Dobro a Zlo 10 Bitva

POZOR! Spoiler!

Můžete si k tomu pustit tohle, budete to muset několikrát replayovat, k bitvě se to v celku hodí. Podle mě teda http://www.youtube.com/watch?v=BoYjyD5Ojt8

„Ty tváře, ty čelenky! To je…“
„KONOHA!“
…
Naku s Jigoku nevěřícně hleděly na proudy ninjů, které se snažily jakýmkoliv způsobem dostat na prostranství před hradem, na kterém nyní stály. Kolem nich neustále poskakovali a pobíhali drakeni a vydávali ten odporný ječivý křik, který zněl jako drhnutí kovu o kov. „Nemůžeš je utišit?“ zařvala Jigoku, držíce si obě uši, které byly velice citlivé na jakýkoli hlasitější zvuk. Naku pozvedla svůj dlouhý hadovitý krk a zplna hrdla zařvala, jak se na draka sluší a patří. Ječení utichlo, drakeni se vyděšeně podívali na obrovskou dračici. Naku je poslala do vnitra hradu, proti Konoze by stejně nebyli platní o nic víc, než ztupené drápy. Naku otočila hlavu tak, aby viděla Jigoku do tváře, v jejich očích zahlédla děs a hrůzu. „Musíme za Haragasem“ zasyčela a roztáhla dlouhá kožovitá křídla, několikrát s nimi zkusmo zamávala a pak se vznesla a zmizela v oblacích, zbyl po ní jen zvířený prach.
Přistála na balkoně jejího pokoje, Jigoku opatrně sklouzla z jejího hřbetu, přičemž dopadla na všechny čtyři. „Za jak dlouho dorazí k hradu?“ otázala se. Naku zavrtěla hlavou. „Máme tak půl hodiny, víc ne.“ Naku se začala měnit- křídla a ocas se začal smršťovat, zadní běhy se protáhly a zúžily, načež přední se o něco zkrátily. Klínovitá dračí hlava se postupně přetvářela do hlavy lidské. Černé šupiny se proměnily v mrtvolně bílou kůži. Celá proměna netrvala ani deset vteřin. Naku se zkusmo protáhla. Kolik to bylo let, co se naposledy proměnila? Nedbajíc na Jigoku se plnou rychlostí rozběhla. Jigoku, stále trochu zmatená a uchvácená zároveň ji následovala. Jejich kroky pleskaly o obsidiánovou podlahu. Jigoku neměla problém s udržením tempa, kdyby chtěla, mohla by běžet ještě rychleji, držela se však poblíž Naku, poněvadž se stále nedokázala vyznat v labyrintu, který hrad představoval. Jigoku se zdálo, že běží celou věčnost. Stále nedokázala pochopit, proč se Naku proměnila, když se jí zeptala, dostala poměrně strohou odpověď: „Rychlost“ odpověděla Naku. Levá, pravá, schody, levá, levá a dlouhá chodba, na jejímž konci se stkvěly obrovské mahagonové dveře. Naku se před nimi zlomila v pase, ztěžka dýchala a nohy se jí klepaly. „No tak! Naku dělej!“ Napřímila se a zatlačila do dveří. Na to, jak byly obrovské, šly otevřít celkem lehce. Haragas seděl na svém obsidiánovém trůně a zadumaně klepal drápy o zem. Když však uslyšel klapot dveří, stočil svůj ještěří pohled ke dvěma postavám, které z nich vystoupily. „Naku? Co tě sem přivádí v této…nevhodné podobě?“ v jeho hlase bylo slyšet podráždění. „Haragasi! Konoha útočí! Do deseti minut budou na prostranství!“ vyhrkla ze sebe Naku.
„Cože?!!“ zařval.
