Věděl to

Věděl to.
Vždycky věděl předem, co si „vybere“. Nebyl to jeho výběr. Jako by uvnitř něj byla nashromážděna zloba, ale nebyla jeho. Časem pochopil, že opravdu není jeho, ale všech těch, které měl tak rád. A to mu bránilo být jako ostatní.
Kdykoliv se v jeho životě objevil kousek světla, ona temná zloba a lepkavá nenávist jeho předků mu zatemnily mysl a udupaly poslední zbytky nadějě. Zkoušel se vzepřít, ale nešlo to.
Jen jednou na chviličku okusil, jaké to je být takový, jak si to vždycky představoval. Ten okamžik stačil na to, aby pochopil význam slova přátelství, ale byl příliš krátký, aby přeskočil pýchu, kterou měl v krvi a požádal o pomoc.
Vlastně by to i dokázal, nebýt… Nebýt toho všeho. V té krátké době se na cestě srazily snad všechny okolnosti, náhody a katastrofy, co se mohly přihodit. Možná by to i vydržel, kdyby si osud nepřál, aby se setkali. V tom okamžiku, kdy ho uviděl, skončilo všechno. Stál před svým bratrem - konečně. On, důvod té nenávisti, která v něm sídlila. Chtěl tolik odpovědí na tu temnotu. Chtěl se zbavit stínů ve svém srdci. Otevřel pusu, aby něco řekl a v tu chvíli se to stalo. Pohlédli si do očí. Pochopili se.
A právě tehdy jej ovládla nenávist – ta nenávist, která mu kolovala v žilách, aniž by o to stál. Před očima mu běhaly všechny křivdy způsobené jeho bratrem a zbytkem vesnice na jeho předcích. Cítil je. A nemohl to zastavit. Už jednou se zkusil vzepřít vlastní krvi – nešlo to. Nebylo to možné. Zvoral to. Bylo by to až moc jednoduché. Upnul se k jedinému řešení, aniž by si uvědomil, co se může stát.
Další šanci už nedostal. Sice se díval na svět, ale to bylo vše. Kdykoliv chtěl něco říct, něco udělat za sebe, bylo to úplně jinak. Viděl, jak za něj jedná temná nenávist jeho předků, kteří toužili po pomstě skrze jeho krev. Ne on. Bylo to, jako by mu žil v těle někdo jiný. Jako by ta zloba přetrhávala jeho pouta k světu, aby si mohla vytvořit svá vlastní. Byl vězněm vlastní krve.
Právě teď už mu zbývalo jeho poslední pouto. Skončil. Nemohl už zabránit tomu, aby musel jít proti svému nejlepšímu příteli. Všechny ostatní už viděl umírat. A co bylo nejhorší, ještě stále cítil jejich krev na svých rukou. Bude bezmocný, až nenávist v jeho krvi zabije poslední světlo jeho života – posledního z těch, na kterých mu záleželo. To oni jej dokázali vytáhnout ze spárů toho všeho. Jeho nejsilnější pouto – nejlepší přítel, ale ten už taky neunikne. Nemá a nebude mít šanci.