Arigatou 39 - Tvé příští slovo bude "ano"

Modrovlasá kunoichi ležela na posteli ve svém pokoji a přemýšlela o tom, co se před několika minutami stalo před hradní bránou, když v tom kdosi bez zaklepání otevřel dveře. Hinata se tím směrem podívala, jediný, koho však spatřila, byla její malá svěřenkyně, Melody.
„Melody-chan,“ pokusila se Hinata o úsměv, Melody si však sedla vedle ní na postel a zakroutila hlavou.
„Nemusíš se kvůli mně přetvařovat, Hinato-san. Viděla jsem to z okna…“
Hinata se na krátký okamžik zatvářila překvapeně, rychle se však znovu usmála.
„Ale Melody-chan… pamatuješ si přece, co jsem ti říkala o těch zdvořilostních příponách. Říkej mi jen Hinato, prosím.“
„Nebudu ti říkat Hinato-san, když se kvůli mně přestaneš přetvařovat, ano?“ navrhla šeptem Melody, načež se Hinata na několik sekund zamyslela, než si zase s posmutnělým výrazem lehla.
„Dobrá,“ souhlasila nakonec, „jak chceš…“
„Ty… ty Naruta-san miluješ, že?“ zeptala se opatrně Melody.
Hinata se začervenala a obrátila hlavu opačným směrem, k oknu. Chvíli nic neříkala, nakonec však téměř neznatelně kývla.
„Já…“ začala pomalu Melody, načež si sundala boty, vyskočila na postel a lehla k Hinatě.
„Já vím, co cítíš, Hinato-sa… Hinato,“ řekla potichu.
Hinata se opět zatvářila mírně překvapeně, rychle jí to však došlo.
„Líbí se ti Nomuke, viď?“
Dívčí role se teď obrátili a tentokrát se začervenala a téměř neznatelně kývla Melody.
„Proto jsi tenkrát chtěla navštívit babičku Niko a tolik ses pořád červenala, když se na tebe Nomuke podíval.“
Melody opět jen neznatelně kývla.
Na chvíli zavládlo ticho.
„Měla bys…“ začala Hinata znovu pomalu mluvit, „mu to říct.“
Melody vyskočila na nohy a už byla červená jako rajče. Chtěla něco namítnout, najednou se však zarazila, zřejmě ji totiž nenapadalo co.
„Ale co když to dopadne jako… co když mě odmítne?“ zeptala se.
Hinata se na ni usmála, tentokrát upřímně a od srdce.
„Budeš přeci znát pravdu, Melody-chan. A to je důležité. A pokud tě nemiluje, neznamená to přece, že se do tebe nikdy nezamiluje.“
„Myslíš…“ mluvila opět velmi potichu Melody, „…že se do tebe Naruto-san zamiluje?“
Hinata se Melody zadívala hluboko do očí, načež stejně potichu odvětila: „Budu v to doufat.“
Opět na chvíli zavládlo nepříjemné ticho, po kterém se Melody usmála a řekla: „Tak já taky!“
Ještě dlouhé hodiny si obě dívky na pokoji povídali a smáli se, mezi čímž Tajine-sama a ostatní probírali v jeho komnatách události nadcházejících dnů.

„Budou-li ti cikáni schopni najít skrýš těch nukeninů, pak tahle mise pro vás může již velmi brzy skončit úspěchem,“ konstatoval situaci Tajine.
Myšlenka na brzké vítězství po tom všem, co zde prožili, připadala Narutovi a ostatním jako jakési světlo na konci dlouhého, temného tunelu. Pro nikoho už to nebyla jen mise, zvlášť po Temarině smrti. Strávili zde dlouho dobu a nikdo nemyslel na nic, než na návrat domů.
Po Tajineho proslovu se však celým městem venku ozval hlasitý zvon. Všichni přítomní během chvíle stáli v pozoru a s obavami se obrátili k oknu.
„Co je to?“ ptal se Neji.
„Poplach!“ odpověděl Gonruo, „někdo…“
Zbytek věty se ztratil v ohlušujícím výbuchu někde poblíž.
