Tajemné

Chlapec sa prechádzal po uličkách Konohy a v jeho srdci sa odohrával krutý boj. Vedel, že dnes sa jeho život úplne zmení. Cítil to a očakával. Musel, lebo to bol jeho osud. Osud v bolesti a beznádeji.
Srdce mu krvácalo a v hlave sa mu rojili myšlienky čierne... myšlienky bolestné...
Myslel na ňu. Na jej krásny úsmev, na jej nežné objatie a slané slzy... myslel na to aká je krásna keď sa hnevá...ako mu bude chýbať keď ju opustí...keď odíde...

Dívka v černém jde vstříc západu slunce. Nebe je růžové po cestě křížové, která lemuje její kroky stejně jako černá krajka její černý šat. Tmavé vlasy jí lehce spadly do obličeje a každým krokem a závanem větru se nadzdvihnou výš nad stín jejího pohledu. Těžko poznat, jaké má oči, protože jsou celé zahalené v tajemném stínu, který je tak záhadný, jako smysl jejích kroků. Ale ne, když se zamyslíme, najdeme ten správný důvod. Proč dívka v černém a se sklopenou hlavou jde po hřbitovní cestě vstříc západu slunce?

Kabuto ještě dlouho držel oči pevně zavřené, než si konečně uvědomil, že se nic nedělo. Žádný křik, žádná bolest ani smrt, jak původně čekal. Pomalu otevřel nejdřív jedno oko, potom i to druhé a rozhlédl se. V jeden okamžik jím projel šok i úleva zároveň. Lékařské náčiní a jiné zbraně zůstaly nehybně trčet ve vzduchu asi tři metry kolem nich. Při tom zjištění mu srdce spadlo málem až do kalhot. Jeho pozornost upoutala až šedovlasá kroutící se v jeho náručí.
„P-pusť, Kabuto-kun! Nemůžu... dýchat.“

Uběhl nějaký ten čas a v sídle začala být nuda k uzoufání. Práce mi rychle odsýpala, takže jsem už po chvíli neměla co dělat. Uklidila jsem každý pokoj, vytřela v každé chodbě i místnosti. Dokonce jsem hledala pavučiny, snažila se odstranit všelijaký sajrajt ve skalách a taky jsem se pokoušela vydrhnout rezavý sporák, který mi zabral asi nejvíc času, ale nakonec se i on leskl jako nový. A než jsem se nadála, bylo hotovo.

„Máš nějakou novou loutku?“ zajímalo Hinatu.
„Však uvidíš sama… teď začnu s Raionem,“ pokrčila rameny Naoki a z pásku si sundala svitek se zlatým pruhem. Ten znali všichni tři. Připravili se k boji – Hinata v bojovém postoji Hyuuga klanu. Shino natáhl ruce před sebe a nechal kolem sebe létat své brouky a Kiba se postavil vedle Akamaru a pravou ruku mu dal na hlavu, aby mohli dobře bojovat společně.
Naoki roztáhla svitek a položila ho před sebe na zem.

Byla tma.
Nic neviděl. Naprosto nic. Ale oči mu nescházely. Zatím.
Věděl, že leží. Hrubá tkanina přikrývky se mu otírala o nahou hruď při každém nádechu. A při každém výdechu.
Byl naživu. Jen netušil, proč si kdy myslel, že by nemusel být.
Zaslechl tiché vrznutí, snad dveře a cítil, jak se mu zježily drobné chloupky na ušním lalůčku. Pootočil hlavu za tím zvukem.

„Sakra!“ vykřikl Kakuzu a hodil štos papírů na podlahu svého pokoje. „Ty debilové strašně utrácej. Já se na to vykašlu!“
Zakuklený ninja svíral křečovitě pěsti a zíral na finální součet jejich zisků. Na psacím stole měl chaoticky rozházené přijaté i vystavené faktury. Celý jeho pokoj byl směsicí sekretářů a kartoték.

Vše se zdálo být naprosto v pořádku, a tak skupina vyrazila směrem ke vstupním dveřím do malého domku. Jakmile se ale přiblížili ke stavení, jakási neviditelná síla je odrazila zpět. Naruto se naprosto nechápavě rozhlédl a křikl: "Hej, co to má ksakru bejt-ttebayo!"
"Pšššššt, nebo na nás příliš upozorníš." Zmlkl, ale jeho oči se zůžily do malých škvírek a zlostně pozorovaly byakugan v očích svého "velitele".

Stand my ground

Jen jsem stála. Potichu, mlčky. Normálně bych byla vyděšená tím, že jsem se rozhodla něco takového udělat. Ale teď...? Co se vlastně stalo, že mě to tak změnilo? Mohlo snad jeho chování předělat celý můj charakter? Mohl mě on donutit k takové nenávisti?
Ano.
A proto jsem se musela pomstít. Proto jsem se teď tyčila nad tím mělce dýchajícím mladým tělem a přemýšlela, jestli bodnout nebo ne.

