Horror

Schovej se ve tmě,
srdce své schovej ve mně,
bude Tě to bolet, budeš křičet, ach, hodně.

Černé vlasy zbarví ti krev Tvoje,
oči jak noc, zakryje Ti temnota moje,
neucítíš už nikdy žár boje.

Tas si katanu do tichého pokoje,
nemám strach, nebojím se Tebe,
Tvoje duše bude brzo moje.

Ptáš se mne, kde jsem?
Měl by jsi se zeptat spíš kdo jsem.
Ale kdo jsi Ty?

Křičíš svoje jméno,
mně je ale ukradeno,
jen Tvé křesní jméno,
to je ono.

Sasuke...
Tak zní jméno Tvoje,
přál jsi si, aby temnota zahalila nepřátelé ve zvuku boje,

„Neji!“ vyhrkla a poodstoupila od něj.
„Co se děje? Vypadáš, jako bys právě viděla ducha,“ řekl posměšně.
„Copak ty sis nevšiml?“
„Čeho?“
„Přece toho podivína za námi...“ Když se ohlédla, ulička byla prázdná. Po postavě nezbylo vůbec nic. Jako by tam ani nikdy nebyla.
„To není možné!“ zakroutila nechápavě hlavou. „Vím, že tam někdo byl! Měl plášť a katanu a... nejspíš to vlastně mohla být žena!“ Neji se zamračil.

„Pomoc!” Zakřičela mladá dívka, když utíkala lesem. V ruce držela baterku, která ji jen velmi slabě poskytovala nezbytné světlo. Pozdě v noci běžela po lesní cestě za zvuku šumění stromů, které skryly její křik. Na zamračeném nebi slabě pomrkávaly hvězdy, měsíc slabě zářil a vítr zlověstně foukal. Dívka prchala co nejrychleji, pryč od temnoty. Kunai, který si vzala na obranu už dávno ztratila.
Po chvíli se zastavila. Unikla alespoň prozatím. Vydýchala se, když najednou světlo měsíce zmizelo.

Tenten zírala z okna svého útulného pokoje. Zamračená obloha ohlašovala brzký příchod deště. Ztrápeně si povzdechla. Začínala si myslet, že její život je svým způsobem nudný a ohraný: přijmout misi, splnit misi, čekat na další misi. Někdo s Tenteninou hravou a dobrodružnou povahou se s něčím takovým spokojit nemohl. Kdyby nebylo Leeho se senseiem, dávno by se unudila k smrti. Proto se rozhodla zpříjemnit si dnešní den procházkou do lesa nedaleko za Konohou, kam jako malá chodívala s rodiči, a kde později jako genin trénovala.

Opatrně zavřela poklop od stoky, neustále kontrolujíc byakuganem své okolí. Nechtěla skončit s nožem v zádech. Konečně byla venku a mohla se nadechnout čerstvého vzduchu. K trhu ji zbývalo pár desítek metrů v nechráněné oblasti a pak už bude relativně v bezpečí. Vyšla z boční uličky na frekventovanější ulici, po které cestovala normálně, pokud byla ve větší skupině. Osamělí lovci si většinou netroufali na více než dva nebo tři lidi, ale tentokrát šla sama a tak nehodlala nic riskovat.

Nakyslý zápach stoky jí doslova vháněl slzy do očí a místy se jí chtělo dokonce i zvracet, ale nakonec se ovládla a pokračovala dál. Pokud se chtěla nepozorovaně dostat až na trh, nezbývalo jí nic jiného. Od doby, co se město rozdělilo na tři nezávislé části, soupeřící jedna s druhou, se ulice mimo jednotlivé zóny změnily prakticky v otevřené bojiště. Každý šel po každém, všichni chtěli něco, čím by mohli zaplatit za jídlo či výbavu na trhu.

„Chiyo! Hneď sem poď!“ kričala opitá matka desaťročnej Chiyo.

„Ale môj brat...“

„Ticho! Musíš zobrať jedlo otcovi.“ Zdvihla jej mama zo stola pohádzané jedlo v miske a chcela ho podať dcére.

Malá sa naštvala a vykričala na mamu:

„Ale môj brat leží na zemi a nehýbe sa! A ty s tým nič nespravíš? Aká si to matka?! Možno je mŕtvy a ty sa tu len opíjaš a dávaš mi rozkazy. Aspoň ho zober do nemocnice!“

Dokonale kulatý měsíc svítil na obloze. Jako jeho věrní strážci byly kolem rozesety hvězdy. Občas zafoukal vítr, který přinesl jemný písek z pouště, která vesnici obklopovala. Na jedné z mnoha střech seděl chlapec. Nemohlo mu být víc, než sedmnáct. Lehký vánek mu čechral ohnivě rudé vlasy a poletující písek se o něho otíral tak lehce, jakoby ho důvěrně znal.

