Milovat Jinchuurikiho: 06- Byla to jeho…hračka...

Po poušti se pohybovaly dvě zahalené postavy. Horký písek se jim drolil pod nohama, Občas některá z osob upadla, ale hned zase vstala a pokračovala. Za celou cestu spolu prohodily jen pár slovíček. Nebyla to ta nevhodnější chvíle k mluvení. Obě už byly dlouhou cestou značně vyčerpané. Docházela jim voda i fyzické a duševní síly. Najednou se jedna z dívek zastavila a pohlédla do dálky. Prudký vítr nadzvedával zrníčka písku, ale i přesto spatřila v dálce něco zeleného.
„Fata morgana?“zašeptala Den nevěřícně.
„Řekla bych, že ne,“usmála se pod rouškou Ai. Obě zrychlily na přijatelné tempo, jen aby už byly co nejdřív ve stínu. Za necelou půlhodinu chůze došly k velké skále, vedle které rostlo několik zelených rostlin a ze zrezivělé trubky vytékal pramínek, kupodivu čisté vody. Obě dvě dychtivě padly na kolena a do dlaní si nabíraly vodu, aby zvlhčily vyprahlé rty.
„Konečně,“povzdechla si unaveně Denna. Ai se tomu jen usmála. Denna se jí začala zamlouvat, i přesto, co udělala, ji pomalu začínala mít ráda.
„Musíme se někde schovat, dneska už tam nedojdeme,“poznamenala Ai, když se dostatečně napily a naplnily si i náhradní lahve. Za chvilku už si našly pohodlnou prohloubeninu pod skalou. Rozdělaly ohýnek. K jídlu nic neměly, takže to musely vydržet o hladu.

Oheň pomalu požíral dřevo. Denna neměla co dělat, tak pozorovala svoji společnici. Ani se Narutovi nedivila, že s ní chodil. Takovouhle holku, by chtěl každý kluk, ale jen málokterý ji získal. Upřímně obdivovala Ainy černé rovné vlasy a jiskřivé oči. Sama byla se svýma neustále nespokojena, ale netušila, že Ai právě myslí na totéž. Pochvalovala si její vzhled a ten svůj proklínala.
„Proč si mě bránila?“zeptala se po chvíli mlčení Den.
Ai se pousmála, ale spíš sama pro sebe.
„Změnil se. Nečekala jsem, že by tohle mohl udělat.“
Mluvila o Narutovi. Obě dvě to věděly. Den to však nemohla porovnat, znala ho jen z té jedné strany.
„Jaký byl…“předtím“?“ zeptala se tiše.
„Milý, citlivý, správný kluk…“ozvala se Ai.
„A teď se pro změnu já zeptám….miluješ ho?“vyřkla Ai otázku, která jí pálila na jazyku.
Denna neodpověděla. Zírala do plamenů a zdálo se, že usilovně přemýšlí.
„Nemůžu ti na to odpovědět,“řekla tiše. Ai její reakci příliš nechápala, ale nechala to být, za chvilku už se obě uložily ke spánku, na nějakou hlídku se vykašlaly.

Ráno je probudilo horké slunce, které na poušti pálilo už od brzkého rána. Obě dvě se s námahou zvedly a pokračovaly dál.
„Ty v Suně bydlíš?“přerušila, po dvou hodinách chůze, ticho Denna.
„Ano, celkem krátce. Bydlím tam u svého snoubence,“usmála se Ai.
„Kdo je to?“
„Poznáš ho, odhaduju, že tak za půl hodiny, už budeme dostatečně blízko, abych nás mohla obě přenést,“odpověděla Ai. Další půlhodinku obě mlčely, snažily se zbytečně nevysilovat. Nakonec zastavily na jedné písečné duně. Ai složila několik pečetí a obě zmizely v obláčku kouře.

