Help me... Love me... (05)

„Uspěla si?“ zeptal se mě, když jsem před ním klečela na jednom koleni.
„Ne.“ Odpověděla jsem tiše.
Jeho výraz se změnil.
„Co si to řekla?!“
„Ne, nezabila jsem ho.“ Zopakovala jsem a napadlo mě, že jsem se vrátila pro jistou smrt. Ale doufala jsem, že až mě zabije, nebude mít důvod zabít Jeho.
Slyšela jsem jeho kroky blížící se ke mně.
„Vstaň.“
Nařídil mi chladným hlasem bez náznaku citu.
Poslechla jsem a se slzami jsem se na něj podívala. Do jeho chladných očí.
Stejných, ale zároveň úplně jiných.
Dal mi facku.
Spadla jsem na studenou podlahu. Z očí se mi vyřinuly horké slzy.
„Hej! Chopte se jí!“ zakřičel.
Chytily mě něčí silné ruce. Podíval jsem se na něj, nic moc jsem však neviděla.
Byl ale až překvapivě jemný.
„Ano pane.“
„Víš, kam ji máš odvést.“
„Ano pane.“ Zopakoval smutně a zavřel za námi dveře.
Táhl mě dlouhou chodbou k podzemnímu vchodu, kde mě jako před týdny předá jiným.
Už jsme byli skoro na místě, když jsem zaslechla jeho slabý šepot mísící se se vzlyky.
„Promiň.“
Usmála jsem se. Poznala jsem ho podle hlasu.
„Nesmutni, jen prosím vyřiď mu, že jsem ho milovala.“
Přikývl.
„Přál bych si, abych ti mohl pomoci. Tohle není fér…“
„Tohle jsem si sama vybrala. Miluju ho, nezvládla bych mu ublížit.“
„Chápu…“ chvíli bylo ticho.
„Proč si se vracela?!“ řekl s potlačovaným pláčem.
„Víš, že tě zabije…“
„Ano, ale… já se musela vrátit. I přes to všechno ho stále beru jako svou rodinu…“
Vystrašeně se na mě podíval, ale neslyšela jsem, co říkal. Vtiskla jsem mu do ruky zmuchlaný papír a pak mě nesli už jiné ruce.
„Sbohem…Neji…“ zašeptala jsem, ačkoliv mě už nemohl slyšet. Padací dveře se zavřely a já zmizela v temnotě. Navždy…

Probudil jsem se pozdě ráno, což posledních pár týdnů nebylo obvyklé. Zdálo se mi o Ní…
Vzpomněl jsem si na ty malé papírky, co mi asi už měsíc chodily… usmál jsem se.
Konečně se ten výtržník, co si ze mě střílel, uvědomil, že to není vtipné.
Vstal jsem, oblékl se a s dobrou náladou vyrazil ven.
Potuloval jsem se tak nějak Konohou, až jsem narazil na chuchvalec lidí obklopující Hokageho sídlo.
„Hej!“ řekl jsem a odchytil si jednoho odcházejícího z onoho davu.
„Co se tady děje?“ zeptal jsem se ho. Ve tváři měl šok. Vytrhl se mi ze sevření a s tichým zděšeným šepotem odcházel pryč.
Uvnitř mě se rozlezl divný pocit. Byl takový vlezlý a nepříjemný…
Protlačil jsem se davem.
Když jsem byl na kraji, vzhlédl jsem.
Přes záda mi přeběhl mráz a vlasy mi vstávaly hrůzou.
Na zdi bylo velkými písmeny karmínovou tekutinou napsáno:

HELP ME, LOVE ME...

Otočil jsem se se stejně zděšeným obličejem, jako ostatní a šel domů.
Tam jsem se prostě svalil do postele a okamžitě usnul.

