Společný návrat 010-Děsivý sen

Naruto se po snědení pěti misek rámenu rozloučil s Kankurem a staříkem a vydal se na jednu vyvýšenou stranu vesnice. Cestou obdivoval krásnou modrou oblohu bez mráčků. Bylo to k nevíře. Začínalo se mu tu líbit, sice to nebylo jako listová, ale i tahle vesnice měla své osobité kouzlo.
Stále ponoření v myšlenkách dostal se k vytouženému cíly. Ke skalní stěně obepínající celou vesnici jako přírodní zeď, pomocí chakry dostal se až na vršek, kde si sedl. Pozoroval oblohu, jak se na ni začínají objevovat první hvězdy. Krásný to pohled, ale únava mu tuhle chvilku překazila. Stačilo jen pár minut a spokojeně oddychoval na skále.
Ocitl se v nějaké místnosti, uprostřed ní stála kolébka a z ní vystrkalo nějaké miminko ručičky. Naruto chvíli stál v povzdálí, pak ho ale jeho zvědavost přemohla a pomalým krokem se vydal prozkoumat obsah kolébky. Opatrně nakoukl dovnitř. V kolébce se na něj usmívalo miminko a se blonďatými vlásky a krásnýma modrýma očima. Usmál se a zval miminko a do náruče, jakmile ho ale zvedl peřinka, do které bylo miminko zahalené, odhalilo něco, co by raději vidět neměl. Kromě blonďatých vlásku se miminku na hlavě vyklubali a zrzavá ouška a plenky mi vykukoval ocásek, kterým spokojeně mával. Naruto se raději rozhodl vrátit to „cizí‘‘ dítě zpátky, když ho zachytilo za tváře, podržel si ho ještě chvíli v náruče. Miminko se spokojeně usmívalo a zkoumalo toho neznámého člověka před sebou. Pak ho ale pevně chytlo za škraně.
„Táta..,“ zašišlalo miminko a pláclo Naruta po tváři. Jemu se protáhl obličej hrůzou, nechtěl ani pomyslet, že stvořil tohoto nepovedeného človíčka. Tentokrát ho ale už doopravdy vrátil do kolíbky, když najednou zaslechl kroky.
„Líbí se ti?‘‘ ozvalo se za ním. Naruto se opatrně otočil, ale trochu se mi ulevilo, když za ním stála Kyuubi, jediné, co ho velice překvapilo, byl její úsměv. Nikdy se takhle nesmála a právě to ho děsilo.
„Už ses seznámil s nimi?‘‘ zeptala se ho a nadzvedla všechny své ocasy, které měla předtím schované skryté a taky k tomu měla jasný důvod. V každém ocásku držela jedno stejné miminko, jako v té kolíbce.
„Radí by se seznámili s tátou,‘‘ usmála a Naruto začal souvat, když se k němu po čtyřech začali děti blížit.„Pomóóc..!‘‘ zakřičel blonďák a v ten okamžik se z této noční můry probudil. Když si ale uvědomil, že tohle byla jen noční můra. Setřel si zpocené čelo a spokojeně si oddychl. Byl t jen zlý sen.
„Copak se ti tak zlého zdálo?‘‘ otázal milý hlásek, Naruto sebou mírně cukl a pomalu se otočil, ta osůbka byla mnohem rychlejší a než stačil něco namítnou, posadila se mu liščí žena do klína. Usmála se a dala mu ruce kolem krku. Naruto se trochu podivil, ale zastyděl. Nečekal, že to bude myslet, vážně. Bylo to takové neformální, jen si spolu zařádili nic víc. Ona to však brala jinak.
„No to je jedno, byl to jen sen,‘‘ odpověděl ji suše a sundal ji ze svého klína. Protože on nad tím musel pořád přemýšlet, pořád se mu ten sen vracel.
„Děje se něco?‘‘ otázala ho překvapiv i ta si zanechala svoji svůdnost. Naruto se snažil na ni, nedíval, protože měla znovu ty kraťoučké šatečky, které ho doháněli k nepříčetnosti.
