Kolik příležitostí má růže?: 05- Slzy (END)

Mladý pár seděl tiše v koruně obrovské Sakury. Slunce už dávno zapadlo a znatelně se ochladilo. Deina si protřela paže. I přes hrubou mikinu í stále byla zima. Naruto si svlékl bundu a přehodil ji dívce přes ramena.
„A co ty?“zeptala se trošku naštvaně. Naruto se na ni jenom usmál a mával rukou. Dál následovalo ticho. Každý se zabýval vlastními myšlenkami. Nakonec mlčení přerušila Deina.
„Teď se tě na něco zeptám já, jo?“řekla a sledovala Narutovu tvář. Neodpověděl nahlas, jen souhlasně pokýval hlavou.
„Miluješ mě?“zeptala se přímo a vydechla. Byla udivená sama sebou, že mu to dokázala tak otevřeně říct.

Naruto se jí zahleděl do očí a Deina pozvolna roztávala.
„Nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě…miluju tě, Den,“usmál se na ni Naruto a Deině se z očí spustil proud slz.
„To jsi ze mě zklamaná?“zeptal se tiše a setřel dívce několik slz.
„Já jen…já…“Deina nebyla schopna kloudného slova. Naruto si ji vzal do náručí a zanesl jí domů. Objevili se v obýváku Deina domu. Opatrně ji posadil na gauč a sedl si vedle ní. Konejšivě ji hladil po vlasech, nechtěl ji vyslýchat, ale tušil, proč všechen ten smutek… Deian mu usnula na rameni. Už ji nechtěl přenášet, proto jí hlavu opřel o opěradlo a potichu zmizel, jak jinak než oknem.

Další den už čekala Deinu jen zkouška šatů s matkou a příprava obřadu s otcem. Celá vesnice se zdobila, aby se patřičně oslavil sňatek dvou tak vyjímečných a důležitých lidí. Všichni už nemohli dospat dalšího dne- SVATBY. Jediný člověk, který se na tu slávu netěšil, byla nevěsta. Byla nervózní, ne kvůli obřadu, ale kvůli Narutovi. Od stromového rande ho ani nezahlídla. Nastalo se mu něco? Strachovala se, když stála v šatně a oblékala si šaty. Možná je uražený.

Její matka stála před ní a chtěla jí pomáhat. Deina však její pomoc odmítla, měla své plány. Nakonec matku vystrkala ze dveří a zamkla se. Nechtěla udělat ostudu, ale byla rozhodnutá se jen tak nevzdat. Složila bílé šaty, místo nich si z tašky vytáhla jiné. Černé, krajkové. Byly přesnou kopií těch, které si měla původně obléknout, byly jen jiné barvy. Svlékla se do spodního prádla a začala si oblékat jednotlivé díly šatů. Spodničku, první vrstvu, druhou. Trvalo jí to ještě dost dlouho, ale měla spoustu času. U krejčí si „vydupala“ svatební šaty ke kolenům a nakonec z jejího nápadu vzešly nádherné, elegantní a odvážné svatební šaty, jako pro princeznu.
„Spíš upíří princeznu,“poznamenala Deina, když uviděla svůj odraz v zrcadle. Teď přišly na řadu tmavé linky a stíny. Když byl make-up hotový, byla se sebou Deina nadmíru spokojena. Někdo zaklepal na dveře.
„Za deset minut začíná obřad, všechno v pořádku?“ozval se za dveřmi hlas jejího otce.
„Jasně tati!“ozvala se veselým hlasem Deina. Její otec se vcelku podivil tónu jejího hlasu. Holka konečně dostala rozum!
Deina si sedla na jedinou židli, která se v místnosti nacházela. Složila si hlavu do dlaní. Když o chvilku později stála před dveřmi, které ji měly vést ke „šťastné budoucnosti“, všechny nasbíraná odvaha ji opustila. Třásly se jí ruce, když brala do rukou kytici rudých růží. Třásla se, když si olizovala krev z popíchaného prstu. Třásla se, když se otevíraly dveře. Když vešla, byla už naprosto uvolněná. Se sklopenou hlavou došla až k oltáři. Cítila na sobě stovky párů očí. Slyšela, jak její matka přidušeně vykřikla. Slyšela taky nějaké šustění a pomluvy. Nedívala se před sebe, nedívala se na ženicha. Jan se sklopenou hlavou stála u oltáře.