„Co to…“ začal klít Kiba, zbytek jeho věty se však ztratil v dalším výbuchu na stejném místě.
Na pár sekund zavládl chladný klid. Dveře najednou malinko zavrzaly a pomalu se začali otevírat. Všech osm ninjů v místnosti se připravilo k boji, zatímco Gonruo vedl svého pána k únikové chodbě na druhém konci místnosti.
„Dlouho jsme se neviděli… ninjo ze Skryté Písečné…“
Za dveřmi stála v černém plášti oděná mužská postava.
„Ty…“ hlesl nevěřícně Kankurou a zahleděl se nukeninovi přímo do očí.
„Kdo je to?“ zeptal se Naruto.
„Nejspíš ten, se kterým bojovali,“ konstatoval Kiba.
„ten…“
„…který zabil Temari!“ dokončil Kankurou větu.
„Midori no Mori!“
Midori se ušklíbl.
„Přišel snad dnes den tvé pomsty?“ zeptal se chladně.
„To si piš, ty srá*i!“ vykřikl Kankurou, načež ze svitků vyvolal všechny tři své loutky.
Midori jen zvětšil svůj úšklebek, načež tlesknul rukama.
„Zase?“ zaklel v duchu Neji, „kdo to schytá teď? Na jeho místě bych vybral někoho, kdo neví…“ najednou mu to došlo…
„Naruto! Kibo! Pozor!“
Oba ninjové se bez váhání ohnali svými kunaii za sebe.
Jeden úder…
…po podlaze vystříkla horká krev…
…a jeden z ninjů vykřikl bolestí…
„A teď tě mám!“ zaradoval se Kankurou, pohnul několika prsty a zaútočil přímo na Midoriho, držícího se za ruku, ze které mu stále ještě proudem tekla krev z Narutova kunaie.
Jen tak-tak se stačil vyhnout letící střele, Karasu se však ve vzduchu obrátil a seslal na Midoriho spršku otrávených jehlic.
Midori rychle tlesknul rukama a zmizel…
…a objevil se přímo za Kankurem, připraven zasadit mu svůj obvyklý úder.
„Juuken!“ Neji Midoriho zasáhl přímo do srdce, které v jeho těle mělo okamžitě přestalo bít…
…místo toho se však Midori změnil v obláček kouře.
„Kage bunshin?“ vykřikl podiveně Naruto. Vlastně všichni v místnosti se tvářili dost překvapeně.
„Sakra!“ zaklel Kankurou, „už jsem si vážně myslel, že ho máme!“
„To nebyl špatný tah, Hyuugo Neji,“ uznal chladný hlas ze stropu místnosti, načež všichni zdvihli hlavy nahoru.
Na dřevěném trámu tam seděl skutečný Midori a chladně se usmíval.
„…ale promýšlel sis ho moc dopředu. Zapomněl jsi snad na mé schopnosti?“
S posledním slovem se Midori na dřevěném trámu postavil a opět tleskl rukama.
„Co to…?“ zarazil se Kankurou, když chtěl pohnout Karasem… a místo toho se nestalo nic.
„Zatím co jste bojovali s mým klonem, poskytli jste mi dost času, abych si zajistil své vítězství,“ pokračoval Midori, když se objevil za nepřipraveným Kyoshim a jednou ranou ho poslal k zemi.
„Jeden dole… zbývají tři…“
„Tři?“ opakoval zmateně Naruto.
„Nás je ale ještě sedm…“
Midori se jen znovu chladně ušklíbl, načež se jakoby odevšad ozval nový hlas, který zněl jako ze samotného Pekla a všem přítomným, snad kromě Midoriho, naháněl husí kůži.
„Měl jsem naplánovaný svůj dramatický příchod trochu jinak, Midori!“
Uprostřed místnosti se objevil malý obláček kouře, který po několika sekundách nabral rysů dospělého člověka.
Jakmile se i poslední část jeho těla zhmotnila, pocítili všichni přítomní, jak na ně dopadá síla jeho temné chakry. Byla tak silná, že ninjové málem poklekli v kolenou.
