Requiem za sen

Všechno na světě, co jsem viděl svýma dětskýma očima, se pohybovalo ve stereotypu. Svým způsobem jsem už vlastně nebyl děcko, ale cítilo se tak moje tělo a mí rodiče mi to připomínali tím, co dělali. Už mě nebavil ten otáčející se kolotoč, kdy jenom čekáte, až se zastaví a budete moci vystoupit z těch železných popruhů.
A pak se to jednoho dne stalo. Zpřetrhal jsem řetězy svého kolotoče a konečně se cítil jako muž. Ten den kdy se to stalo, nikdy nezapomenu, začalo to jako každý jiný den a skončilo událostí, která změnila srdce všech, které jsem znal.
Matka mě toho dne, co jsem vstal, hladila po vlasech a šeptala líbezná slovíčka, vábila mě svým hlasem, abych jí poslouchal, ale já nenaslouchal a tím pochybil na její lásce. Možná, že kdybych věděl, co mi toho dne kladla na srdce, nemuselo se to stát.
Šel jsem si hrát, ano hrát, jako malé dítě, které jsem nechtěl být. Vylezl jsem na strom a pozoroval ptáčky.
Byl krásný horký den, slunce vypadalo jako obrovská zátoka plná hřejivých barev, jen do ní vplout, a na obloze ani mráček. Vánek, jen zřídka kdy pohladit lístek rozkvetlých stromů okolo polní cesty, pamatuji si, že vedla k vodě, i v létě stejně ledové jako severní vzduch.
Takže jsem tak sledoval toho ptáčka a přál si ho mít, ale byl moc vysoko, než abych k němu vylezl a stejně bych ho neměl kam dát, všechny mé klícky, které jsem vyrobil ze dřeva, shořeli, ani nevím jak, maminka mi to nikdy neřekla, ale tehdá jsem si myslel, že to bylo z nedopalku jeho cigarety. Ten ptáček byl celý barvy rudé růže a hrozně se vyjímal v zelené koruně a já si ho tak přál.
Slezl jsem tedy ze stromu, nebo spíš seskočil, až jsem si odřel koleno a pozoroval, jak mi po lýtku pomalu stéká krev, a sáhl do poslední louže, která v tomto suchém dni zbyla na cestě. Vytáhl jsem bahno a začal tvořit ptáčka. Moje ústa na dlaních žvýkala tu nahnědlou hmotu v rychlém rytmu. Když byla dost nahnětla vzal jsem ji do rukou a rázem jsem měl hnědého ptáčka. Vzal jsem ho domů. Pořád jsem se na něj nemohl vynadívat, ale po chvíli mě to omrzelo a já do něj drcl. Splasknul jako nahnilá hruška a já si uvědomil, že potřebuji něco jiného, něco jako jíl, ano jíl. Rozeběhl jsem se do zahrady a hledal jít. Matka na mě volala ať toho nechám, že se ušpiním, ale já ji nevnímal a hrabal a hrabal až jsem se k němu dostal. Oslnila mě jeho skoro pískovitá barva a já věděl, že to je to co potřebuji.
Do kapes jsem si nahrabal víc, než jsem potřeboval a zase jej položil na ruku a poté se soustředil na svého ptáčka. Byl přesně takový, jakého jsem si ho vysnil, přesně takový, jako ten který seděl na větvi. Teď teprve jsem si všiml, že není sám, ale v hnízdě se svými mláďátky. Najednou vzlétl. Přál jsem si abych jednou mohl letět, tak jako on. Ale hnízdo z mláďaty padalo dolů. Padalo, padalo, tak nekonečně dlouho a ona se k nim nevracela letěla pryč, až přilétla k louži a napila se, ale i potom, jako by se nic nedělo vzhlédla vzhůru, do dáli, a pak svá křidélka namočila do té jediné lázně, která se jí naskytla. Ach, jaká zlá matka, pomyslel jsem si a když jsem doběhl k hnízdu, strnul jsem. Mláďata byla mrtvá. Přechládlá, hubená, zkřehlá z vyzobanýma očima. Zrudl jsem vzteky, vše se ve mně mísilo, jako v chemické laboratoři, a až se roztok domíchá, vybouchne. Běžel jsem, do očí mi vhrkly slzy, a konečně zavanul ten příjemný vánek, který teplé kapky rozprášil po okolí, všechno živé, co bylo po větru, teď muselo cítit můj vztek, protože kdybych to byl jenom, jenom já sám, určitě bych praskl.
Když už jsem byl skoro u červeného ptáka, zvedl křídla k útěku, ale já ho zachytil a posadil se do trávy. Nepamatuji, co jsem mu říkal, ale muselo to být něco hodně ošklivého, protože v tu chvíli mě s mými slovy tak drásal kůži na hřbetě ruky zobákem, až měl celý zobák úplně od krve. A pak najednou praskl. Jako když prasknete balonek. Nedržel jsem ho pevně a tak jsem věřil, že tu sílu, tu velikou sílu něco zničit, opravdu mám.
Vracel jsem se k našemu domu, s odřeným kolenem, špinavý a roztěkaný, ale vracel- potichu a neslyšně, takže jsem zaslechl rozhovor rodičů.
Matka křičela, že se o nás oba nemůže postarat a tehdy otec řekl něco, co se mě opravdu dotklo. Mé ptačí klece, vyrobené ze dřeva láskou o ještě krásnější stvoření v nich, podpálil můj otec. Ten silný otec, otec, otec, hlava rodiny a můj přítel, který se mnou chodil do přírody, všechno zničil a ptáčky zabil. Ba ne, upálil. Může být ještě krutější smrt, nežli v ohni? Představoval jsem si, jak se to tělíčko zmítá a chce ulítnout, ale nedaří se mu to a nakonec se dusí a už ani necítí tu hroznou bolest. Vzpomněl jsem si na ptáčka, zlou matku a podíval se na ruce, udělalo se mi zle, z otce- ze sebe.
Byl jsem zmatený, ale více jsem podléhal bolesti a zármutku z toho, co udělal můj otec, než to, co jsem učinil já. Navíc mě uklidnilo, že jsem udělal dobře, vždyť jsem zabil toho, kdo ubližovat. Zabil toho, kdo ubližoval. Ta slova, ještě teď visí ve vzduchu. S každou větou, kterou pronesl jeden z rodičů jsem zrychloval svůj krok a když jsem vyšel nahoru a uviděl otcovu ruku, která přistává na matčině oteklé tváři, věděl jsem, co udělám.
Přiběhl jsem k němu a se slzami v očích zmáčknul jeho hlavu, i když se zmítal a v zápalu boje nadával, tak až mi to přidávalo sil, a nechal ji vybouchnout, jako tělíčko, toho zlého stvoření u kaluže. Jeho mozek se rozletěl do všech stran a krev která vytékala z útrop zalila celou podlahu. Dřevo se nasáklo tou červení a já si jen klekl na zem a pozoroval oko, jenž se točilo v křeči okolo kusu masa. Matka vykřikla a padla na zem.
Možná kdyby omdlela udělala by lépe. Ale ona bědovala na tom kusu zmasakrovaného těla a červenýma očima si mě prohlížela. V tu chvíli jsem si myslel, že ten kdo umírá, je ona. Rvala si vlasy a utírala jimi politou podlahu. A já celou tu dobu jenom pozoroval, jak se mění ne v blázna, ale v chaotickou bytost, v nedostatek, individualitu tohoto světa. Zvedl jsem se a odcházel. Odešel jsem z krvavého vězení, z domu mého mládí, z dětství!