Tajemné

Hidan byl donucen vyslechnout si několik ostrých připomínek jak od Sasoriho, tak i od několika dalších zabijáků z Akatsuki na téma: Nedostatečná výchova. Loutkář poukázal na to, že dítě si zaslouží pořádnou stravu a Konan mu připomněla, že nemůže malou nechat růst jako dříví v lese. Na Itachiho připomínky, že by bylo nejlepší ji vůbec nepouštět ven, reagovali ostatní tak, že se mu pokusili dát pohlavek, kromě Kakuzy, který měl rvačky zakázané od Vůdce.

Info: Každá část povídky je zaměřena na jinou postavu.

[center][b]Skoro už to vidím.
Ten sen co sním,
ale ty hlasy uvnitř mé hlavy říkají, nikdy toho nedosáhneš.
Každý krok, který udělám.
Každý pohyb mě dělá citlivější.
Ztracenost beze směru.

„Naruto?!“
Jako první se vzpamatovala Sakura. Zalapala po dechu. Tohle byl Naruto? Ten Naruto, který odešel? Ne, byl to dospělý muž, Vůdce silné organizace. Všichni jej poslouchali, všichni měli respekt. To ji udivovalo. Vyzařovalo z něj něco, co jí nedávalo chvilku klidu.
„Jak jsi…?“zašeptala udiveně. Sakura se protáhla mezi svými kolegy a chtěla se na Naruta vrhnout. Kakashi ji ale zadržel.
„Kakashi-sensei, proč to děláte?“
„A proč si ho chtěla praštit ty?“zeptal se jí s úsměvem.

Postava se pohybovala rychle a tak zkušeně, že ani lísteček se nepohnul, tak byla rychlá.
Zastavil se na vyšší větvi a pozorovala dům, ve kterém byli drženi rukojmí a on jediný to dokázal vyřešit.
Stačil i na tu vzdálenost zaslechnout rozhovor, který se točil kolem jeho osoby.
„… není z tohoto světa,“ říkal jeden z hlídky.
„Asi máš pravdu, protože jinak by ho už někdo zabil a chytil,“ souhlasil druhý.

[i]„Sousuke,“ zašeptala jsem a položila jeho hlavu na svůj klín.
Byl zraněný a tolik těžce oddechoval. Podíval se na mě s přivřenýma očima. Stáhlo se mi hrdlo zoufalstvím. Co bych měla udělat? Ne, co mám udělat? Moc to bolelo. Třásly se mi ruce strachem o jeho život.
„Nene-sama,“ zachroptěl tiše. Zakuckal se a z úst tak vyšplíchla dávka krve.

„Všechno tedy souvisí s Uchihou Sasukem?“ ujišťovala se ještě Naoki, když Hokage domluvila.
„Ano. Sice zabil Orochimara, ale přidal se k Akatsuki. A to určitě není dobré,“ složila si ruce pod bradu Hokage.
Naoki si jednu ruku dala na břicho, druhou se o ní opřela a pohrávala si s vlasy, které jí spadaly do obličeje. Jenže nyní potřebovala přemýšlet. Nebránila se před svým okolím. Z toho vyrostla.
„A Uchiha Itachi?“ pozvedla Naoki obočí.
„Mrtev. Nedávno ho Sasuke zabil. Jenže okolnosti jeho smrti jsou velice podivné,“ odvětila Godaime.

Oba seděli už dvě hodiny před Tenshiiným pokojem a byli napjatí jako struny. Oba se neuvěřitelně báli, co se stane, jestli to jutsu nezapůsobí tak, jak by mělo.
Hypnotizovali pohledem dveře, které se najednou doširoka rozevřely a z nich vyletěla mladá dívka.
„Mládí vpřed!“ řvala modrovláska, když kolem nich proletěla tak rychle, že ji viděli jen jako velkou stříbrno-modrou šmouhu.
Po pár sekundách se z pokoje vynořili Hakano s Awayou a rozběhli se za ní. Po chvilce vyšli i Akito s Etsuko.

Gaara seděl za stolem ve své pracovně Kazekageho. Tykev s pískem byla opřená o stěnu, protože na židli se mu s ní špatně sedělo. Na obou stranách svého stolu měl pečlivě urovnané štosy papírů a listin, které byly rozděleny do několika sloupců podle důležitosti. Nikoliv podle toho, jestli byly nebo nebyly vyřízené, protože ty vyřízené okamžitě putovaly do koše, který se velmi rychle zaplňoval. Často se stávalo, že si Gaara jen přečetl nadpis a založil papír do složky, kterou nazýval „Podívám se na to později“.

