„Máš pravdu. Kdy chce rada hlasovat?“
Jounin se zachmuřil. „Ještě jsem o tom s nimi nemluvil. Ale rád bych docílil toho, aby nikdo nepropadl panice. Dokud nebudeme mít jistotu, že je Kazekage mrtvý…“
Kankurou prudce vyskočil, ale hned se zas pokoušel zklidnit rozpálenou hlavu. Raději se znovu zaposlouchal do toho, co Baki právě říkal.
„…zachovat linii. Můžeme například tvrdit, že jsme obdrželi tajné pokyny…“
„Chápu, kam tím míříš,“ vzdychl Kankurou. „Ale stejně bych se tomu rád vyhnul.“

Temari zuřivě listovala štosem knih. Přece o té kekkei genkai slyšela! Sice ještě jako malá, ale bylo tomu tak. Musí být!
Znovu zalistovala a pak už jen četla s očima přilepenýma na stránkách knihy. „Hledači chakry se pohybují mezi námi již od hlubokého dávnověku. Avšak díky pronásledování si někteří lidé dovolují tvrdit, že již zcela vymřeli…“

Blonďatá dívka se do jídelny přiřítila jako velká voda a hned uhodila na Bakiho: „Dej mi klíče od archivu! Honem!“
„Nesmím!“ opáčil stroze. „Kromě Kazekageho tam nikdo jiný nemá přístup.“
„Zapomněl jsi na lidi, kteří se o ty regály starají,“ napověděl mu Kankurou.
„Jako dcera Čtvrtého na to mám přece taky právo!“ rozčilovala se střapatá.
„Radši jí ho dej, nebo za chvíli bude nepříčetná, sensei.“ Mladík v sobě dusil smích. „A já tam půjdu s ní,“ dodal a po očku pohlédl na svou starší sestru.

Jakmile Temari Bakimu vyškubla klíč z ruky, spěchali oba do přísně střežené místnosti. Nezdálo se, že by chtěla bratrovi svěřit, po čem že to pátrala.
„Co to vlastně hledáš?“
„Už jsi někdy slyšel o hledačích chakry?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
„Tak to je naše naděje!“

Objevení popsaného pergamenu bylo pro ně vysvobozením. Nalezli rodokmen. Na jeho konci bylo jméno Takkiru, ale ne označené pohlaví.
„Divné, viď?“ prohlásil Kankurou.
„Ani ne. Četla jsem, že často zjistili jejich pravou identitu až poté, co zemřeli.“
„Kdo by je chtěl zabít?“ nechápal.
„Možná příbuzní těch, které měli za úkol najít,“ hlesla Temari. „A tenhle Takkiru je naší jedinou stopou.“