Zesílit, nevzdat se a vyhrát! XIII.

„Tak to jsi ty, o kom my vyprávěla…“zaznělo tichem.
„Cože? Ona ti o mně povídala?“ vyhrkl ze sebe nadšeně Naruto. Kushiro jen sklopil své tmavé uhrančivé oči a pozorujíce tančící plameny před sebou, začal mluvit.
„Když mi to tenkrát říkala, nikoho nejmenovala, ale podle toho jak dotyčnýho popsala, jsem tě poznal.“
„A co říkala?“
Černovlasý muž si poposedl, a pokračoval ve vyprávění.
„Už je to docela dlouho. Bylo to po jedné z našich společných misí. Já a Hinata jsme seděli v naší oblíbené restauraci a povídali si o průběhu dne. Takový zhodnocení mise. Dělali jsme to tak pokaždé. Už ani nevím, jak jsme se dostali k její minulosti. Ze začátku o tom odmítala mluvit. Po tom, co jsem to z ní dostal se jí vůbec nedivým. Ale já jsem tenkrát tak moc naléhal, byl jsem zvědavý, jaký vedla dřív život, a taky jsem chtěl, aby mezi námi nebyla žádná tajemství. Chtěl jsem, abychom si mohli naprosto důvěřovat, a to nejen v boji, ale i v soukromí.“

„Ale Kushiro, k čemu ti to bude?“odmlouvala žena.
„Prosím, co ti udělá, když se mi svěříš.“
„Ach jo! Ale já o tom nechci mluvit.“
„Prosím, prosím. Hinátko! Aspoň něco málo. Vždy´t já to nikomu neřeknu.“
„Ty seš ale otravnej, víš to?!“
„Prosím, prosím, prosím…“
„Tak jo...“ vzdychla a protočila své levandulové oči.
„No a co bys chtěl přesně vědět?“
„Jak to, že ses dala k ANBU a proč si odešla z domu?“
Hinata propletla své jemné prsty v typickém gestu a podložila si jimi bradu.
„Jak jistě víš, žila jsem ve Skryté Listové. Jsem z klanu Hyuuga, teda byla jsem…“
„Byla?“podivil se.
„No Hiashi Hyuuga mě už určitě prohlásil za mrtvou…“
„Kdo je Hiashi Hyuuga?“
„On je hlavou klanu a taky můj otec…byla jsem jeho prvorozená dcera a jako taková jsem měla právo na to převzít vedení nad klanem. Ale potom, co jsem utekla, mě určitě vydědil a nechal zemřít…“
„Proč by to dělal, je to přece tvůj otec?“nechápal.
„Víš, tenkrát jsem byla slabá, nešikovná a neschopná… otec mě považoval za bezcennou a k ničemu. Měl pravdu, byla jsem taková… po tom všem, čím sem si prošla, abych se zlepšila, ho naprosto chápu. Ale nikdy, nikdy bych se zpátky ke svému starému životu nevrátila…“
„Proto si odešla? Protože tě tvůj otec nechápal?“
„Nejen pro to. Máš právo to vědět. Už od Akademie jsem byla zamilovaná do jednoho bláznivýho hyperaktivního kluka. Pořád se smál a měl tolik snů…“
„Chodili jste spolu?“
„Kéž by… ale ne. Nikdy si nevšimnul, že ho miluju. Byl bezhlavě zamilovanej do mý kamarádky. Hrozně mě bolelo, vidět jak se směje a povídá si s ní…Pamatuju si, jak jsem vždycky zrudla, když se na mě podíval…“zasmála se.
Kushirův úsměv najednou povadl a nepatrně sklopil hlavu, aby to jeho přítelkyně nepoznala.
„Ale už je to pryč…Už dlouho moje srdce bije pro jednoho dokonalého muže…“šibalsky se usmála, naklonila se přes stůl a něžně Kushira políbila. Ten jí její polibek s chutí opětoval…

Černovlasý muž dovyprávěl, stále se díval do ohně a přemýšlel, jestli udělal dobře, když to svému společníkovi pověděl. Někde v hloubi duše věděl, že to neměl dělat, ale na to už bylo pozdě. Brzy přijde čas, kdy se střetnou s Akatsuki, čas, kdy se ukáže co všechno je ochotný obětovat pro lásku k druhému člověku.

Naruto vstřebával všechny ty informace, které mu Kushiro tak zdánlivě neochotně poskytl. Přemýšlel nad tím, jestli je správné, že jsou tu spolu, že se snaží společně zachránit osobu, kterou oba tolik milují. V hlavě se mu honilo tolik myšlenek.
„Proč to vlastně dělám…Vždyť ona mě dávno nechce. Miluje jeho, muže, který jí pomohl v nejtěžších chvílích. Muže, který dokázal něco, co já jsem tak dlouho nebyl schopen pochopit a udělat… Možná, že kdybych tenkrát poznal, co ke mně cítí, možná bych jí přesvědčil, aby nikam nechodila, aby zůstala se mnou a … Ale nedokázal jsem to, byl jsem až moc zahleděný do představy, že miluju Sakuru, i když to byla jen iluze. Už je pozdě litovat… Teď je důležité, dostat Hinatu od Akatsuki… i kdyby to mělo znamenat mou smrt, vím, že bude s Kushirem šťastná…“

„Jsem unavený, pudu si lehnout. Až bude čas na výměnu hlídky, vzbuď mě.“ oslovil ho Kushiro.
„Dobře.“
Uběhlo několik hodin, a začalo svítat. Slunce se už pomalu vyhouplo nad obzor a probudilo spícího blonďáka.
„Vstávej, už je čas vyrazit.“zazněl hluboký mužský hlas.
„Hmmm…vždyť jsem už vzhůru.“zabrblal Naruto.
Potom, co se nemotorně vyhrabal ze spacáku, pomohl Kushirovi dobalit a uklidit tábor. Pak společně vyrazili na severozápadní stranu lesa…