„Promiň…Není ti zima,‘‘ přešel raději na jiné téma a přehodil přes ní svoji mikinu, aby neviděl její výstřih. Kyuubi se podiveně usmála a zapnula si jeho mikinu až ke krku, protože jak znala Naruta, chtěl se vyvarovat tmu, aby po ni zase skočil.
„Víš možná to včera byla chyba, ne byla to chyba, už bychom neměli, ano?‘‘ řekl vážně, takového ho neznala, tak vážného. Ale ji to ranilo, protože si myslela, že on to bere vážně , stejně jako ona.

Sakura se procházela nemocnici a kontrovala, zda jsou všichni pacienti v pořádku. Nemocnice se trochu podobala té co byla v Konoze, až nato, že tahle nemocnice doslova praskala ve švech. Když až ke svému pokoji, a nic vážného se nestalo. Tedy nenašla žádného pacienta, který by spokojeně nespal, odemkla svůj pokoj a svalila se do křesla. Pro dnešek už toho měla vážně dost.
„Jsi unavená?‘‘ ozval ose za ni. Zalekla se, ale když ucítila, že ji ten doličný objímá kolem ramenem, úlevně si oddychla. Pootočila hlavu, aby alespoň viděla kousek tváře svého milého.
„Vylekal jsi mě,‘‘ hrozila mi a otočil se celá k němu. Kdyby bylo světlo, viděla by jak se potěšeně usmívá.
Přesunula ho na své místo a posadila se na klín jemu. Ucítila jak ji jeho ruka pomalu zajíždí do dlouhých vlasů.
Ona ho ale přerušila, aby zajel hlouběji.
„Dělám si starost o Naruta,‘‘ řekl, čímž ho donutila vydělat dlaně z jejích dlouhých vlasů. Unuděně si oddychl, chtěl být chvilku s ní sám, ale ona stále jen myslela na něj.
„Myslím, že s ním není něco v pořádku, nedávno jsem ho slyšela jak si povídá sám ze sebou,‘‘ oddychla si ,ale nevěnoval pozornost tomu , co říkala, spíš se věnoval jejímu tělu.
„Ty mě neposloucháš,‘‘ usmála se a strčila mírně do něj.
„Ale poslouchám, čestný Uchihovský,‘‘ zavtipkoval, Sakura do něj strčila ještě jednou ,ale s úsměvem na tváři.
„Teď už vážně, promluvím si s ním,‘‘ řekl Sasuke a sundal ji e svého klinu, když velice nerad. Naruto byl ale kamarád a těm se musí pomáhat. Smutně opustit její pokoj, ještě předtím dostal pusu nerozloučenou a vydal se do pokoje, ve kterém bydlel Naruto.

„Já myslela..,‘‘ nedokončila, posadila se na kámen od něj a pořádně se zabalila do bundy, kterou ji pučil. Na skále foukal studený vítr a i dokonce když se nacházeli uprostřed pouště, ji byla zima.
„Podívej, vždyť ani nejsi člověk, jsi…,‘‘ dokončil, protože sám nevěděl, jak nazvat tohle stvoření před ním. Nechtěl použít žádné hanebné slovo, čím by ji ještě víc ublížil. Ale ani nemusel, to že to správné slovo nenašel ji bohatě stačilo.
„Jen to řekni, já vím co si myslíš,‘‘ řekl, ale ne naštvaně, znělo to zklamaně, až mu to přišlo i neskutečné u někoho jako ona. Začal se cítit až provinile.
„Je to pro mě, těžké, když si uvědomím, že kvůli tobě zemřelo tolik lidí a to zbytečně!‘‘ křikl na ni. Bylo docela pozdě na to, aby si uvědomil, že ji tímhle mohl ranit. Tohle vše mu došlo teprve až mu přiletěla facka. Tedy facka to přímo nebylo. Jen se po něm Kyuubi ohnala drápy a udělala mu tři škrábance na tváři. Naruto stál chvíli na místě, ne si uvědomil, co se stalo. Opatrně si přejel prsty přes tvář, když na ni ucítil něco vlhkého. Byla to krve. Chvíli hleděl na svou dlaň od krve, a pak pohlédl na Kyuubi,. Která seděla zady k němu na úplném kraji skály. Chvíli váhal, zda má jít se omluvit, ale podle těch škrábanců si raději udržoval ucti hodnou vzdálenost.