„Rychle, povolej všechny jednotky! Jestli hrad dobijí, už je nic nezastaví!“
„A co drakeni? Proč nás nevarovali?“
„Drakeni svou práci splnili, varovali mě, poslala jsem je do nitra hradu, stejně by nebyli moc platní. Rychle! Dochází nám čas, kde je Warui?“
„V kasárnách.“ Odpověděl Haragas.
„Dobře, Jigoku, zůstaň s Haragasem a já…“
„Na to zapomeň!“ přerušila ji. „Já s ním nezůstanu ani minutu, děsí mě, zabil mi matku! Budu taky bojovat.“ Prohlásila rozhodně a dala si ruce v bok.
„Ne, mysli na dítě, zůstaneš tady!“ Naku plály v očích malé plamínky.
„Já si budu-“ větu však nedokončila, Naku vystřelil z ruky černý provazec magie a omotal Jigoku od hlavy až k patě. „Poutací zaklínadlo.“ Usmála se. V tom úsměvu se zračilo cosi ještěřího, i přes proměnu bylo jasně vidět, že Naku není člověk. Jigoku zapřemýšlela, proč si toho nikdy dřív nevšimla. Naku se otočila ke svému otci. „Haragasi, ochraňuj ji, jakoby to byla jedna z těch dračic, které s tebou neustále laškují.“ Nakázala mu.
„A proč ne jako svou vlastní dceru, jako tebe?“ oponoval.
„Protože máš mnohem radši laškující dračice než nečistou dceru.“ S těmito slovy se Naku vyřítila z trůnního sálu, a opět se vydala oním labyrintem směrem ke kasárnám.

V kasárnách bylo cítit napětí smíšené s nadšením z nadcházejícího boje. I přes to, že Naku drakenům nakázala, aby byli zticha, jakmile se vzdálila, spustili svůj nesnesitelný ječák nanovo a vzhledem k tomu, že kasárny jsou v nejnižší části hradu, všichni již věděli, co se děje. Většina draků už byla seskupena do bojových jednotek s mágem, a velitelem v čele. Dodatečně zvedli bránu pro pěší užití a drakeny zahnali do kotců, ve kterých byli jen málo kdy. Warui, největší z dračích samců, vyjma Haragase vyhlížel z hradních oken pohyb vojska, které se neúprosně blížilo- nejméně polovina už stála na prostranství a pomáhala svým druhům. Warui si odfrkl, až mu z nozder vylétl obláček kouře. Lidé byli tak odpornými stvořeními. A navíc je jich strašně moc. Jsou jako krysy. Pomyslel si Warui. Právě ve chvíli, kdy chtěl zkontrolovat svou jednotku, odněkud uslyšel hlas své milované. Zavětřil a stočil hlavu směrem, odkud vycházel pach jeho družky. Místo toho, aby uviděl nádherné štíhle dračí tělo, zahlédl maličkou postavičku ve dveřích kasáren. Začal si klestit cestu skrz nesčetná těla draků. Když se k Naku konečně prodral, naznačila mu, aby ji následoval. Vyvedla je na chodbu, kde byl mnohem větší klid, než v přecpaných kasárnách. Warui na ní pohlédl se směsicí pocitů, kterým tak dobře nerozuměl. Jako člověk byla rovněž velice atraktivní, avšak ta lidskost v něm vzbuzovala jistou nechuť. Naku si jeho výrazu patrně všimla, poněvadž se proměnila. Znechucený výraz nahradil úsměv, který v dračí podobě nevypadal zrovna nejlépe. Dotkli se čenichy na znamení pozdravu a něčeho hlubšího. „Warui, jak to vypadá, jste všichni připraveni?“ otázala se po chvíli ticha.
„Ano. Otázkou zůstává, nakolik je připravena Konoha. Pokud s nimi jde Kyuubi, nevím, co to s našimi udělá, pamatuješ se přece.“
Zavrčela, což mohlo dost dobře znamenat Jo až moc dobře
„Nějak to zvládneme, nezapomeň, že jsou to lidé a lidé jsou, byli a budou slabí. Ukážeme jim, že si nemají zahrávat s tak starou rasou, jako jsou draci.“ Prohlásil a vyšel ke kasárnám, Naku mu byla těsně v patách.