Chvíli jsem tam jen stála a v hlavě si opakovala jeho slova. Když mi pak došel jejich význam, vykulila jsem oči. „To nemyslíte vážně, že ne?“
„Naprosto vážně,“ odvětil s klidem a začal se věnovat jakýmsi svitkům rozloženým na stole.
Zalapala jsem po dechu. „Ale já vám neuteču! Stejně nemám kam jít, navíc ani neznám polohu sídla -“

Tuhle spoluautorskou "sérii" píšu s Kimm-chan. Je to hodně netradiční a řekla bych, že i originální. Deset tváří smrti, je dest na sebe navazujících SongFiction, tedy je to série. Díky textům od skupiny Within Temptation, vám společně vylíčíme, jaké to je, kde smrt začíná a kde končí...

Tak je tu jedenáctí díl mojí kolekce všem se omlouvám za čekání, ale jelikož jsem stále školou povinná na potomka mírně nezbýval čas, ale teď už je vše v pořádku tak jsi ho užijte.

Začínal krásný letní den. Slunce právě vycházelo a jeho první paprsky dopadaly na stále spící Konohu. Sluneční paprsky začaly lechtat ty spáče, kteří své spaní měli velmi lehké a začalo je nemilosrdně budit ze snění.

Noční tmou se mihl stín, proplétal se nočními ulice jako duch. Ještě naposledy se ohlédla za svou rodnou vesnicí. Ty vzpomínky ji málem zadrželi, aby tu zůstala, ale už bylo pozdě. Nešlo to vrátit zpátky. S neklidným srdcem pokračovala dál až za tím, kterého z celého srdce milovala. Možná se nakonec nebude moci vrátit, ale jakmile znovu spatří jeho usměvavou tvář, bude ji všechno jedno.
Před 5 dny

Klekla jsem si na kolena a rukou zašmátrala ve velké mezeře pod postelí. Napřed se mi do cesty dostaly jen velké chuchvalce prachu, ale později moje ruka narazila na daleko větší odpor.
Radostně jsem se zazubila, když se moje prsty obmotaly kolem držadla objemného předmětu. Dlaní jsem se zapřela o podlahu a trhavými pohyby se snažila vypáčit krabici zpod lůžka.
Povedlo se.
Celou jsem jí vysunula ven a následně položila na postel. Sedla jsem si tak, abych měla tuhle skrýš plnou vzpomínek mezi nohama, a se zájmem si ji začala prohlížet.

Kolem dlouhého, obdelníkového stolu sedělo poklidně několik velice vysoce postavených mužů armády. Našla se tam směsice majorů až po generála. Všichni na něj zvědavě upírali oči. Byl to ještě poměrně mladý muž. Avšak ve svém vysokém postu byl velice zběhlý. Nebyl nikdo, kdo by se opovážil mu odmlouvat. Jeho tvář působila arogantně. Měřil si všechny své podřízené nečitelným výrazem.
„Povstání v Daimoře bude brzy potlačeno,“ promluvil konečně k sedícím. „Vesničané se postupně vzdávají.“

Daisa sa otočila na svoju sestru.
„Myslíš, že to fungovalo?“
„Dúfam. Poďme dole zistiť ako sú na tom ostatný, poprípade môžeme niekomu pomôcť.“
Daisa jej len kývla na súhlas na čo obidve zliezli dole.
Prach bol všade naokolo, v žiadnom prípade nebolo možné cez neho vidieť.
„Mami? Oci? Haloooo. Kde ste všetci?“ volala Daisa ale nikde nikoho nevidela, nikto jej neodpovedal.
„Kam všetci zmizli?“ otočila sa na Rain, ktorú držala za ruku aby sa sebe navzájom nestratili.
„Netuším.“

[center][i]Bylo nebylo… takhle začíná spousta příběhů. Bylo, nebylo. Tak bylo, nebo ne? Je to pravdivé vyprávění, nebo jen pohádka?

Dům byl prádzný. Tak smutně a depresivně prázdný. Dříve by ji přivítal dětský smích a veselé obskakování. Ale kde byla teď? Ani jedna místnost nevykazovala sebemenší známky toho, že tady Nika byla. Jakoby to byl jen přelud, výplod Riziny fantazie. Jakoby nikdy žádnou mladší sestru neměla. Marui se zřejmě postaral o to, aby tady po ní nic nezůstalo.

[center][i]Mladík sedící na židli se pečlivě rozhlédl.

O dvacet čtyři hodin dříve…
„Doufám, že tentokrát nikomu nevadí čas naší schůze,“ zeptal se výhružným hlasem Hebimaru.
Na louce před jeskyní stály dvě postavy a tři astrální projekce. Jeden ze dvou fyzicky přítomných byl právě Hebimaru: vysoká postava v černém plášti, s vykreslenou lebkou na hrudi, mrtvolně bílým obličejem, dlouhými, černými vlasy, dvěma krvavě rudými křídly na zádech a stejnobarevnou malou kosou v bledých rukách.