Arigatou 30 - Nikam dál

„Nomuke!“ volala babča Niko z okna na svého vnuka, „vrať se, večeře už je na stole!“
Malý Nomuke si odpoledne šel hrát do lesa, jak to ostatně dělával často. Byl sice od domu dost daleko a neměl dovoleno chodit si ven hrát samotný, kvůli stále hrozícímu nebezpečí, přesto však venku byl a babiččin hlas slyšel jasně a zřetelně.
„Vypadá to, že tě babička už shání, Nomuke-kun,“ ozval se hlas, patřící pestře oděné vysoké ženě.
Nomuke, již zvyklý na její přítomnost, kývl hlavou.
„Ano, asi bych už měl jít, Rikue-san,“ řekl malý kluk a seskočil z pařezu.
„Pospěšme si tedy,“ dodal ještě.
Rikue kývla hlavou. Když to udělala, oči jakoby jí na chvíli zazářili žlutou barvou.
„Dobrá,“ řekla.
„Jak jsi nás požádal,“ ozval se nový hlas a na mýtinu vešel statný muž, podobně jako Rikue oděný v různých kočičích špercích a všelijak barevném oblečení.
I jeho kůže měla trochu tmavší odstín než je u normálních lidí běžné, stejně jako Rikueina.
„…něco jsme si o nich zjistili. Zdá se, že ten, co se jmenuje Tokori Rhonoki a nosí na prsou modře hořící lidskou hlavu, je mistr ohně.
Klan Tokori byl v historii velmi důležitým, přesto jej však Rhonoki dobrovolně opustil. Zdá se, že to udělal kvůli sociálnímu rozdílu mezi jeho klanem a rodinou jeho nebližšího, jediného přítele a také dalšího člena Ryouyou – Midori no Moriho. Klan Tokori prostě nechtěl, aby se jejich synek přátelil s někým takovým.
Rhonokiho otec zabil Midoriho matku, proto mu Rhonoki přísahal pomstu a z vesnice odešel. Protože Rhonoki dokáže ovládat ohnivé techniky, aniž by v rukou držel pečetě, lidé mu začali říkat Kaki no Kyoshou. Proto, a také pro jeho unikátní Kekkei Genkai, Taisei Kaki, byl Rhonoki označen za nukenina třídy S.
Midori odešel s ním a stejně jako on se přidal k šestičlenné organizaci Ryouyou. Zdá se, že ačkoli je Rhonoki opravdu chytrý, Midoriho IQ je na mnohem vyšší úrovni. Dokáže kontrolovat mysl svých nepřátel a číst jejich myšlenky bez použití jakékoli techniky.
Tak vysoké IQ mu rovněž umožňuje ovládat téměř jakékoli existující Genjutsu a soustředěním své chakry do chodidel i neuvěřitelně rychlý pohyb. Po složení určité pečetě se jeho pohyb navíc ještě o něco znásobí, takže je pouhým okem neviditelný.“
„Midori na prsou nosí zapadající slunce,“ doplnila muže Rikue.
Nomuke chápavě kývnul hlavou.
„A zbylí čtyři členové?“ zeptal se ještě.
„Tři,“ opravil ho muž, „jejich velitel byl zabit v bitvě. Ryouyou tedy teď žádného nemají. Ti, co zbývají, je jakási žena, co mistrovsky zvládá Genjutsu, dokonce jakoby ho uměla ovládat ještě lépe, než Midori. Nejspíš má nějaké Kekkei Genkai, jinak si to neumíme vysvětlit. Na prsou má symbol, který nedokážeme tak úplně popsat…“
„…jakoby obrys nějakého větráku, nebo něčeho takového, na rudém pozadí,“ skočila mu opět do řeči Rikue.
„Ano,“ přitakal muž, „myslím, že to je asi nejpřesnější popis.
Pak zbývají ještě další dva členi: o jednom nevíme vůbec nic, dokonce neznáme ani jeho symbol na hrudi.
Poslední z nich vypadá jako ninja ze samotného Pekla. Má bledou kůži, jako had, na zádech mu rostou dvě ohavná křídla a nikdy z rukou nepouští kosu.“
„Co je zač?“ zeptal se se zájmem Nomuke.
„Jmenuje se Hebimaru,“ odpověděla mu znovu Rikue, „a zdá se, že to on zabil králova syna. Na hrudi nosí podivně vypadající smějící se lebku. Nevíme přesně, co si pod tím symbolem představit za schopnost.“
„Víc jsme zatím nezjistili,“ dodal muž.
„Nomuke! Tak kde sakra jsi?“ ozýval se z dáli znovu Nikiin hlas.
„Už musím jít,“ řekl Numuke, obraceje se směrem k rodnému domovu, ve které s babčou Niko bydlel.
Ještě na okamžik se však obrátil.
„Moc vám děkuji za informace, Rikue-san, Hatarou-san. Prosím, když se dozvíte něco nového, dejte mi včas vědět.“
„Neměj obavy, Nomuke-kun,“ usmál se na něj Hatarou, „dáme ti vědět o všem, co se jen šustne. My cikáni nejsme jen zlí, jak si tvá babička a ostatní z vesnice myslí.“
S po sledním slovem se Rikue s Hatarem obrátili. V ten samý okamžik okolní, ještě před chvílí téměř neznatelná mlha rychle zhoustla.