Zdál se mi divný sen.
Obklopila mě tma. Nevěděl jsem, kde jsem.
Po hmatu jsem se opíral o kluzké stěny čehosi a postupoval po malých krůčkách dál. Konečně jsem viděl světlo. Musel jsem se na chvíli zastavit, než si mé oči přivykly.
Ocitl jsem se v nízké kamenné chodbě dlouhé asi padesát metrů. Po zdech se plazila plíseň a vlhkost. Po levé straně ve dvoumetrových rozestupech od sebe byly pancéřované dveře a mezi každými dvěma plála pochodeň strašidelným mihotavým plamenem. Na pravé straně byly cely.
Šel jsem dál.
Mé kroky se v dusivém tichu zněly až neuvěřitelně hlasitě. Co nejtišeji jsem pokračoval chodbou a nahlížel do cel. Do místností jsem se bál nahlédnout.
Ano, měl jsem strach. Jen samotná atmosféra v tomto sklepení působila, jako kdyby mě chtěla rozmačkat. Tíživá a… mrtvolně tichá…
Jedny dveře ale byly přeci jenom pootevřené. Maličko jsem nakoukl. Moje oči se snažily zaostřit, ale marně. Všude byla pouze tma.
Jenže potom do místnosti pronikly paprsky hořící pochodně. Osvítily bílé kosti a lebku. Lebku člověka. Kostru, ležící na nějaké desce a s dýkami zabodnutými mezi žebry. V bývalém těle.
Nože byly rezavé, ale jakoby jsem věděl, co se tady odehrávalo… stále jsem viděl, jak trpí, jak se jí dýky zabodávají do těla, jak její vlastní krev stéká v malých stružkách po bledé pleti… ucukl jsem pohledem. Vykolébal jsem se z místnosti a téměř na pokraji mdlob se opřel o stěnu. V mysli se mi odehrály obrázky.
Žena, křičí.
Její děti v protější cele pláčou a dívají se, jak se do jejich matky zabodávají dýky. Jak její krev stéká po stroji a v nepravidelných intervalech kape na zem. Slyšeli její křik, připoutáni v řetězech museli poslouchat… Otřásl jsem se. Jako v mrákotách jsem šel dál. Pootočil jsem hlavou doprava.
Do očí se mi nahrnuly slzy. U zdi stejně tak, jako když zemřeli. Ve stejné poloze… nenarušeni. Bělely se kosti dalších chudáků. Dalších lidí mučených pod tímto domem. A úplně na kraji v nejzazším koutu cely, krčila se malá kostřička. Bledá, okousaná od krys. Kostra malého dítěte. Možná ani ne školáka… snažil jsem se zahnat slzy stékající mi po tvářích.
Otočil jsem se a tiše šel dál, snažíc se nemyslet na životy, které zde byli zmařeny.
S obavami jsem se blížil k posledním dveřím, k poslední cele. Slyšel jsem jak, mi srdce zběsile tepe a po zádech stékal pot.
Cítil jsem snad každou buňku v těle….
Opřel jsem se o protější stěnu a nahmatal jsem něco lepkavého. Podíval jsem se na prsty lesknoucí se mi karmínovou tekutinou.
Čerstvou krví.
S obavami jsem vzhlédl do místnosti, ale neviděl jsem nic, jen tmu.
Náhlý plamen však osvítil místnost a já zahlédl siluetu postavy. Polkl jsem, otevřel dveře a přistoupil k ní.
Zděsil jsem se. Byla celé od krve, oblečení už skoro ani nebylo poznat a krylo opravdu jen to nejnutnější. Šel jsem k ní blíž a znovu si ji prohlédl. Někoho mi připomínala. Odhrnul jsem jí pramen z tváře.
Vzhlédla. A v tu chvíli jsem jí poznal.
Krk jsem měl jako sešněrovaný. Nechápal jsem, kdo jí to mohl udělat. Mozek mi říkal, že to musí být jen iluze, ale byla to realita. Děsivá realita…
Ano, poznal jsem jí…
Špinavou, zničenou, ale přeci jen to byla ona…
Zděšeně jsem se na ní podíval a šly na mě mdloby. V krku mi narostl obrovský knedlík. Stěží jsem se nadechnul.
„H-Hinato…“ zašeptal jsem a podíval se do její tváře ušpiněné krví….

