Help me... Love me... (02)

„Jsem ještě příliš mladá… tak si nedělej naděje…“ chichotala se.
„Ano, jsi mladá, ale tak krásná, že by byl hřích….“

„Aáááá…“ zíval jsem nudou a absolutně nechápal, co na té knížce Kakashiho tak vzrušuje…
Zavrtěl jsem hlavou a podíval se z okna.
Venku už byla dávno noc a v dálce vyli vlci.
Zhasl jsem lampičku a pomalu jsem se nechal unášet nekonečnou tmou…

S trhnutím jsem se probudil. Celý jsem se třásl a po zádech a obličeji mi stékali pramínky potu.
Nic si ze snu nepamatuju, jenom vím, že byl hrozný… když tak o tom přemýšlím… vybavuju si něčí křik a tmu.
Otřásl jsem se. Ještě stále ve mně zůstalo něco z toho snu… noční můry?
Seděl jsem ztuhle na posteli a přemýšlel tak dlouho, než na mě dopadly paprsky vycházejícího slunce. Podíval jsem se z okna a přimhouřil oči před silným světlem.
Rázem jako bych na všechno zapomněl. Vyskočil jsem z postele, oblékl jsem se, a protože jsem byl líný si udělat snídani, čapl peněženku, pročísl si rukou svoje blond neposedné vlasy a vyběhl ven na ulici směrem Ichariku ramen.
Rozhrnul jsem látku a vstoupil dovnitř.
„Dobrej, Staříku!“
„Ahoj Naruto. Jako obvykle?“
„J-“ větu jsem nedopověděl.
„NARUTOOOO!“
„Sakuro-ch-“
„TY IDIOTE! MÁŠ BÝT UŽ DVĚ HODINY NA TRÉNINKU!“ zařvala tak, že to musel slyšet snad i Raikage v Oblačné a tak se mi nedivte, že jsem málem ohluchl.
Čapla mě za ucho a táhla mě prašnými ulicemi Konohy zatím co mi tekly po tváři slzy.

Ramen-chan… tak se sejdeme možná večer…

Říkal jsem si se smutným zklamaným výrazem, než mě Sakura dotáhla na cvičiště. Pak začala peklo…

Je den, nebo noc… nevím.
Nevím…
Já už nevím vůbec nic. Bolet se už stala mojí součástí, city mizí. Slzy už došly… mozek nepracuje… všude je tma. Nemám světlo…
Uslyšela jsem vrzání mříží. Přinutila jsem se vzhlédnout. Stál tam on, s bičem a jehlami pravděpodobně napuštěnými nějakou drogou. Někoho by to vyděsilo, ale mě ne. Tyhle nástroje už jsou od malička mojí součástí a jeho láskou…
„Už si se rozmyslela?“
Zrada…
„Já ho nezabiju… nikdy, ani kdybych měla jít do horoucích pekel! Nikdy!“ řekla jsem s rozhodností v hlase, který se mi zdál už cizí. Nepoznávala jsem ani svoje tělo…
Nic.
„Vybrala sis sama,“ řekl.
Uslyšela jsem svist a pak jen křik… svůj křik, když se mi bič zaryl do masa…
Krev…
Pořád totéž… opět jsem upadala do bezvědomí a přála si…

Help me, love me…

Ale bylo nemožné, aby mě někdo slyšel.
Zdi…

Protáhl jsem se. Už byla skoro tma, ale měl jsem hlad, tak jsem se rozhodl, že si zajdu na ramen, který jsem si pro Tým 7 musel odepřít…
Sotva jsem na něj pomyslel, začali mi téct sliny, jako Jiayirovi, když šmíroval "někoho neznámého" a velmi prsatého… víte koho myslím, že?
Ale to jsem odbočil od tématu.
Ero-senninovo divné choutky budeme probírat někdy jindy a rozhodně ne před jídlem!
„Tak jsem zase tu, Staříku. Ahoj, Ayame…“
„Ahoj Naruto,“ pozdravila mě s úsměvem. Úsměv jsem jí oplatil.
Je to milá holka a celkem hezká a jak by řekl Shikamaru, taková průměrná… Zlatá střední cesta.
Myslím, že jsem někde slyšel, že teď začala chodit s Shinem…
Bejt na jejím místě… no ne, díky. Nechci!
„Tady to je,“ řekl Stařík a já se s chutí, jakou jsem už dlouho neměl, pustil do svého ramenu…
„Ještě jeden Naruto, a máš zase v kapse místní rekord…“
„Fakt?! Tak to ten jeden ještě dám…“
Odpověděl jsem, ačkoliv jsem si říkal, že už si nedám…. No….
„Tak mi dejte ještě jeden domů…“
„S radostí, Naruto!“ usmáli se na mě. Byli skoro jako moje rodina.
Vzal jsem si od nich ramen a hůlky, co mi podali a vesele jsem šel domů.
Odemkl jsem si, otevřel dveře a ramen položil na stůl.
Svalil jsem se do křesla, otevřel tu "úžasnou knížku" a začal číst, zatím co moje tělo trávilo asi dvacet misek ramenu…

„Ale jdi ty lichotníku… nepřeháněj!“
„Já nepřeháním, já jen říkám to, co vidím,“ řekl jsem a usmál se.
„Máš jiskřivé oči. Krásné dlouhé tmavé řasy a ty havraní vlasy, co na tobě tak miluju…“
„Nech toho, nebo se od tebe už nebudu moct odtrhnout.“
„Přesně to já chci, abychom byli pořád spolu…“
„Ale víš, že nemůžeme…“
„Vím, ale přesto, vždycky tě budu milovat.“
„I já budu navěky milovat tvé jasně modré oči a nádherné blond vlasy… Věřím, že se staneš Hokagem…“

Začalo mi to být podezřelé… proč je mi ten hlavní hrdina tak podobný? Sice nejsem takový romantik, ale…
Koukl jsem se na obálku. Mozkem mi projelo poznání jako blesk. Tak proto ho to tak baví, říkal jsem si v duchu a myslel jsem, že spáchám několikanásobnou vraždu…
Na obálce stálo:
Napsal Jiayira, milovník žen…
A pod tím bylo malými, opravdu malými písmeny natištěno:
…s pomocí nejvěrnějšího čtenáře Hatake Kakashiho
V tu chvíli jsem si opravdu myslel, že budu vraždit!
Náladu mi nezlepšil ani ten hloupý papírek, který vypadl zpod stránky.
Na něj někdo napsal:

Help me, love me…

Naštvaně jsem ho hodil do koše a zalezl do postele.
Byl jsem rozladěný, naštvaný na Kakashiho-senseie, Ero-sennina a na papírek jsem si ani nevzpomněl. Upadl jsem do neklidného lehkého spánku se spoustou divných snů…