Warui zatlačil svou robustní klínovitou hlavou do dveří a přidržel je Naku, aby mohla projít, poté ji následoval. V kasárnách panoval čilý ruch, všichni již byli sešikovaní a téměř připravení k útoku. Jen místy mezi jednotlivými šiky pobíhali mladší draci, kteří kontrolovali ostrost drápů či zubů a připevňovali zvláštní chrániče na oči a křídla. Naku to všechno pozorovala s jistým zájmem. „Proč jim připevňují chrániče?“ otázala se a natáhla krk, aby si mohla chránič pořádně prohlédnout. Byla to jakási tenká membrána, která se připevňovala na oči, na pohled vypadala velice pružně a odolně.
„K čemu asi?“ odpověděl pobaveně Warui. „Při posledním boji s ninji jsme se poučili, ty jejich zpropadené krámy, jak se tomu říká?“ „Vrhací nože a hvězdice?“ pomohla mu Naku.
„Jo, to. V minulém boji utrpělo mnoho draků zbytečná zranění jen kvůli tomu, že neměli krytá křídla a oči.“ Zavrtěl hlavou. „Teď jsme připraveni.“ Jeden z mladších draků přiklusal k nim s chrániči ve spáru. Warui sklonil hlavu, poněvadž byl o dobrý půl metr vyšší než „chráničodavač“. Když Waruiovi připnul oční krytky, pokynul mu, aby natáhl křídla, na které natáhl stejnou membránu, s tím rozdílem, že byla o něco větší a pokrývala téměř celá křídla. Poté se obrátil k Naku. „Já taky?“ v jejím hlase bylo slyšet překvapení.
„No jasně, jdeš přeci také bojovat, nebo snad ne?“
Naku zavrčela a sklonila hlavu. Pohled skrz membránu nebyl tak, strašný jak čekala. Viděla skoro jasně. Když ji nasadil chrániče na křídla, zprvu měla pocit, že s tímto krámem nemůže jaktěživ vzlétnout a když se na to zeptala Waruie, odbyl ji mávnutím pracky s odpovědí, že se vše testovalo. Naku zapřemýšlela nad tím, kdo byl ten šťastlivec, který ty chrániče testoval. Přípravy byly u konce. V obrovských kasárnách bylo nyní sešikováno na pět set draků v jednotlivých šicích včetně mágů, kteří si na poslední chvíli opakovali nejrůznější útočná, léčivá, ale i obranná zaklínadla. Naku pobaveně zakroutila hlavou. Nezkušení. Pomyslela si. Warui zvrátil hlavu dozadu a mocně zařval, až se stěny otřásaly a pak jistým krokem vyrazil vstříc konoze na vlastní půdě, ostatní šiky ho následovaly. Když byl všichni venku, roztáhli křídla a za silného vypětí svalstva se vznesli do vzduchu.
…
„No tak, pomozte těm, co ještě nejsou nahoře! Rychle! Slyšeli jste ten řev, tak pohněte!“ Naruto měl strašně sucho v krku, opravdu není vůdčím typem. Ztěžka dosedl na blízký kámen a složil hlavu do dlaní. Přemýšlel, zda mají vůbec nějakou šanci na výhru, ačkoliv jim Gaara ochotně poskytl pomoc, pochyboval o tom, že by nějaká pětitisícovka ninjů mohla porazit okřídlené bestie chrlící oheň. Rozhlédl se po rozlehlém prostranství, které teď pokrývalo davy lidí, chystajících se na boj. Na to, že je čeká jistá smrt, se tváří docela povzbudivě. Pomyslel si. Postavil se a zamířil k nejbližšímu veliteli. „Jak jsme na tom? Už jsou všichni zde, nebo ještě někdo šplhá nahoru?“ otázal se.