Poklekneš, ať chceš, nebo ne. Správně, budeš klečet a škemrat o rychlou smrt, zahodíš svou hrdost shinobiho a budeš prosit, i když teď si nic z toho nepřipouštíš. Nepřipouštíš si nic, jen tu tak sedíš a čekáš, co bude.

Některé sny se splní, některé zase ne. Jejím snem bylo zničit Konohu. Vesnici, jež jí připravila o všechno – o rodinu, o přátele, o lásku i o domov.
Vzít život byl jednoduchý úkol. Zabíjení nenáviděla, a přesto byla vtažena do krvavého konfliktu dvou vesnic.
Zabíjela pro pomstu. Její otec padl rukou konožských shinobi, její matka zrovna tak. Jeden z jejích bratrů byl Konohou zajat a kdoví, zda je ještě naživu. Druhý bratr byl již dva roky nezvěstný.
Nemohla smutek a trápení déle snášet a rozhodla se jednat.

Většina lidí považuje led a sníh za neživé. Co teprve věčně zamrzlou zemi, kde samotní ninjové jsou chladnější než led?
Prázdná a pustá krajina, řekli byste, stále bičovaná větrem. Nic tady nemůže žít.
Kdybyste se podívali blíže, zjistíte o tomto jevu zajímavou věc. Tento nehostinný svět žije a dýchá. Není tak živočišně pestrá, přesto dává život.

Chcete-li moc, musíte intrikovat, podvádět a lhát. Lidé se snadno zmanipulují. Pokud žijete někde, kde jsou lidé rozumější jako například v Konoze, postačí jen zasít nedůvěru a možná do toho přidat i trochu magie...

Po dlouhé době jsem slyšela jeho hlas. Pak se ale jeho obličej změnil. Dostal takoví šílený úsměv.
Najednou jsem cítila bolest v břiše. Napálil do mě Rasengam.
„Tebe si vychutnám!“ řekl šíleně radostně Naruto.

„Kakashi-sensei nesmíte! Už jsem ztratil tolik přátel. Kakashi-sensei otevřete oči!“ mluvil chlapec se zářivě žlutými vlasy na tělo bez života. Na tělo pokryté krví .
Jeho slza spadla na Kakashiho obličej, ten se však ani nehnul. Začalo pršet. Chlapcovy slzy se míchali s deštěm.

Od té doby chlapec přestal mluvit, spát, usmívat se. Přestal nás chránit. Přestal být ninjou Listové.

Stál jsi tam, strnule jako živá socha. U toho, který s tebou byl celý život, prožil silná utrpení. Dopad všech katastrof se u vás obou ovšem značně lišil.

Má-li někdo skutečný bol, bez svědků truchlí a sám.
Můj život je přesně podle této věty...
Mám skutečný bol, bol, který nezahojí nikdo a nic. Protože jsem sám. Vždycky jsem sám. Mám jen "jeho." Mám ho v sobě a nenávidím ho. Nenávidím všechno. Protože všichni nenávidí mě. Tak tomu bylo, je a bude. Vím to, protože nevidím jinou skutečnost. Co bych měl vidět? Další bolest a smutek? Můj žal a vztek? Moji nenávist?

Stanu před Konohou a už ve vzduchu cítím tvůj strach. Pokročím vpřed a nechám se unášet vzpomínkami, co všechno jsem pro dnešní noc udělal. Rok snahy se vyplatil, protože tvá čirá hrůza už prosákla i do vzduchu a já si ji můžu užívat každým nádechem. Zešílel jsem snad? Ano, ale je to tvá vina a ty poneseš následky.
Je to břímě, těžké břímě, které sama neuneseš a proto se dnes nebudeš bránit. Protože víš, že vše je tvá vina. Tu krásu bezmoci a odevzdanosti si užiji, mám celou noc. Pro tebe až moc dlouhou noc.

Pršelo. Už celých pár hodin po festivalu a všichni Konožčané v Narutově věku se nudili. A tak si řekli: Uspořádáme přespání v té staré knihovně! A budeme si vykládat horrory…! Jak si řekli, tak se stalo. Snažili se všechno uchovat v tajnosti, ale když to organizoval Naruto… Moc tajně to nevypadalo.

[center]Žertuji a vtipkuji.
Kleju na starosti života.