Útrapy

„No vidíte," usmál se Naruto, „kdo by si to kdy pomyslel." Mistr se usmál.
„Jsme tady," řekl prostě a zatlačil do velkých dveří. Ty hlasitě zavrzali a pootevřeli se. První vešel stařec a hned za ním Naruto. Jen co vešli, blonďák si všiml několika malých křesel a lavic. Pomyslel si, že to dobře vymysleli, protože těch dva tisíce schodů bylo vyčerpávajících. S radostí si uvědomil, že Mistr ho nabádá, aby se posadil. S radostí uposlechl a zabral si nejbližší křeslo. Bylo to příjemné a tak byl výjimečně i ticho.

Chvíli se dívala na Kazurovy záda než úplně opustil pokoj. Popadl jí náhlý pocit sklíčenosti a stejný pohled věnovala i svému hostiteli.
Stál naproti její posteli a pozoroval její tvář. Byla tak bledá a unavená. I přesto působila jako vždy andělsky. Šedé vlasy jí splývaly kolem ramen až k pasu a rudé oči měla lehce přimhouřené.
„Chtěl jste se námi mluvit?“ pobídla ho tiše.
Stále očima pokukovala po dveřích pokoje. Nechtěla, aby Kazuro slyšel jediné slovo z jejich rozhovoru ať už byla kazekageho otázka jakákoliv.

„Musíte jít s námi... Hidane-san. Je to ve vašem nejlepším zájmu...“
Hidan se zvedl a pozvedl zakrvácenou katanu.
„Tak hele vagabundi, v mým nejlepším zájmu je rozsekat vám ty vaše držky a vzít si, co máte!“
„Ts, takové oprsklé štěně.“ Ozval se ženský hlas zpod jedné kápě.
„Nech mě to s ním vyřídit, Muriel.“ Řekl nejvyšší ze zahalených a shrnul si kápi.Měl krátké černé vlasy, šedé oči a nevýraznou tvář. Stál podivně shrbeně, ale to bylo Hidanovi jedno.

Tak je tu třetí díl omlouvám se za to zpoždění nějak jsem nestíhala.

"„No tak! Naruto, musíš se víc snažit.“ pobízel mladíka Itachi usazený na větvi stromu a sledoval, jak se tréninková louka, na která byla pod ním, přímo hemží Narutovými klony.
„Vždyť já se snažím Itachi, ale ta blbá větev nejde zapálit!“ ozýval se Naruto za všech stran.

Celá se třásla. Nedokázala ten třes těla zastavit ani kdyby chtěla. Seděla v proutěném křesle svého obývacího pokoje a pohledem rentgenovala podlahu. Bála se zvednout hlavu ke Gaarovi stojícímu nad ní. Věděla, že jí pozoruje. Cítila jeho pohled na sobě, jakoby to byl nějaký paprsek pálící na kůži. Mezi nimi už nějakou chvíli vládlo naprosté ticho. Občas ho jen přerušil zvuk drkotání zubů a tiché popotahování.

Bylo ráno. Sakura se probudila. Zdál se jí zvláštní sen. V tom snu běžela temnou chodbou, plnou zákrutů a zatáček. Konečně vyběhla na volné prostranství. Proti ní se plazil obrovský had. Sakura chtěla něco dělat nebo utéct zpátky do chodeb. Nohy ale měla jako přilepené k podlaze. Už už ji had chtěl spolknout, když v tom se náhle přiřítil kdosi v černém plášti s obláčky a slamákem na hlavě. Akatsuki!

Seznámení

„S tím písečným ninjou Rhonokiho plán nepočítá!“ ozvalo se Midoriho upozornění v Hebimarově hlavě.
„To vím. Musíme jen doufat, že to i tak vyjde… Víš, co máš dělat,“ odvětil Hebimaru.
Neji se rychle opět postavil na nohy.
„Dokázal držet tempo s mými útoky?“ podivil se a připravil se k dalšímu útoku.
Stále dokola používal svůj Juuken a Midori všechny jeho útoky hravě blokoval svými útoky, při kterých soustředil chakru do rukou.

,,A kam půjdeš tati?”ptal se malý Naruto svého otce a pomáhal mu s balením a ohromně obdivoval krásnou katanu.
,,Mám nějakou povinost v zemi vodních vírů,”odpověděl Naruto a vzal katanu chlapcovi z rukou a připnul se ji na záda.
,,A kdy se vrátíš?”ptala se Hinata ,která mu podávala čisté oblečení a on si ho vzal do batohu.
,,To nevím ale budu se snažit aby to bylo co nejdřív,”řekl Naruto ,dal Hinatě pusu na čelo ,obejmul svého syna a odešel.

,,Kde může být?”ptala se Sakura.

Kabuto i Daken ztuhli šokem. Šedovlasá měla na pravé straně krku dlouhou řeznou ránu, jak kunai proletěl kolem ní a sekl ji. Držela se za něj, aby omezila krvácení. Jasně karmínová krev jí stékala po krku až ke klíčním kostem a pokračovala ještě níž. Šedé šaty ji částečně vsákly a vytvořily tak na látce silné, nepravidelné pruhy. Prodírala se skrz mezírky mezi dívčinými prsty, tenoučké pramínky se vydaly na cestu po zápěstí. Pár červených kapek dopadlo i na čisté povlečení.