Před bránou Sunagakure no Sato bylo rušno. Před chvilkou dorazila k bráně snoubenka Kazekageho-sama s doprovodem, v dosti špatném stavu. Lékař oznámil Gaarovi, že se přecenila a, že by teď rozhodně měla odpočívat. Jakmile se však Ai probudila, byla čilá k životu a ležet se jí už rozhodně nechtělo. Na posteli v jejím pokoji seděla Denna a držela „stráž“.
„Jsi v pohodě?“zeptala se, když uviděla, že Ai vstává.
„Jo, je mi fajn, teď bych tě ráda seznámila se svým snoubencem,“usmála se na ni přívětivě a obě vyšly z pokoje. Přesně jak Ai čekala, byl Gaara ve své pracovně. Když vešly radostně se na Ai usmál a přátelsky ji objal.
„Neměl jsem tě tam posílat,“zašeptal jí do vlasů. Ai se jenom usmála a rukou pokynula Denně.
„Gaaro, tohle je Denna, je bývalou členkou organizace Hakumei,“usmála se Ai. Na slovo bývalou přitom dala zvláštní důraz. Když se pak dívala, jak se spolu zdraví, píchlo jí u srdce a v hlavě se jí honila myšlenka, že si do kožichu nasadila veš. Asi už mi začíná hrabat, řekla si a na sobě nedala nic znát. Gaara přidělil Denně jeden pokoj, hned vedle Ainého. Denna si šla prohlídnout dům, Ai zatím zůstala v pracovně se slovy, že ji za chvilku doběhne. Posadila se naproti Kazekageho.
„Jistě mi máš, co říct,“začal Gaara.
„Mám,“odpověděla Ai a dala se do vyprávění.
„Organizace Hakumei má deset členů, momentálně pouze devět, protože se Denna rozhodla odejít. Jejich cílem je vyhladit Akatsuki, ale myslím, že je zatím ještě něco víc, o tom svědčí i ta podivná tetování na tvářích. Určitě jsou silní, celé jejich sídlo je nasáklé silnou chakrou, takže jsou to silní nepřátelé, ale také skvělí spojenci,“ukončila svoje vyprávění černovláska.
„A co ten jejich Vůdce?“zeptal se ještě Gaara. Ainy oči posmutněly, pak ale získaly nádech zlosti.
„Naruto,“zašeptala. Rudovlasý muž zvedl udiveně obočí.
„Myslíš to vážně? A co…?“zeptal se, Ai ho však nenechala doříct jeho otázku.
„Skončila jsem s ním. Poznala jsem, jak se změnila a myslím, že jsem ho začala nenávidět,“řekla upřímně.
„A spojenectví?“
„Uzavřeno,“odpověděla a chystala se k odchodu.
„A co ta holka? Má s Narutem něco společného?“dodal ještě, než se za Ai zavřely dveře.
„Je to jeho…byla to jeho…hračka,“ozvala se.
„Může tady zůstat?“dodala s nadějí v hlase.
„Může, jak dlouho bude chtít, jen prosím, buď opatrná,“řekl starostlivě Gaara. Pak už jenom sledoval, jak se za jeho snoubenkou zavřely dveře. Připadala mu jiná, když se vrátila a teď už věděl proč. Už byl čas, vydat se do oficiální kanceláře. Sebral ze stolu materiály a otočil se k oknu.
„Proč to všechno děláš, Naruto?“

Hakumei

Za doprovodu dvou členů organizace, byli Kiba, Neji, Ino (tým 1),Sasuke, Sakura, Sai (tým 2), Shikamaru, Shino a Kakashi (tým 3) předvedeni do obrovského poradního sálu. Vycházelo z něj několik dveří, před nimiž stálo několik členů. Tar a Maya, už byli taky zpátky, stáli před dveřmi, které se za okamžik otevřely. Do místnosti vkráčel Vůdce. Bylo vidět, že k němu mají ostatní značný respekt. Zastavil se několik metrů před nimi, za ním se jako vojáci, seřadili do šířky zbylí členové.
„Není tu Denna,“poznamenal Akir. Na tuhle otázku mu odpověděl Vůdce.
„Odešla,“pravil prostě. Několik členů nadzvedlo obočí a vrhli na sebe nechápavé pohledy. Mezitím se konožští ninjové snažili zjistit něco o členech. Neji se pokoušel aktivovat svůj Kekke Genkai, nedařilo se mu to.
„Tady své vrozené schopnosti nevyužijete,“pověděl Vůdce a otočil se k nim. Všechno kolem vás je potlačuje,“pověděl.
Když konečně zaslechli naplno jeho hlas, hrklo v nich. Hlavně v Sakuře a Sasukem.
„Když už jste tady, tak vám představím svou organizaci, řekl a pokynul rukou k ninjům za sebou. Všichni, kteří byli ještě zahaleni, sundávali své roušky a pláště. Vůdce pohlédl na prvního. Byl to muž s krátkými fialovými vlasy a šedýma očima.
„Akir, můj nelepší poradce a válečný stratég.“
Druhá v řadě stála krásná asi dvaadvacetiletá žena s nebezpečně zelenýma očima a blonďatými vlasy s modrými proužky.
„Emi, perfektně ovládá vítr. Tichá, moc nemluví, ale ráda bojuje,“řekl Vůdce a pohlédl na dalšího. Jako další stáli Tar a Maya, jako nerozlučná dvojice.
Další byl nebezpečně vypadající Ryuu s přísným pohledem. Vedle něj stál Yasuo a Kentarem, vypadali jako bratři a taky že byli. Poslední stál Goro. Sotva dvacetiletý mladík, s neuvěřitelně zrzavými vlasy a pihami po celém obličeji.
„Asi si říkáte, proč jsem vám o nich toho tolik řekl,“přerušil následovné ticho Vůdce.
„Na něco jste zapomněl,“ozval se Kakashi, „na sebe!“
Po jeho slovech si všichni členové začali něco šeptat a katana v Yasuových rukou se zachvěla.
„No jistě, co jihého jsem od vás mohl čekat, Kakashi-sensei,“řekl Vůdce a stáhl si kapuci. Následovalo několik minut ticha.