Help me... Love me... (03)

Znovu jsem se probudil celý zpocený. Zdál se mi zase ten divný sen, který ve mně něco zanechal… tentokrát se mi vybavil pocit chladu a nebezpečí… bolesti.
Zatřásl jsem hlavou a pohled mi sklouzl na knížku válející se na mém nočním stolku. Popadla mě hrozná chuť si přečíst další část.
Už jsem po ní sahal, ale zarazil jsem se. Co když tam napsal něco, co se mi zrovna nebude líbit? Co když se to splní? Co když… Nebuď naivní! Co se ti může stát?!
Říkal jsem si. Nakonec přeci jenom zvítězila zvědavost a já se začetl do příběhu, v kterém jsem byl hlavní postavou, ačkoliv jsem o to nestál…

Šustění řetězů…
Už z dálky jsem ho poznala. Nesl mi asi jídlo, abych nezemřela a až mě donutí ho sníst…
Otevřel mříž, už jsem ani nevzhlédla. Nestálo mi to za to… přišel ke mně a tvrdě mě začal krmit. Moje dřívější podrobenost se změnila k pohrdání. Nechtěla jsem jíst. Proč? Protože umřu hlady a nebudu ho muset zabít.
„Rozmyslela sis to?“
Smutně jsem se zasmála necitlivým smíchem.
„Nikdy!“ řekla jsem a vzhlédla. Naše pohledy se střetly. Maličko ustoupil. Ve tváři měl šok z mého výrazu. Výrazu čisté nenávist a zloby.
Nikdy…
Začala jsem ses mát hysterickým smíchem.
„Můžeš mě mučit, můžeš mě zabíjet každým dnem i nocí, ale mé svolení nikdy nedostaneš! Radši zemřu, než abych ho zabila! Můj sen je jeho sen!“
„Jsi naivní!“křikl na mě.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne… já nejsem naivní, já jen miluju… a navždy budu.“
Plivl na mě.
„Jsi odpad. Nezasloužíš si nosit naše jméno! Špiníš naši čest!“
Neodpověděla jsem. Nestál mi za to. I slova byla zbytečná. City byly zbytečné… sklonila jsem hlavu a sledovala svoje dlouhé vlasy slepené krví a šaty, které už sotva drželi. Věděla jsem, že moje tělo už dlouho tenhle nápor nevydrží, ale bylo mi to jedno.
Jedno…
Nezáleželo mi na tom, jen jsem doufala, že mi někdo odpustí… přála jsem si, aby mě na mém konci někdo miloval… vlastně už ani nevím, jestli chci žít…
Žít?
Možná, že kdybych umřela, bylo by všechno jednodušší.
Ale pak jsem si uvědomila, že nemůžu umřít. Musím strážit jeho sny. Musím tu být.
Musím vydržet. Nikdy jsem nebyla nějak extra odvážná, ale teď…
Při vzpomínce na něj mi sklouzla po tváři slza. Jedna jediná slza, která ale nesla všechny mé pocity. Pocity, které byly směřované jen k jednomu jedinému člověku… k tomu, kterého miluji. Věděla jsme, že jsem naivní, když doufám, že mě najde, že mu na mě alespoň trochu záleží… přesto jsem si přála…

Help me, love me…

Zaklapl jsem knížku.
Už chápu, proč se to tak dobře prodává. Musel jsem se usmát.
Líbilo se mi to… líbila se mi i ta moje údajná zakázaná milenka… někoho mi hrozně připomínala, ale ať jsem se snažil jakkoliv, nemohl jsem si vzpomenout. Po chvilce jsem to vzdal a rozhodl jsem se, že zajdu za Tsunade.
Docela by mě zajímalo, co po mě zase chce…
Převlékl jsem se, vzal si peníze, že až půjdu zpáteční cestou, zastavím se u Staříka a Ayame a vyrazil jsem na cestu.

Jak jsem tak běžel k Tsunade, potkal jsem náhodou taky Shikamara, kompletní tým 7, kromě Kakashiho, který už asi vycítil, že mám stále chuť ho uškrtit, a tak prý řekl, že nemůže…
No, zkrátka jsme vyrazili za Babčou…
Cesta probíhala více méně v tichosti.
Sasuke a Sakura si povídali o něčem asi extra tajným, páč kdykoliv jsem byl poblíž, tak ztichli (začínal jsem mít dojem, že na té knížce mají taky svůj podíl…) a Sai se o něčem bavil s Kibou sedícím na Akamarovi a Inou, kteří se k nám cestou taky přidali, takže jsem šel vepředu sám po boku s unuděným Shikamarem.
Nechcete si to někdo vyměnit? Ne? Tak nic…
No, byl jsem rád, když jsem viděl dveře Tsunadiny kanceláře.

Jako obvykle jsem vstoupil bez zaklepání a mé náladě téměř na bodu mrazu rozhodně nepomohlo ani to, že jsem viděl Kakashiho a Jiayiru, jak zase něco sepisujou…
„Vy…“ zavrčel jsem potichu, bohužel asi ne dost, protože si mě všimli a chtěli hodně rychle zmizet.
Měl jsem v plánu z nich vyklepat duši.
Naneštěstí jsem si nevšiml hromady papírů a je vám, jasné, že jsem o ně se svým talentem umělecky zakopl a rozplácl se na podlaze jak široký, tak dlouhý. Naštvaně jsem se zvedl, zatím co oba dva moji sesnseiové už byli fuč.
Rozladěně jsem zavrčel. Tsunade si odkašlala.
„Zavolala jsem vás kvůli nutné misi.“
„Ano?“ zamručel jsem. Věnovala mi jeden varovný pohled, ale já ho příliš nevnímal. V duchu jsem ty dva pisálky škrtil.
Trochu mi to zvedlo náladu. Mírně jsem se pousmál.
„Takže…“ pokračovala babča.
„Vaší misí bude zkontrolovat bezpečnost okolí naší vesnice. Vím, že je to nudná mise, ale můžete narazit na spoustu problémů a proto jsem vybrala pár z vás. Naruto, Kibo a Shikamaru. Dám to za úkol vám. Pro zbytek mám jinou. Běžte se připravit. Velitelem je Shikamaru. Vyražte, až uznáte za vhodné.“
Nara otráveně povzdych, ale nezbylo mu nic jiného, než přikývnout. Vzal si tedy od Hokage papíry s podrobnostmi o misi a vypařil se, stejně jako já a Kiba.
Každý jsme se rozešli jinou cestou.
Izunuka šel do lesa trénovat, Génia volala jeho máma, a tak jsem zamířil ke stánku, kde už jsem určitě nechal alespoň půlku svých úspor - k Ichariku Ramen.