„Všichni zde Hokage-sama.“ Zasalutoval.
„Výtečně, jaká panuje nálada?“ vyptával se dál. Na veliteli bylo vidět, že mluvit s Hokagem, není jeho denní chleba- neustále se ošíval, a drbal na zátylku, odpovídal však pravdivě a bez námitek.
„Dobrá, všichni se těší na brzký boj, pane.“ Křečovitě se usmál.
„Dobrá, vyřiďte jim, ať co nejvíc odpočívají a mají připravenou šťávu z těch žlutých kyselých plodů. Která nás snad spasí před jistou smrtí. Všichni za sebou máme těžkou cestu.“ Nakázal otcovským tónem a poplácal velitele po rameni. Než však velitel stačil vyplnit jeho rozkaz, na prostranství padl stín, způsobený pěti sty páry křídel, která zastínila slunce.
…
Jigoku se snažila všemožně vykroutit z pout, které ji zabraňovaly v pohybu. Po deseti minutách to však vzdala a prosebně se podívala na Haragase. Ten se pouze chlípně usmál a zavrtěl hlavou, přičemž mu dlouhý jazyk neustále vystřeloval z tlamy a nazpět. Asi je ještěrem už moc dlouho… Pomyslela si Jigoku. Náhle však uslyšela uši drásající ryk. Warui! Křičelo její vědomí. S novou vervou se snažila vyprostit z pout, když skrz obrovské arkýřové okno zahlédla obrovské množství draků, které se zvolna vznáší k obloze. To už začali? Ptala se sama sebe. Ještě jednou se pokusila osvobodit a pak se s těžkým vzdychnutím zadívala ven. Když nebude moci pomoct, alespoň bitvu uvidí.
…
Draci se několik minut volně vznášeli ve vzduchu a chtivýma očima zkoumali nepřítele. Ninjů bylo na pět tisíc, draků pět set. I přes tento početní rozdíl byli draci ve výhodě a bylo vidět, že si to uvědomují. Warui pohlédl na Naku, která přilétla za ním. Povzbudivě se na ni usmál a mocně zařval. Všichni draci reagovali na povel k útoku stejně- střemhlav se vrhli dolů, jako oštěpy vrženy z velké výšky, vrhajíc se mezi davy ninjů, kterým se jen málokdy podařilo uhnout. Odevšad se ozýval křik a jekot, to když se do někoho zabořily nemilosrdné drápy či tesáky a rvaly tělo ve dví. Když se draci začali zvolna vracet zpět na původní pozice ve vzduchu, bitevní pole vypadalo jako jedno obrovské pohřebiště. Utržené údy, vyhřeznuté vnitřnosti, zpřelámané kosti, tělní tekutiny a mnoho dalších nechutných věcí se válelo všude kolem. Zatímco draci ztratili pouze dva neopatrné členy, kteří si až příliš věřili při střemhlavém náletu, při kterém se srazili se zemí, a země bohužel vyhrála. Za to ninjové ztratili na tisíc druhů, kteří statečně bojovali, avšak dračí čelisti byli rychlejší. Draci se chystali na druhý útok, který vypadal podobně jako první, avšak s menším účinkem. Při třetím útoku draci změnili taktiku- vždy těsně na zemí vychrlili sloupec ohně, který sežehl vše v dosahu deseti metrů a vzhledem k tomu, že prostranství na kterém zuřila bitva nemělo žádnou úctyhodnou velikost, byly účinky katastrofální. Po několika hodinách neustálých náletů, kdy se mísily neustále střemhlavé nálety, společně se záblesky různých jutsu, magie či plamenů, by nestranný pozorovatel mohl vypozorovat, že bitva se odehrává v jakémsi rytmu, který se neustále opakuje. Sem tam se rytmus narušil- to když se draci museli vypořádat