Tajemné

Tmavá noc, černá noc, nebezpečná noc. Prší a déšť jemně otírá můj ustaraný obličej, ale starost a obavy z něj nesmyje. Stojím v tmavém koutu v rohu ulice a můj bezútěšný pohled míří na lampu v protější ulici. Široko daleko je to jediný zdroj osvětlení. I měsíc tuhle noc radši nevyšel.

Začínal nový deň, nové príležitosti na zlepšenie či zhoršenie svojho osudu.
Slnko vstávalo a lúče sa tiahli naprieč lesom, až dosiahli múry Konohy, kde hliadkovali ozbrojení muži, niektorí sa po múroch prechádzali zo strany na stranu a snažili sa dať pozor na každý meter štvorcový a ostatní nehybne stáli a sledovali taktiež les.
Jeden z nich stál na bráne a s odhodlanosťou sa pozeral pred seba.
Tvár mu pokrývali jazvy a tiahli sa od čela pozdĺž nos až k lícu, čelenka mu obopínala dlhšie čierne vlasy a oči mali nádych nebojácnej šelmy.

Nebeský Démon: Kapitola třetí - Životní síla

Žít a milovat je to největší umění. Člověk, který zavrhne lásku, ať už je jakákoliv, žije zbytečně. Ale i tak má právo žít dál, protože život, i když bezcenný, má svůj smysl.

„Trefili mě!“
„Shino, použij kikaichu na zastavení krvácení, teď není čas se léčit.“

Po poušti se pohybovaly dvě zahalené postavy. Horký písek se jim drolil pod nohama, Občas některá z osob upadla, ale hned zase vstala a pokračovala. Za celou cestu spolu prohodily jen pár slovíček. Nebyla to ta nevhodnější chvíle k mluvení. Obě už byly dlouhou cestou značně vyčerpané. Docházela jim voda i fyzické a duševní síly. Najednou se jedna z dívek zastavila a pohlédla do dálky. Prudký vítr nadzvedával zrníčka písku, ale i přesto spatřila v dálce něco zeleného.
„Fata morgana?“zašeptala Den nevěřícně.

Zabezpečení vesnice

"Můžu se zeptat, proč chcete jít zrovna do Anbu?" zeptala se Anke, když stoupali na kopec, který byl těsně pře koncem vesnice.
"Myslím, že máte jiné způsoby obrany, než my a tak by jsme je rádi viděli." řekl Sasuke a všichni souhlasně přikývli.
"Dobře, mě je to jedno, ale nesmíte o tom nikomu říct." pokrčila Anke rameny, ale to už vystoupali na kopec a zastavili se u železné brány,k která byla zavřená. Strážný,k terý tam stál si jich ihned všiml a trochu se zamračil.
"Co tu chcete?" zeptal se nepřátelsky.

11. Kyuubi

Tsunade šla nemocniční halou a chystala sa přezkoumat zprávu z dnešního dne.

„Tak to jsi ty, o kom my vyprávěla…“zaznělo tichem.
„Cože? Ona ti o mně povídala?“ vyhrkl ze sebe nadšeně Naruto. Kushiro jen sklopil své tmavé uhrančivé oči a pozorujíce tančící plameny před sebou, začal mluvit.
„Když mi to tenkrát říkala, nikoho nejmenovala, ale podle toho jak dotyčnýho popsala, jsem tě poznal.“
„A co říkala?“
Černovlasý muž si poposedl, a pokračoval ve vyprávění.

Modrovlasá kunoichi ležela na posteli ve svém pokoji a přemýšlela o tom, co se před několika minutami stalo před hradní bránou, když v tom kdosi bez zaklepání otevřel dveře. Hinata se tím směrem podívala, jediný, koho však spatřila, byla její malá svěřenkyně, Melody.
„Melody-chan,“ pokusila se Hinata o úsměv, Melody si však sedla vedle ní na postel a zakroutila hlavou.
„Nemusíš se kvůli mně přetvařovat, Hinato-san. Viděla jsem to z okna…“
Hinata se na krátký okamžik zatvářila překvapeně, rychle se však znovu usmála.

Všechno na světě, co jsem viděl svýma dětskýma očima, se pohybovalo ve stereotypu. Svým způsobem jsem už vlastně nebyl děcko, ale cítilo se tak moje tělo a mí rodiče mi to připomínali tím, co dělali. Už mě nebavil ten otáčející se kolotoč, kdy jenom čekáte, až se zastaví a budete moci vystoupit z těch železných popruhů.
A pak se to jednoho dne stalo. Zpřetrhal jsem řetězy svého kolotoče a konečně se cítil jako muž. Ten den kdy se to stalo, nikdy nezapomenu, začalo to jako každý jiný den a skončilo událostí, která změnila srdce všech, které jsem znal.