„Promiň, ale na mě už toho je vážně moc, chtě jsem se vrátit do Konohy, začít nový život. Třeba si založit rodiny, ale místo toho se ocitnu uprostřed bitvy a místo zvané Konoha už představuje jen trosky. A zase tu máme nesmyslnou válku,‘‘ oddychl si a dočista se zhrotil na místo, kde ho před chvíli přepadla ta děsivá noční můra.
Kyuubi se trochu zastyděla, nejspíš to přehnala, v ten okamžik myslela jen na sebe. Tentokrát se ona rozhodla omluvit a posadila se vedle něj.
„Víš, budeme e teď věnovat válce, nás dva si vyřešíme, až bude po všech, ano?‘‘ řekl a Naruto jen zakýval hlavou.
„Teď bys měl jít spát,‘‘ řekl, ale jemu se vstát nechtělo a proto si jen položila hlavu na jeho hruď a zůstala takm s ním.

Sasuke procházel vesnicí a hledal Naruta, jeho pokoj byl prázdný, o tom už se přesvědčil před chvíli, pak už ho napadlo jen jediné místo. Mířil ho končin vesnice, které si zatím nestihl prohlédnout a tušil, že Naruto dostal stejný nápad. Když se blížil ke stánku, na kterém se rýsoval nápis Ichiraku Ramen, přidal do kroku. Tohle místo přeci nemohl přehlídnout ani Naruto. Rozběhl se k němu, ale když ani na jedné židličce nezahlédl Naruto, otočil se a vyrazil někam jinam.
„Počkat tohle nemá smysl, musím přemýšlet jako Naruto,‘‘ zamyslel se na chvíli se zastavil. Přemýšlet jako Naruto přece nemůže být tak těžký, někdy přemýšlel i o tom, jestli Naruto tuhle činnosti vykonává.
„Tak dobře, právě jsem do sebe narval desek misek ránemu a dosud jsem nezemřel na obezitu, kam bych pak šel si odpočinou,‘‘ dál pokračoval v uvažování, když okem přejel přes vyvýšenou skálu, hned kousek od Ichiraku Ramen a napadla ho jediná možnost. Vyskočil nahoru, Naruto musel sedět za kamenem kousek od něj, protože zahlédl jeho blonďaté vlasy.
„Nevěděl jsem, že budeš spát raděj tady,‘‘ promluvil do ticha. Naruto sebou polekaně cukl, rozhlédl se kolem sebe. Kyuuni už vedle něj dávno neležela, zbyla po ní jen jeho bunda, kterou ji půjčil. Oblékl si ji a postavil se. Když zahlédl ve tmě jemu známou postavu, trochu si oddychl.
„No nejspíš si půjdu lehnout raději do pokoje, zítra mám misi,‘‘ oznámil mu a Sasuke podiveně nadzvedl obočí. Misi? Nejspíš bude nějaká tajná, jinak by o ni věděl. Ale když viděl jeho načení v očích, jen se usmál.
„Vůbec ses nezměnil,‘‘ usmál se Uchiha a počkal až k němu kamarád dojde. Narutovi se na tváři objevil úsměv.
„Pořád jsi stejným, nenapravitelný, ale něco se s tebou děje,‘‘ přešel na téma, které s ním chtěl probrat, co nejdřív. Blonďákovi usměv opadl.
„Poslední dobou jsi pořád sám a povídáš si sám se sebou,‘‘ řekl ustaraně Sasuke a pohlédl do kamarádových modrých očí.
„Nebudeme to teď řešit, půjdu už spát,‘‘ oznámil mu, než stačil Sasuke cokoli namítnou, zmizel v závanu větru.
„Počkej…?‘‘ zavolal ale už do prázdna. Oddychl si, přeci jenom něco tajil. Nechtěl tu ztrácet zbytečně čas a proto se raději vrátil za svou milou, aby dokončili to, co před chvíli začali.
Naruto se objevil ve svém pokoji a lehl si do postele, pro dnešek toho bylo na něj moc. Raději zavřel oči a nechal se unášel tichem noci, až nakonec nerušeně usnul.