Mikazuki: Nový příběh (7.) - Malý zádrhel

Dvě dívky stály před sídlem klanu Uzumaki. Yoshie před chvílí klepala, tak teď jen čekaly, až jim někdo přijde otevřít. Po chvilce se dveře otevřely a v nich spočinula půvabná žena s tmavě modrými vlasy, fialovobílýma očima a kulatým těhotenským bříškem. Jakmile je spatřila, krásně se usmála. „Dobré ráno, děvčata.“
„Dobrý, Hinato-san. Jdeme vyzvednout Narua.“
„Ještě spí, ale pojďte dál.“ Podržela jim dveře a kousek ustoupila.
Dívky vstoupily do předsíně.
„Dáte si něco? Právě dělám snídani.“
„To není třeba, děkujem,“ řekla Yoshie s vděčným přikývnutím.
Hinata se usmála. „Naru je ve svém pokoji. Pokud budete cokoliv potřebovat, stačí zavolat.“
Obě dívky se usmály a vydaly se nahoru po schodech. Tmavovlasá žena se mezitím vrátila zpět do kuchyně.
Yoshie bez zaváhání popadla kliku jednoho z pokojů a vstoupila dovnitř, následována Arawou, která pak zavřela. Obě se zadívaly na blonďatého chlapce v pomačkané posteli. Rozvaloval se po ní celou svou velikostí, pravá noha mu volně visela přes okraj postele, ruce jakbysmet, z otevřené pusy mu tekla slina. Měl na sobě jen své khaki kalhoty, na holé hrudi mu ležel tyrkysový přívěšek. Nechrápal, ale i přesto vypadal tak směšně, že se Yoshie musela široce usmát.
Arawa pohoršeně zavrtěla hlavou. „Neskutečné, a tohleto máme v týmu.“ Přistoupila k posteli a dloubla Narua prstem do žeber.
Ani se nepohnul.
„Hej! Vstávej, mameluku!“ zakřičela mu do ucha a přidala lehký pohlavek.
Chlapec jen sklapl ústa, zamlaskal a spal dál.
Hnědovlásce na čele naskočila žilka, popadla blonďáka za obě ramena, zvedla ho a zatřásla s ním jako s hadrovou panenkou. „Probuď se! Je ráno! Snídaně!“ řvala Arawa rozzuřeně.
Naruovi létala hlava ze strany na stranu, dozadu, dopředu, ale on nijak nereagoval. Hnědovláska ho po chvíli pustila a s oddechováním ustoupila o krok vzad. Stále spal.
„Je po něm. Jiná možnost už není, takhle nemůže nikdo spát!“ zamumlala, přičemž vrtěla hlavou.
Yoshie se ušklíbla, nabrala do plic vzduch. „Ramen zdarmááá!!!“
Vtom blonďák otevřel oči dokořán, vyletěl z postele jako neřízená střela a stoupl si před obě dívky. „Beru hó!“ zakřičel z plna hrdla. Pak se zaraženě rozhlédl. Když v pokoji spatřil jen své týmové partnerky, svraštil obočí. „Kdo tu rozdává ramen?“
Arawa na něj zaskočeně hleděla, kdežto Yoshie se plácla do čela a rozesmála se na celé kolo. Chlapec překvapeně zamrkal.
„To zabere vždycky!“ pronesla červenovlasá mezi smíchem.
Hnědovláska se nepatrně zamračila. „Že mě to taky nenapadlo.“
Naru se střídavě díval z jedné na druhou, ve tváři nechápavost. „Co tu děláte?“
Yoshie se přestala smát, nasadila úřednický výraz. „Máme misi v Suně, tak se rychle obleč a vyrazíme.“
„Můžu se nasnídat?“
„Šest misek ramenu, víc ne,“ odpověděla červenovlasá.
Vykulil na ni oči. „Cože? To mám jako umřít hlady?“
„Vyber si, šest misek ramenu nebo nic,“ zavrčela Arawa.
Poraženě se zamračil, popadl tričko přehozené přes opěradlo židle a za chůze se do něj oblékl. Všichni tři se vydali do kuchyně.
„Ahoj, mami.“
Hinata se otočila od sporáku a usmála se. „Ahoj, zlato. Na stole máš snídani.“
Naru pohlédl na dvacet krásných misek srovnaných do řady, načež se otočil k červenovlasé. „Vážně nemůžu?“ zeptal se lítostivým hláskem a udělal psí oči.
Yoshie se na něj nedívala, protože jí bylo jasné, že by tomuhle pohledu nedokázala říct ne. „Šest misek, bez odmluv.“
Chlapec se s otráveným zamručením posadil a s chutí se pustil do první misky. Obě dívky si sedly naproti němu.
„Copak se děje?“ zeptala se Hinata.
„Máme misi v Sunagakure a musíme co nejdříve vyrazit,“ odpověděla Arawa.
Žena chápavě přikývla a pustila se do přípravy dalšího ramenu. Naru po pěti minutách spořádal všech šest misek a už už se chtivě natahoval pro další, ale hnědovláska ho zastavila. Zvedla se, popadla ho za tričko a násilně ho vystrčila ven ze dveří.
Červenovlasá se také postavila. „Tak se mějte.“
Hinata přikývla. „Ty taky, Yoshie. Doufám, že tu misi úspěšně splníte. A dávej prosím na ty dva pozor.“
Usmála se. „Nebojte, budu je hlídat jako oko v hlavě.“

Tři stíny nepozorovaně pádily hlubokým lesem mezi Konohou a Sunou. Přeskakovaly z jednoho stromu na druhý bez sebemenšího šustnutí, všudypřítomné zvuky rozhodně nepatřily k nim. Větvě pod jejich nohama se ani nezachvěly, nepohnuly, nic, jako by na ně nikdo nikdy nešlápl. Ptáci si dál nerušeně štěbetali, zvěř se nenechala rušit.
Najednou stín v čele ostře zahl doprava a zbylé dva za ním ho velmi rychle následovaly.
„Kde to jsme?“ zakřičela hnědovláska na dívku vpředu, přičemž se s obavami rozhlížela kolem sebe.
Hluboký les se tu měnil doslova v divočinu. Lesní porost zde byl snad třikrát hustší než normálně, pěší cesta po zemi byla téměř nemyslitelná. Na gigantických kmenech stromů visely dlouhé liány vypadající jako obrovští hadi. Monstrózní košaté koruny zcela zakrývaly pohled na oblohu, což dělalo les ještě temnějším. Ptáci tu tolik nezpívali, vlastně ani nebyl žádný pták vidět. Zkrátka hrozivé místo.
Červenovlasá se ohlédla přes rameno. „Je to taková zkratka. Ušetříme si půl hodiny cesty, než kdybychom to vzali normálně oklikou.“
Hnědovláska přikývla. Dál se už nikdo na nic neptal.
Zničehonic však Yoshie dostala takový zvláštní pocit. Pokynula Arawě a Naruovi, aby zastavili. Okamžitě zareagovali a zůstali stát. Dívka se zaposlouchala do šumění lesa. Vtom pocítila, jak se jí křečovitě stáhl žaludek, zatmělo se jí před očima. Zapotácela se, chtěla couvnout, ale místo na konec větve šlápla jen do prázdného vzduchu a začala padat. Druhá dívka s chlapcem zděšenýma, doširoka vytřeštěnýma očima sledovali, jak se řítila střemhlav dolů z téměř pádesátimetrové výšky.