Mladý pár seděl tiše v koruně obrovské Sakury. Slunce už dávno zapadlo a znatelně se ochladilo. Deina si protřela paže. I přes hrubou mikinu í stále byla zima. Naruto si svlékl bundu a přehodil ji dívce přes ramena.
„A co ty?“zeptala se trošku naštvaně. Naruto se na ni jenom usmál a mával rukou. Dál následovalo ticho. Každý se zabýval vlastními myšlenkami. Nakonec mlčení přerušila Deina.
„Teď se tě na něco zeptám já, jo?“řekla a sledovala Narutovu tvář. Neodpověděl nahlas, jen souhlasně pokýval hlavou.

Naruto se po snědení pěti misek rámenu rozloučil s Kankurem a staříkem a vydal se na jednu vyvýšenou stranu vesnice. Cestou obdivoval krásnou modrou oblohu bez mráčků. Bylo to k nevíře. Začínalo se mu tu líbit, sice to nebylo jako listová, ale i tahle vesnice měla své osobité kouzlo.

Hleděl jsem na temnou oblohu posetou stovkami hvězd. Vál vlahý vánek, díky kterému jemně šumělo listí. Nademnou se skláněla ona a starostlivě mě pozorovala.
,,Ach Sasuke...Jsi v pořádku?“ zeptala se.
,,Jo, nic mi není. Spíš se cítím líp než dřív....“ podotkl jsem. Posadil jsem se. Dříve tak krásná louka byla úplně zničená-jako po výbuchu bomby. Ohořelé květiny, kmeny stromů i tráva...všechno spálené na prach.
,,Ale...kolik je sakra hodin?“ vzpomněl jsem si, že když jsem ztratil vědomí, mohlo být nanejvýš šest hodin.

12.Oreb Zerek (Havrani Smrti)
V jeskyni stála osoba s maskou stříbrného vlka, spolu se všema co k němu patřili.
,, Po dlouhé době se tu opět setkáváme.“ řekl stříbrný Vlk.
,, Takže jdeme na ten náš plán?“ zeptala se Lebka.

Před vilou Hokageho bylo veselo. Naruto se Sakurou právě vyprovázeli Aki ze dveří. Byla už tma, ulici osvětlovalo pouze několik pouličních lamp.
„Vážně nechceš ještě chvíli zůstat?“zeptala se posmutněle Sakura. I když už měla něco vypito, vypadala pořád normálně.
„Ne, už bych se měla jít mrknout na Sanu a taky, nechci vás dlouho otravovat. Vaše děti jsou pryč, tak si užijte hezký večer,“řekla Aki a mrkla po dvojici. Sakura jen zčervenala a Naruto radši uhnul pohledem. Nad jejich chováním se musela Aki zasmát, pořád jako děti.

„Pořád tě to nenapadá?‘‘ položil mi otázku místo odpovědi. Začalo mě to pomalu, ale jistě štvát. Tolik let jsem žila ve lži a otázkách, ale když už mám odpověď na dosah ruky, přijdou zase ty samé otázky. Kdo tedy jsem?
Tázavě jsem pohlédla na něj, ale on spíš čekal na tu moji. Já ale nevěděla, co mu odpovědět.
„Pořád nevíš, jak s lidmi manipuluješ,‘‘ chytil mě za paže a zatřásl se mnou. Mlčela jsem a s otevřenou pusou jsem zírala na něj. Manipuluji s lidmi, ale jak.

Takže po hafo dlouhý době sem se dokopal sepsat čtvrtej díleček... tak ať se líbí.

04-Vyrážíme!

„Hej staříku, další ramen a extra miso prosím!“
„Jak jsi přeješ, Naruto!“ Odpověděl mu hbitě stařík.
Kakashi tam jen tak seděl, koukal na Naruta a přemýšlel.
„Kéž by jste tu byl… je vám stále víc a víc podobný, nejen vzhledem, ale i vlastnosti jsou identické… stal se z něj skvělí ninja… byl by jste na něj pyšný… sensei…“

O hodinu později bylo v sídle sbírek rušno.

Uplynuli roky a ja, Renji Hagane som konečne dostal svoj tým. Prijal som do neho aj svoju sestru, a tak sa Naki-chan stala členkou môjho genínskeho týmu. Okrem iných aj Kumomaru Iroito, výstredný chlapec a mlčanlivý Yusuke Nakazaki. Naki-chan som učil trochu dlhšie, a preto bolo pochopiteľné, že techniky ovládala najlepšie. Za tie roky sa zmenilo mnoho vecí. Kusen zomrela na jednej z misií a spôsob jej smrti pripomínal smrť toho ninju, ktorého sme vtedy našli neďaleko Listovej.

„Hokage-sama! K vesnici se blíží skupina čtyř zahalených osob v černých pláštích. S hyeními maskami na obličeji,“ vletěl k Hokage do pracovny Kotetsu.
Tsunade se okamžitě zvedla na nohy a začala udávat rozkazy, „Shizune, informuj o tom lidi v nemocnici. A zavolej Sakuru k bráně, chci, aby jim ukázala vesnici!“ Sama Hokage se vydala k bráně, kde hodlala počkat na své hosty. Jestli se jim tak dalo říkat.
Během pár minut, co stála u brány, už se v dálce na cestě do Konohy rýsovala skupinka, popsaná Kotetsuem.