s přivolanými zvířaty ninjů či bariérami, které na ně posílaly. A takhle by to pokračovalo i nadále, nebýt jedné nehody. Warui se opět střemhlav vhrl k zemi, když se mu něco velmi palčivého zabodlo do boku, břicha, čelisti a stehna najednou. Se srdceryvným zařváním se zřítil k zemi. Naku, která viděla, co se stalo, se rychle snesla ke svému milenci. Warui vypadal žalostně, jedné křídlo měl zlomené, ocas natočený v nepřirozeném úhlu, přední tlapu rovněž zlomenou a celkovému stavu nepomohl ani krvácející rány po zásahu zbraní. Naku do něj jemně šťouchla čumákem, Warui něco zavrčel, oči nechávajíc zavřené. Naku zakňučela a zvedla hlavu, mezitím, co kontrolovala Waruie, se kolem nich utvořil početný hlouček ninjů. Ostatní draci měli co dělat s ostatními. Když teď Naku sjela pohledem celé prostranství, zděsila se nad zjištěním, že je zde víc mrtvol draků, než bylo v plánu. Co se to k***a děje?! Vždyť naši kůži neproniknou žádné zbraně, ledaže… Naku nechtěla vědět, co by se stalo, kdyby ninjové své zbraně potřeli jistým druhem tekutiny, která je pro lidi neškodná, na dračí kůži však působí jako kyselina. Načiny obavy se potvrdili, když pohlédla na zbraně, které ninjové třímali v rukou. Z čepelí odkapávala jasně žlutá tekutina, která při reakci se zeminou lehce zapáchala. Jak na to mohli přijít? Nikdo, kromě draků samotných neví o téhle slabosti. Nikdo…kromě draků… Naku při varovném výkřiku zvýšila svůj hlas o tolik oktáv, že se všichni v kruhu museli chytit za hlavu, aby jim nepraskly ušní bubínky. Ostatní draci jí odpověděli podobným vysokým tónem a opět začali útočit, teď už ne střemhlav, nýbrž zvětší výšky a ohněm či magií. Naku se otočila směrem k ninjům, zlostně zavrčela a vrhla se do útoku. Zprvu se snažila používat zuby a drápy, mnohdy i křídla a ocas, jenže kruh, který ji obklopoval, se začal nemilosrdně smršťovat, a proto usoudila, že je nanejvýš nemístné, aby nyní přemýšlela o dračí hrdosti- proměnila se. Nyní se jí hlouček zdál stále dosti prostorný. Začala vrhat obrovské temné koule energie po každém, kdo se jen přiblížil. Ona ochrání Waruie za každou cenu, i kdyby měla sama padnout! Usmyslela si a opět vrhla magickou kouli po útočníkovi, který byl nebezpečně blízko Waruie. Po další hodině a půl, kdy neochvějně vrhala magické koule, kopala a útočila krátkou dýkou, kterou ukořistila jednomu z padlých ninjů, začala pociťovat jistou únavu a když už si myslela, že na místě padne, všechny útoky se zastavily. Co to,- na její němou otázku dostala náležitou odpověď, ve formě Hokageho, který vstoupil do hloučku, který se opět uzavřel. „Nazdar Naku, dlouho jsme se neviděli.“ Usmál se na ni, v jeho hlase byl slyšet hněv smíšený se záští.
„Ehm… Kdo jsi?“ zeptala se přihloupě Naku, těžce oddychujíc.
„Kdo jsem? V tvé paměti jsou opravdu velké díry, já jsem ten, kdo vás nechal žít v Konoze, ten, kdo se tě snažil zadržet, když jsi zabila Sasukeho, ten kdo nechal žít i nadále Jigoku ve vesnici, ačkoli její sestra zabila člověka. Já jsem Uzumaki Naruto, šestý Hokage Skryté Listové!“ odpověděl jí s jistou dávkou sarkasmu.
