Help me... Love me... (06)

Konečně jsem to pochopil. Všechno mi došlo. Chytil jsem pouta kolem jejího zápěstí a strhl je.
Spadla mi do náruče.
Její oči se zavíraly…
„Ne, Hinato… nesmíš usnout! Prosím!“ říkal jsem.
Věděl jsem, že jestli zavře oči…
Ne, nesmí být pozdě… Nesmí zemřít… ne! Ne! NE!
Snažil jsem se jí probudit.
„Nesmíš… prosím ne, Hinato…“
„Hinato… prosím, všechno bude dobré…“ říkal jsem jí, ale spíš jsem chtěl ujistit sebe, že jsem nepřišel pozdě… Bál jsem se o ní… víc než jsem čekal. Zaráželo mě to, ale teď nebyl čas nad tím přemýšlet, teď šlo o ni…
Původně jsem se myslel, že jí odnesu do nemocnice, ale pak mi došlo, že bych tím situaci jenom zhoršil. Mohli by jí pak ublížit… Znovu…
Jenom ta představa ve mně vzbuzovala strach, bolest a nenávist k tomu, kdo jí tohle udělal… Rozhodl jsem se.
Odnesl jsem jí k sobě domů.
Samozřejmě jsem se přemístil! Je jasné, že kdybych s ní v náručí a v tomhle stavu šel po Konoze vyvolalo by to víc než jen rozruch.
Objevil jsem se ve svém pokoji.
Položil jsem ji co nejněžněji na postel… celá se třásla. Byla studená jako led… věděl jsem, že jestli něco neudělám, zemře…
Ale co?
Měl jsem nutkání jí pohladit po tváři. Něco se ve mně pohnulo…
Otřásl jsem se a přinutil se přemýšlet jen o případném jutsu, které by jí mohlo zachránit…
Aniž bych si to uvědomoval, ta představa, že bych o ni přišel, mě děsila…
Napadlo mě jedno jutsu, jakým bych ji mohl uzdravit, ale nikdy jsem ho nezkoušel…
„Kyuubi?“ zeptal jsem se ve svém podvědomí. Bez něj to jutsu nešlo.
Tichým přikývnutím souhlasil.
„Ale Naruto… pokud nezvládne její tělo mojí sílu… ona zemře…“
„Já… já vím.“
Odpověděl jsem mu zkroušeně, ale on stejně jako já věděl, že je to jediná možnost pro její záchranu.
Ucítil jsem teplo v dlaních… jeho čakra mi proudila do prstů… musel jsem se maximálně soustředit.
Trhnul jsem sebou, ale stačil jsem potlačit bolestný výkřik… jeho čakra mi spaloval kůži jako oheň… ale teď jsem musel něco dělat…
Potlačil jsem bolest a pokračoval… kolem mých rukou zářila rudá čakra a bolest se stupňovala…musel jsem však vydržet pro ni… jakmile jsem si na ni vzpomněl, prostoupilo mě příjemné teplo… Bolest ustupovala…
Přeměňoval jsem jeho čakru na léčivou… pomalu…ale nebyla jen tak obyčejná léčivá čakra, kterou běžně používá třeba Sakura-chan.
Byla v ní část mě… mojí energie a mého hrozného strachu o ní. Strachu, který mě sžíral čím dál tím víc, aniž bych chápal, kde se bere… Věděl jsem jenom, že mě představa, jak mi umře v náručí, děsí víc, než je zdrávo…
Rozepl jsem jí mikinu a cítil jsem, jak se mi krev řine do tváří, a jen jsem doufal, že nejsem rudý tak, jak jsem si myslel…
Napadlo mě spoustu věcí najednou… tolik myšlenek, vzpomínek, až mě z toho rozbolela hlava, ale musel jsem vydržet… musel jsem jí zachránit… Znovu jsem se na ní podíval. Měla tak krásnou postavu…
No tak, na co to myslíš! Tady jde o život! Snažil jsem se probrat a jen jsem se modlil, aby mi Kyuubi neviděl do hlavy… Naklonil jsem se k ní, abych jí vyléčil onou zářivou čakrou, ale…
Uvnitř mě se začalo všechno bouřit. Nemohl jsem… já….
Vyplila krev. To mě dokonale probralo… položil jsem jí ucho na srdce a snažil se nerudnou při myšlence, co by si asi pomyslel někdo, kdo by nevěděl, o co jde… mohl bych jí klidně líbat…
No tak, tady jde o život! Nemysli na tak úchylné věci… napomenul jsem se snad už po sté. Její srdce nepravidelně tepalo, ale co bylo mnohem horší… tep měla tak slabý, že jsem okamžitě kašlal na nějaké rudnutí a vyhrnul jsem jí už tak dost zničené tričko a přiložil ruku k břichu… zavřel jsem oči.
Musel jsem se mimořádně soustředit.
Představoval jsem si, jak se čakra dostává k nejdůležitějším orgánům, jak je léčí, jak její srdce znovu tepe…
Najednou jsem pocítil bolest a pak únavu, ale nesměl jsem se jí poddat. Nemohl jsem!
Prohodil jsem ruce a opět jsem udělal to samé.
Tentokrát to však bolelo mnohem víc, jenže sotva jsem si uvědomil, že pokud přestanu, zemře, naplnilo mě to novou silou a novým odhodláním…
Konečně byla čakra pryč. Otevřel jsem oči, ale okamžitě je zavřel a po slepu stáhnul tričko víc dolů… až pak jsem se opět podíval. Vypadala už o moc líp… vracela se jí barva a tep se stabilizoval. Oddychl jsem si a pokusil se postavit.
Najednou mě hrozně rozbolela hlava a šly na mě mdloby. Musel jsem se opřít o desku stolu. Cítil jsem, že mě opouští síla…
Kyuubi usnul vyčerpáním a já jsem taky byl na pokraji nervového zhroucení.
Ale něco mě nutilo, abych vydržel, abych na ní dal pozor, abych jí ochránil… Nevím, co to bylo, ale já… se o ní bál. Hrozně…
Přiložil jsem jí ruku ke krku. Tep už měla pravidelný a dýchala hluboce.
Spadl mi obrovský kámen ze srdce.
Jemně jsem si k ní přisedl na postel a v duchu jsem děkoval, že jsem si pořídil novou, která byla o dost větší…
Za chvilku jsem usnul bezesným spánkem a doufal, že se mi povedlo jí zachránit.
Nikdy bych si neodpustil, kdyby ne…