„To je…“ začal Fuuzaki pomalu mluvit, intenzita na něj dopadající temné chakry mu však nedovolila pokračovat.
Nově příchozí postava měla stejný černý plášť jako Midori, jen na prsou měl podivně tvarovanou lebku. Od normálního člověka se však tahle postava lišila. Byl dost vysoký, což by samo o sobě ještě nebylo tak divné, na zádech však tomuto nukeninovi vyrůstali dvě krvavě rudá křídla a v ruce držel malou, stejně krvavě červenou kosu.
Měl velmi dlouhé černé vlasy a mrtvolně bílou kůži.
„To je on!“ vykřikl Fuuzaki, když konečně sebral dostatek sil, „to je ten, který zabil syna feudálního pána! Hebimaru!“

„Co to bylo?“ zeptala se Melody, když uslyšela první výbuch.
„Neboj se, Melody-chan,“ uklidňovala ji Hinata, načež slezla z postele a podívala se směrem, odkud se výbuch ozval.
„Byaku…“
Další výbuch se však ozval přímo před ní.
V prachu, který z výbuchu vzešel, šly vidět dvě lidské siluety. Jedna z nich začala skládat pečetě, načež okamžitě kamsi odběhla. Druhá se pomalými kroky začala přibližovat k Hinatě.
„Tak ty jsi ta malá holka co porazila Midoriho?“ zeptal se muž s modrým plamenem vykresleným na hrudi a arogantně se pousmál (tuhle větu už jsme dlouho neslyšeli, vyďte? ).
„Já…“ začala pomalu mluvit Hinata, Rhonoki se však najednou zatvářil velmi chladně.
„Mlč,“ přerušil ji, zvedl ruku a vytvořil kolem ní kruh z modrého plamene.
Dírou ve zdi bylo vidět okno feudálovy komnaty, odkud se právě různobarevně blýskalo a ozývaly se hrůzostrašné výkřiky bolesti.
Hinata byla značně vyvedená z míry, avšak stále připravená k boji.
„Hinato-san!“ vykřikla najednou Melody, nad kterou ve vzduchu vysel plamen modrého ohně.
„Mělo…“
„Mlč,“ okřikl ji znovu Rhonoki, načež rukou pohnul směrem dolu a modrý plamen se o kousek přiblížil k bezbranné Melody, která strachy právě plakala na zemi.
„Půjdeš semnou…“ začal pomalu mluvit Rhonoki.
„Nic neříkej, na nic se neptej. Jediné tvé další slovo bude ‘ano’, jakákoli jiná odpověď totiž způsobí okamžitou smrt všech tvých přátel. Těch ve věži, i té malé holky. Ten plamen je jako Damoklův meč a jen ty k němu máš provaz.“
Hinata chtěla něco říct, Rhonoki ji však zarazil, než stačila cokoli vyslovit.
„Neříkej ani slovo, na nic se mě neptej. Nemáš žádná práva, žádné možnosti. Nejsem tu, abych s tebou vyjednával. Jsem tu, abych ti řekl, co máš dělat.“
Hinata chvíli nereagovala nijak, neustávající křik Melody a myšlenka na její přátelé ve věži ji však nedala na vybranou. Podívala se Rhonokimu přímo do očí…
…a kývla.
Plamen nad Melody zhasl a ten kolem Hinaty vytvořil cestu k díře ve zdi. Venku létal jakýsi ohromný bílý pták, na kterého právě naskočila ona druhá osoba, která předtím v tom prachu kamsi zmizela.
„Proč nosíš tohle?“ zeptal se, stále chladným hlasem Rhonoki.
„Gomene, senpai… vyrazil jsem z jejich skrýše moc narychlo. Nebyl čas se převlíknout do toho vašeho…“
„Ale to je…“ hlesla Hinata, když viděla onu druhou postavu.
I druhá postava na sobě měla plášť, avšak tento nepatřil Ryouyou, na což Rhonoki narážel. Plášť, který na sobě měla druhá postava, na prsou neměl žádný symbol, místo toho byl různě posetý rudými mraky.
„…Akatsuki.“
Konec třicáté deváté části.