Postavy dvou odcházejících cikánů začali pomalu měnit tvar, po chvíli je však v husté mlze nebylo vidět. Naposledy se ještě otočili na rozloučenou, to už však Nomuke mohl vidět jen dva páry zářivě žlutých očí těsně nad zemí, které jako jediné prosvítali okolní mlhou.
„Abych odpověděl na tvou otázku, Naruto-san, ano. Vím, co jsou zač…“ pomyslel si Nomuke, než konečně vykročil rázným krokem zpátky domů, kde už na něj čekala babča Niko, se svou odporně páchnoucí houbovou polévkou.
Nevěděl, že několik mil od něj Naruto zápasí o holý život, stejně jako Naruto nevěděl, že o holý život zápasí jen kousek od něj Hinata a Kankurou, a že Shino, Neji a Temari už bojovat nemůžou…

„Útočí odevšad,“ hlesl Naruto, načež se všude kolem něj rozhořel modrý oheň a pláň zalila mlha z mizících klonů.
Chvíli trvalo, než se kouř rozplynul. Když se tak stalo, stál tu jen Rhonoki, rozhlížející se kolem sebe a hledající skutečného Naruta. Oheň už nechal zmizet, nikde však nebyl cítit zápach spáleného masa, stejně jako nebyly nikde vidět ohořelé lidské ostatky.
Skutečný Naruto se zatím krčil za malou zídkou u vchodu do Drasu, kterým sem přišel. Už dlouho se takhle nebál.
„Co je to proboha za chlápka?“ ptal se sám sebe.
Hlavu nedokázal udržet chladnou, strachy se však ani nehnul. Nevěděl, co by teď měl udělat. Jediným rozumným řešením se mu zdál jedině…
„…útěk.“
„Ale co když si mě všimne? Bude to můj konec?“ uvažoval v duchu, „ale jinou možnost přece nemám…“
Zhluboka se tedy nadechl a vydechl. Zopakoval to ještě jednou a pak znovu, než se konečně odhodlal vyrazit. Pomalým, téměř neslyšným krokem se Naruto po čtyřech vzdaloval od svého soupeře, ve snaze zachránit si život.
„Utekl?“ uvažoval zatím Rhonoki, stojící opodál.
„Ksakru,“ zašklebil se, „musím ho vyřídit, než začne dělat problémy! Uvažuj, uvažuj…“
Mistr Ohně zavřel oči, snažíc se o vymyšlení plánu, jak odhalit úkryt skutečného Naruta. Jeho chakru vycítil, nedokázal však přesně určit místo. Ale byl tady. Cítil, že Naruto byl někde tady poblíž…
…a najednou ho něco napadlo.
„Midori předtím přece zmiňoval ještě jedno jméno,“ pousmál se arogantně, jak to míval ve zvyku, „tak tedy uvidíme, Uzumaki Naruto, jak moc jsi naivní…“
Mezitím se Naruto přesunul až za další zídku. Ještě kousek a byl by za zatáčkou, odkud by se už lehce dostal do bezpečí.
„Kdybych tu nebyl sám,“ uvažoval při chodu, „určitě bychom ho zvládli!“
Tahle myšlenka mu dodávala naději.
„Ano,“ opakoval si v duchu, „být tu semnou třeba Neji, určitě bychom ho zdolali. Proti jeho Juukenu by ten šašek neměl nejmenší šanci.
Nebo Shino. Kdyby na toho chlápka poslal svoje brouky, nepomohl by mu ani ten modře zářící oheň, ať je jakkoli mocný.
…nebo třeba Temari z Písečné. Já bych ho zaměstnal, zatím co ona by použila…“ na chvíli se Naruto zarazil nad tím, že ho napadla zrovna Temari.
Ačkoli Naruto neuměl moc dobře vycítit něčí chakru, na kraťoučký okamžik, ani ne na sekundu, jakoby ucítil Temarinu. Byla to sice jen chvilka, byl si však jistý, že ji ucítil, někde blízko… jakoby všude kolem.
Jakoby… nedokázal to úplně popsat, ale…
„Ukaž se, Uzumaki Naruto! Jinak ten kluk se psem, Inuzuka Kiba, zemře!“
Tahle věta Naruta úplně vytrhla z myšlenek na Temari.
„Kiba? Je možné, že to je pravda? Mohl se Kiba nechat chytit tímhle chlápkem?“
„Tak vylezeš ven, nebo ho necháš takhle zemřít?“ ozval se znovu Rhonoki.
Už nebylo nač čekat. Útěk byla jedna věc, ale nechat přítele v nesnázích druhá. Naruto se ještě naposledy zhluboka nadechl, vydechl a postavil se.
Rhonokiho arogantní úsměv se ještě rozšířil, když viděl, jak jeho lest zafungovala.
„Ostatní z toho vynech,“ řekl Naruto chladně, „je to jen mezi tebou a mnou.“
„Jak si přeješ, Uzumaki Naruto. Jen mezi tebou,“ ukázal Rhonoki na Naruta, „a mnou,“ ukázal na sebe.
Několik nekonečných sekund si ninjové navzájem hleděli do očí, až zápas začal na novo a oba v rukou zformulovali potřebné pečetě.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“ „Kage bunshin no Justsu!“ ozvalo se naráz a na pláni se objevilo několik stínových klounů, čelících obří ohnivé kouli.
Konec třicáté části.