„Je všechno v pořádku?“zeptal se šeptem oddávající.
„Ale jistě,“ usmála se na něj sebejistě. Potom lehkým pohledem zavadila o ženicha. A v tu chvíli, jako když do ní blesk uhodí. Strnula v polovině kroku. Myslela si, že ji zrak klame. Měla chuť si protřít oči, ruce ji však neposlouchaly. Chtěla utíkat, nohy jí vypověděly službu.
„Deino,“zašeptal tiše ženich. Konečně přiměla své nohy k poslušnosti a rozběhla se zpátky sálem. Všichni sledovali to divadlo s otevřenou pusou. Nikdo nechápal nevěstino oblečení i chování obou „snoubenců“.
Muž se okamžitě za Deinou rozběhl, ta už ale stihla zaběhnout až na chodu, byla téměř u šaten, když ji zastavil.

„Vypadni ode mě!“zakřičela na něj. Nemělo to žádný efekt. Chtěla se dostat do šatny, aspoň tam se cítila v bezpečí. Nenechal ji projít. Zastoupil jí cestu a ona neměla žádnou sílu, se mu bránit. Najednou se v chodbičce za nimi ozval povyk- vyděšení svatebčané hledali snoubence. Muž chytl dívku prudce za lokty a oba je přenesl pryč.
Objevili se v parku s mohutnou Sakurou ve středu. Deina se od něj okamžitě odtrhla a ustoupila o několik kroků dál. On chtěl něco říct, dívka ho však nenechala.
„Co si o sobě myslíš?!“křikl na něj naštvaně.
„Chci ti to vysvětlit,“řekl tiše.
„Co vysvětlit?! To, že jsi mě zradil, Naruto?“odpověděla mu podrážděně a chystala se k odchodu.
„To si vážně myslíš, že jsem ti včera lhal?“zeptal se.
Deina se zastavila. Přemýšlela o jeho slovech. Věřila mu? Miluje ho ještě stále? Na každou z těch otázek by si musela odpovědět kladně. Zároveň ale pochybovala o jeho slovech. Otočila se k němu. Neuteče. Byla rozhodnutá získat vysvětlení.
„Proč si mi tajil, že to ty si mě máš vzít?“
„Protože, když jsem se dozvěděl o tom, že si mám vzít nějakou z bohaté rodiny, myslel jsem si, že budeš nějaká rozmazlená holčička. Proto jsem sem přišel. Chtěl jsem poznat svou budoucí ženu,“řekl tiše.
„A poznals ji?“odpověděla mu otázkou.
„Ano. Zamiloval jsem se do ní. Na první pohled. A ještě pořád a více,“nejistě se na ni usmál.

Ta slova jí vyrazila dech. Znala ho. Tohle by do něj nikdy neřekla. Celou dobu působil tajemně a snažil se skrývat vše o sobě. Teď jí ale své city naplno otevřel. V tuhle chvíli neměla už žádný argument. Všechna slova se jí vytrácela z úst. Klesla na kolena do měkké trávy. Pohlédla na své ruce, dlouhé štíhlé prsty. Najednou ji za ně někdo uchopil. Pohlédla mu do očí.
„Nechci, aby sis mě brala z donucení,“řekl Naruto a usmál se na ni tím svým veselým úsměvem.
„Brát si někoho z povinnosti mi připadá až příliš…středověké,“podotkl a pomohl jí vstát. Místo odpovědi ho Deina šťastně objala.
„Teď by byla škoda ten obřad rušit,“odpověděla. Naruto si ji přeměřil nejistým pohledem. Nakonec se přenesli zpět na místo, odkud uprchli. Za necelých patnáct minut už před oltářem stála krásná nevěsta ve sněhobílých šatech a šťastným úsměvem a vedle ní její ženich.

Během obřadu ukápla spousta slz, ale ani jedny nebyly slzy smutku nebo rozhořčení, byly to slzy štěstí a radosti…