S trhnutím jsem se probudil.
Přerývaně jsem dýchal.
Srdce mi tlouklo jako splašené, po zádech stékal pot…
Svalil jsem se zpět do postele a pokusil se usnout, ale zbytečně. Kdykoliv jsem zavřel oči, měl jsem před očima její výraz.
Vzdal jsem to…
Vstal jsem. Musel jsem se přesvědčit, jestli se mi to jen zdálo.
Pokud to nebudu vědět, neusnu…
Oblékl jsem se a zamířil si to k rezidenci klanu Hyuuga.
Šel jsem ani ne po paměti, ale spíš podle intuice… něco mě táhlo…
Odbočil jsem do levé chodby…
Rohožka od pravého rohu…
Odkryl jsem ji a vlezl do podzemí. Poklop se za mnou zavřel. Obklopila mě tma, ale teď nebyl čas to řešit. Musel jsem jít dál.
Tiše jsem našlapoval po kluzkých schodech. Nitro mi sžíral strach… ani nevím, proč jsem se bál… ale bylo mi to jedno.
Po čase jsem se objevil u hořící pochodně. Všechno bylo jako v tom snu… ale byl to sen?
Běžel jsem. Moje kroky zněly podivně dunivě a až nemožně hlasitě…
První, druhá, třetí cela, otevřené dveře, další cela… konečně poslední. Vtrhl jsem dovnitř a srdce mi vynechalo jeden úder…
Hinato…

Byla mi zima i teplo zároveň.
Připadala jsem si malátně. Nic jsem necítila, jen bolest. Tělo mě neposlouchalo.
Ale mysl byla až překvapivě čistá… Přemýšlela jsem.
O čem?
Ani nevím. Hlavou se mi míhaly všechny možné pocity a vzpomínky…
Postupně se objevovaly a zase mizely v nekonečné tmě, která jako nepropustný závoj pohlcovala i mou mysl. Tupila smysly a mě nechávala prázdnou… věděla jsem to…
Umírala jsem…
Sice jsem se bála neznámého, ale zároveň jsem byla šťastná.
Šťastná, že až zemřu, ztratí otec důvod proč mu ublížit. Cítila jsem, jak na mě jde ospalost.
Naruto-kun…
Moje vědomí se pomalu stahovalo do mého nitra… tělo mě přestávalo poslouchat. Doufala jsem, že si na mě vzpomene…
Najednou jsem ucítila dotek na tváři. Z posledních sil jsem vzhlédla. Viděla jsem rozostřeně, ale přesto jsem tušila, kdo to je. Blonďaté vlasy… Modré oči…
Naruto-kun?
Doufala jsem… i když mi to připadalo více než naivní… doufala jsem, že je to on….
Chtěla jsem mu říct, jak moc jsem ho milovala, chtěla jsem ho naposledy obejmout, než moje tělo zchladne, než se z něj vytratí život…
Jak bych si přála, abychom byli rodina… já, on a naše malí caparti…
Musela jsem se usmát.
Přála jsem si to, ale věděla jsem, že můj čas se chýlí ke konci…
Rázem mě napadlo tolik věcí, které jsem mu nikdy neřekla. Bylo toho tak moc…
Chtěla jsem mu říct, že bude výborný Hokage, že všechno, co jsem kdy dokázala, bylo pro něj… Chtěla jsem mu to říct, ale moje tělo odmítalo…
Příliš ho ovládla temnota.
Už bylo pozdě.
Pomyslela jsem si, jak jsem slabá…
Ano, tak SLABÁ…
Přála bych si být jako Sakura… hezká, silná, rozhodná, oblíbená, ale já nikdy nedokázala být nic víc než jen slabá….
Pořád mě někdo zachraňoval… pořád za mě někdo nasazoval svůj život za ten můj, často i ON…
Proč to dělal, proč dával v sázku svůj život. Vůbec nepomyslel na to, že jeho život je mnohem důležitější než můj…
Život takové slabé dívky, která se narodila jako budoucí vůdkyně jen díky náhodě…
Vidíš?! Už jsi zase slabá!
Před chvilkou sis stála na svém a teď už zase měníš názory…
Tohle sis vybrala! Doufala jsem, že konečně udělám nějakou dobrou věc… konečně já obětuji svůj život za ten jeho…
Doufala jsem, že bude šťastný, že si to nebude vyčítat…
Nenáviděla bych se, kdyby se kvůli mně trápil…
Cítila jsem, jak mě odpoutává od okovů, jak na mě mluví, že všechno bude dobré…
Teď už jsem znala odpověď…
Ne, Naruto-kun.
Nebude…
Jedna slza mi stekla po tváři.
Jediná slzy, která znamenala…
Sbohem.