„No to je hezké a co chceš?“ vyplivla ze sebe kousavě Naku.
„Nejprve uzdrav svého přítele.“ Odpověděl ji klidně.
Naku na něj vyvalila oči. „Ty mi ho dovolíš uzdravit?“ zašeptala nevěřícně.
„Jistou chvíli jsem tě pozoroval, celou tu dobu jsi bojovala jen kvůli němu, je to tak?“ Naku přikývla. „Přišel jsem tě zneškodnit a odvést zpět do Konohy, tvého přítele chceme vzít taky, zraněného ho však nepřepravíme.“
„No to je hezké, nás nikam odvádět nebudete!“ zařvala.
Naruto zakroutil hlavou: „Podívej se kolem sebe.“ Poradil jí. Naku se s jistou nevolí rozhlédla. Zděšení, které následovalo, ji dokonale vyvedlo z míry. Boje utichly, doslova. Přežilo na dva tisíce ninjů, avšak žádný drak nelétal ve vzduchu. „Co-co se stalo? Jsou všichni-“ zlomil se jí hlas, snad poprvé za celý život. „Ne,“ ujistil ji Naruto. „většina z nich ztratila vědomí.“
„Co jim chcete provést?“ otázala se s úzkostí v hlase.
„Nic, nechme je zde, nebudeme se štrachat s polomrtvými několika metrovými draky, budeš nám stačit ty a tvůj přítel.“ Odpověděl jakoby mimoděk.
„Cha, to bys mě nejdřív musel porazit!“ vykřikla.
„S bojem jsem počítal, nejdřív ho uzdrav, prosím.“ Naku – kupodivu – přikývla, stejně to chtěla udělat. Po deseti minutách byla všechna těžká zranění zahojena a Warui se úlevně zavrtěl a otevřel jedno oko. „Na-Naku?“ zašeptal.
„Spi Warui, vše je v pořádku.“ Zašeptala na oplátku v dračím jazyku a otočila se k Hokagemu.
„Nech mě vyléčit kouzelníky, ti pak budou moc vyléčit ostatní.“ Upřela na něj prosebný pohled.
„To nemohu, dovolil jsem ti vyléčit tvého druha, poněvadž je pro tebe důležitý, země však nepotřebují tolik draků, buď přežijí, nebo zemřou.“ Omluvně pokrčil rameny.
„Přežijí-Zemřou?“ pronesla kousavě. „A já myslela, že to draci a upíři jsou bezcitní, spletla jsem se! Všichni jsme stejní! Staráme se jen o sebe!“ zařvala a vrhla se na Naruta. Ten se jí lehce vyhnul a zasadil ji ránu mezi lopatky. „Neměla bys útočit v návalu hněvu, chybuješ.“ Usmál se. Naku pouze zavrčela a z lidských úst ji vyšel proud plamene. Zašklebila se, spálila si útroby. Zatímco Naku se snažila všemožnými útoky nějak zasáhnout Hokageho, Hokage samotný se o žádný útok – až na to praštění mezi lopatky – o nic nepokusil. Když už tahle komedie byla v celku ohraná, použil Hokage svou nejznámější techniku- stínový klon. Naku vyvalila oči, div jí nevylezly z důlků. Tolik stejných debilů, který je pravý? Pokusila se zaměřit na lidské teplo, dech či pach, klony však byly natolik dokonalé, že nenašla nic, podle čeho by poznala pravou a živou osobu. Klony kolem ní začaly vířit a útočit, k její smůle téměř najednou. Vždycky na dvacet totožných klonů z tisícovky. Takhle dlouho to nevydržím! Naku přišel na mysl celkem obstojný nápad. Nechala si narůst křídla a vznesla se do vzduchu, nechala, aby se lidské útroby potáhly oním slizem, který chrání před spálením a vychrlila ohromný sloupec ohně a po něm další a další. Postupně zničila všechny klony, až na jednoho, který se