Per aspera ad Astra 003: Představuji vám...

„Reina-sama! Neříkali jsme vám, že nesmíte chodit sama ven?“ hlas pečovatelky se linul zahradou, která stála za nemocnicí. Sníh byl všude kolem kam se jen člověk podíval.
„Nejsem nemocná,“ namítla Reina. „Děláte jakoby se mi mělo stát něco hrozného,“
„Váš otec o vás bude mít strach,“ Reina pohodila hlavou a postavila se k jednomu z mnoha stromů v zahradě. „Nad čím přemýšlíte?“
„Snažím si vzpomenout, co se stalo..“ skousla si spodní ret. „A kdo je on,“ dodala šeptem.
„Říkala jste něco?“ otázala se jí pečovatelka krátce.
„Nic, madame.“ Reina se k ní otočila čelem. Kdo by řekl, že už za chvíli bude matkou? Ruku si položila na již příliš vystouplé břicho. Termín porodu byl už dávno pryč. Vlastně měly být zítra Vánoce.
„Už se dočkáte,“ usmála se žena přívětivě.
„Doufám,“ přikývla Reina. „Už je to dlouho,“
„Nedělejte si s tím starosti, Reina-sama. Za chvíli to budete mít za sebou. Budete zase zpátky doma,“ Reina byla kvůli tomu v nemocnici, kdyby náhodou se vyskytl nějaký problém. „Tsunade-sama se rozhodla vás pustit na Vánoce domů za vaším otcem,“ Reina se usmála.
„Řekněte, že jí mockrát děkuji.“ Pečovatelka, Kiara přikývla.
„Máte si tu věci nechat a po Vánocích se opět vrátíte ano?“ Reina pokrčila rameny.
„Pokud už nebude po tom,“
„Nebo tak,“

V Akatsuki se Vánoce nijak zvlášť neslavily. Itachi jako obvykle seděl u okna a hleděl do dálky. Tiše vzpomínal na ty doby dávno minulé.
„Mohl bys mi pomoct?“ otázala se ho Konan a jemně do něj strčila.
„S čím?“ natočil k ní hlavu. Jeho oči byly prázdné jako dřív, před Reinou.
„Chtěla jsem… Ozdobit stromek,“ špitla tiše.
„Proč?“ zeptal se jen. „Máš k tomu snad nějaký důvod?Nikdy jsme to nedělali.“
„Ale… Nevím proč, chci jen mít na chvíli rodinu,“ Itachi se na ní chápavě podíval.
„Dobře, pomůžu ti..“ přikývl. „Budeme na chvíli zase rodina, jak si to Reina přála.“
„Itachi? Co když…Co když není mrtvá?“ odvážila se zeptat.
„Jak jsi na to přišla?“ zamračil se.
„Něco mi říká, že to nemůže být pravda, to že je mrtvá. Ona by se takhle lehce nevzdala,“
„Konan myslíš si, že je to pravda?“ otázal se jí Itachi opatrně.
„Ano,“ přikývla jistě. „Jdu do Konohy, musím ji najít!“
„Půjdu s tebou, přeci jen se tam vyznám líp,“ usmál se Itachi. Reino, počkej na nás!

Reina vyšla z nemocnice a pomalým rozvážným krokem kráčela k domu, který pronajal její otec. Odemknula a vešla dovnitř. Zase je sama doma.
„Kde zase je?“ zamumlala si zamračeně. „Už je zase pryč. Člověk by si myslel, že se ponaučí a nebude chodit do ženských lázní.“
„Proč si myslíš, že jsem byl v dámských lázních?“ podivil se mužský hlas ženě za zády. Lehce se otočila a na tváři se jí objevil úsměv.
„Ten monokl sis nemohl udělat sám, zas tak šikovný nejsi,“
„Co ty víš,“ ušklíbl se Jiraya. „Já jsem náhodou moc šikovný,“
„Dobře, budu ti věřit,“ přikývla. „Co budeme dělat?“
„Zajdeme do Ichiraku Ramen a ty se seznámíš s dalšími lidmi, které jsi ještě neviděla.“
„Dobře, ale proč?“
„Chci, aby ses tu cítila jako doma.“ Reina si posteskla.
„Doma?“
„Děje se něco?“ podivil se.
„Ne, to nic…Jen se to blíží. Bude z tebe děda.“
„No co no aspoň to dítě bude po mě!“

Celý večer si užila, ale noc nebyla zase tak růžová, jak se mohlo zdát. Probudila se uprostřed noci celá zpocená. Bylo jí špatně.
„Je to tady,“ vykřikla tlumeně. „Proč teď?“ Dveře se otevřeli a v nich stál její rozespalý otec.
„Děje se něco?“ zabručel unaveně. „Je ti zase špatně?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Budeš děda,“
„Teď?“ vyhrkl.
„Ne asi,“ zavrčela ironicky. „Jo teď! Pomůžeš mi?“ Jiraya neváhal, pomohl Reině okamžitě do nemocnice.

Okamžitě jí odvezli na sál, byl právě Štědrý den a venku padal sníh, dva nové života se objevily na světě.
„Máš to za sebou, Reino.“ Usmála se Tsunade. Reina byla unavená. Víčka jí klesala, ale přemohla se. Chtěla poprvé vidět své děti. „Představuji ti tvou dceru a tvého syna,“
„Já jsem matka?“ Reina se naplno rozbrečela.
„Ano, jaká jim dáš jména?“ otázala se jí s úsměvem. Reina se zamyslela.
„Nibori Kaede, pro holčičku a Nibori Kane pro chlapečka.“ Přikývla. „Ta jména…Jim jednou přinesou štěstí.“ Obě děti měly černé oči a kraťoučké černé vlásky. Bylo to tak, jak si Reina předtím přála. Jediná smůla byla, že ona…Si to nepamatovala.

Itachi seděl na posteli. V jednu chvíli jakoby uslyšel dětský pláč. A v paměti mu vytanula dvě jména. Kaede a Kane. To musí něco znamenat!
„Já jsem táta,“ zašeptal tiše. „Ona žije!“ vykřikl na celé sídlo. Všude se rozsvítila světla.
„Cože?“ podivil se Pein. „Kdo žije, co žije?“ Konan se začala smát.
„Já to věděla,“ šeptala tiše.
„Kdo žije?“ otázal se jich znovu Pein.
„Reina, Nibori Reina žije!“ Itachi nabyl opět svou jistotu. Zase bude vše jako dřív, ale nějaká komplikace bude a ne zrovna malá.