ukázal jako pravý, v ruce třímající jakousi modrou pulzující kouli. On taky vládne magii?! Rychle vytvořila svou, černou prolezlou temnotou a střemhlav se vrhla na jejího protivníka, který ji vyšel v ústery. Když se obě koule srazily – Naku ji tentokrát nehodila – celé prostranství zalilo světlo a následně výbuch energie, která všechny, držící se na nohách povalila na zem. Naku, která své kouli neustále dodávala sílu, začala ztrácet přehled o tom, co se děje a samotná koule začala zběsile pulsovat. Poté se stala série věcí najednou: Načina koule vybuchla, Naruto zasáhl Naku, Warui zakvílel, Naku padla na zem, lidé začali radostí křičet. Naruto klesl na zem a pootočil Načinu tvář směrem k sobě. Měla v ní vepsanou neuvěřitelnou bolest, nenávist, únavu, ale i lásku. Naruto se otočil k veliteli, který stál těsně za ním. „Nařiďte všem mobilním jednotkám, aby vyrazily bránu a obsadily hrad, medici ať se postarají o zraněné.“
„A mrtvoly, Hokage-sama?“
„Spálit, nemáme čas na řádné pohřby, bohužel.“ Smutně pokrčil rameny.
„Provedu, pane.“ otočil se a odkráčel vydat rozkazy. Naruto vzal Naku do náruče a odnesl ji do velitelského stanu, který narychlo zřídili, pak se vrátil zpět, aby pomohl svým věrným.
…
Pouta, která omezovala Jigoku v pohybu, se rozplynula. Protáhla se, přičemž ji v kostech nepříjemně zapraštělo. Haragas se na ni udiveně podíval. Údiv po chvilce vystřídal děs. „Co se děje? Proč tak blbě civíš?“ vyštěkla na něj.
„Kouzlo bylo zrušeno, to znamená…“ nedokázal větu dokončit. Jigoku teprve po chvíli došel význam jeho slov. „Nemyslíš, že by Naku…“ nakousla větu, stejně jako Haragas ji nedokončila.
„Nemusí být…, možná omdlela, už se jí to párkrát stalo, to když hodně používá magii. Moje holčička a co zbytek?“ v jeho hlase byla slyšet starost.
Náhle do dveří vrazil zraněný člověk, Haragas v něm poznal velitele jedné letky. „Co se stalo?!“ vykřikl a vrhl se k muži, aby ho podepřel tlapou.
„Prohráli jsme Haragasi-sama. Konoha… má vaši dceru a Waruie, pokouší se vyrazit bránu a obsadit hrad! Utíkejte! Sami to…nezvládnete. Seberte všechny…dra…dračice a… utečte… pryč…daleko! Sbohem…Haragasi-sama…“ Po těchto slovech ztratil vědomí…navždy.
„k***a! Tohle se nemělo stát! Naku, má drahá Naku. Nemůžu utéct jak spráskaný pes!“ Haragas položil tělo na zem a obrátil se k Jigoku, jakoby čekal, že s ním bude soucítit.
„Musíme pryč Haragasi, jinak nás pozabíjí všechny! Nikdo netvrdí, že Naku nebudeme moct později zachránit.“ Odpověděla Jigoku a zkoumavě se na Haragase podívala.
„Nikdy jsem nemyslel, že to řeknu, ale…máš pravdu. Běž do kuchyně a seber co nejvíce zásob, já informuji všechny, co zůstali na hradě a osvobodím saně a drakeny, ještě se nám budou hodit.“ Nasadil velitelský tón a zmizel v chodbě, zatímco Jigoku se snažila vzpomenout si, kde je kuchyň. Asi po patnácti minutách, kdy se konožani snažili prolomit kouzly chráněnou bránu svými jutsu, se nad nimi mihla řada stínu, která se ztratila stejně rychle, jako se objevila…