Dračí bojovnice 2 Legendární drak

Po chvíli zmizel a já s žuchnutím dopadám na zem.
...

"Ne, Midori!!!!" řvala Shiro, hledajíc mě v oblaku prachu, ani nevíte, jak ráda bych zařvala:´Jsem v pořádku. ´, ale nemůžu. Celé mé tělo, jako by zkamenělo. Viděla jsem jejich siluety v oblaku prachu. Představa toho, co bude následovat, byla velice deprimující. Zabije je, všechny a já jsem proti tomu neudělala nic...smutné. Chmurné myšlenky mi vířily hlavou. Už zase jsem nevěděla, co mám dělat. Hýbat jsem se nemohla, ale má mysl plně vnímala, byla jsem vězněm ve vlastním těle.
"Midori!!! Kde jsi?" řvala nadále Shiro.
"Ta ti neodpoví." ozval se Kaze.
"Proč?"
"Jestli sis nevšimla, spadla z dosti velké výšky na kamenitou podlahu a navíc, můj černý paprsek ji paralyzoval."
"Cože? Ty...,"
"Co?"
"Zabiju tě, ať už sama nebo s pomocí, ale zabiju."
"Tak to si musíš opravdu pevně věřit, pokud tohle říkáš."
"Věřím, nevím...jestli pevně, ale věřím."
"Hm...statečná, ovšem v tomhle případě ti víra bude k ničemu."
"A to víš jak?"
"No, vem si to tak, Midori je podle mého odhadu minimálně desetkrát silnější než ty a nedokázala mě porazit."
"Aha, takže usuzuješ podle toho, jo?"
"Jo, jak jsem řekla, zabiju tě."
"Jak je libo, stejně to nedokážeš..."
"Místo kecání o nesmyslech, můžeme začít s bojem."
"Dobrá."
"Shiro, jseš...jseš si jistá?" zeptal se Akaru.
"Hele vy dva! Já alespoň něco dělám a nekrčím se ustrašeně v koutě!!" rozeřvala se jindy milá a vyrovnaná.
"Já se ji bojím." šeptl Akaru, ovšem v obrovské jeskynní místnosti šepot zní jako normální mluva.
"Chceš zabít?"
"Ne díky, jen bojuj."
"..."

Začala se měnit, celé její tělo porostlo sněhově bílými šupinami. Ruce a nohy ji zmohutněly a narostly jí dlouhé drápy. Krk se prodloužil a hlava se protáhla, uši zanikly a narostly rohy. Dlouhý ocas s třemi menšími bodci na konci vypadal honosně. A nakonec, obrovská kožovitá křídla. Shiro nevypadala v dračí podobě stejně jako já, na rozdíl od mého mohutného těla a poměrně dlouhých končetin měla podlouhlé hadovité tělo s krátkýma mohutnýma končetinami. Připomínala čínského draka, až na to, že měla křídla a dlouhý krk. Ve vašich představách musela vypadat...trochu paskvilně, ale ve skutečnosti se říkalo, že je jedna z nejkrásnějších dračic. A teď tam stála ve své plné kráse, proti Kazemu, ztělesněním temnoty. Jeho mohutné tělo působilo zvláštním dojmem. Lesklé černé šupiny byly tak...nádherné. Jeho hroty, rohy, drápy a špičky u křídel byly rudé, jako jeho vlasy. A poté jeho oči...jasně rudé, bez známky soucitu.
Dali se do boje. Ve vzduchu měla Shiro navrch, byla rychlejší, mrštnější a mnohem ohebnější, ovšem na zemi byla jako ryba na souši. Kazemu to bylo jedno, jestli bojuje na zemi nebo ve vzduchu, měl svou magii a tu mohl použít kdekoliv. Házel po ní oštěp za oštěpem a ona se všem statečně vyhýbala, až jsem zašla, jaká ve skutečnosti dokáže být. Ale jediné, co zatím dělala, bylo to, že utíkala. Neměla čas na útočení, Kaze ty oštěpy posílal s takovou rychlostí, že ani ten nejzkušenější útočník by nedokázal dělat nic jiného, než utíkat. Kdybych mohla mluvit, zařvala bych na ty dva, aby ji šli pomoct, tři na jednoho, to už by cho určitě zvládli. Ale v této situaci jsem mohla pouze doufat, že jim to brzy dojde a tyk došlo. V jedné chvíli tam seděli a v druhé již byli ve vzduchu a bojovali s Kaze. Každý z nich měla nějakou výhodu. Oni byli tři, on jeden. Byly tam tři druhy magie, které se daly kombinovat, načež on měl jen jednu, tu svou. Párkrát jsem dokonce zaregistrovala, že se jim ho podařilo zranit, ale byly to jen povrchové zranění...
"Grrr, už toho mám dost! Zabiju vás všechny, teď hned!"
"To se ještě uvidí."
"Přesně."

Kaze se vzdálil, ruce si přitiskl k hrudi a začal něco brblat nějakým cizím jazykem. Když dobrblal, začala se mu nad hlavou tvořit obrovská koule energie. Byla vážně obrovská. Chtěla jsem zařvat, ať utečou, ale ty paka na něj zaútočili a přesně v tu chvíli, kdy byli téměř u něho, všechnu tu energii uvolnil. Všechno se seběhlo tak rychle. Obrovská rázová vlna je všechny smetla ani nevím kam. Poté přišly další a další vlny. Stěny jeskyně začaly praskat a následně se i sesouvat, všude bylo plno prachu a kamení, jako když se boří nějaký dům. Když konečně bylo po všem, uviděla jsem tu spoušť zcela jasně, ale já hledala mé kamarády. A taky jsem je našla, v hromadě sutin kousek ode mě.
"To jste si vážně mysleli, že mě porazíte? Jste bláhoví, jako všichni ostatní."
"Drž....hubu."
"Vy jste ještě pořád na živu? Zatím ještě nikdo nepřežil mou ultimátní techniku."
"Jsi...zrůda...a ne..drak."
"Chcípní, ne chcípněte všichni a usmažte se v pekle."
"Ne, to ty se budeš smažit v pekle, milý Kazekage-sama."
"He? Kdo jsi?"
"Mé jméno je Nori, kdysi, už to je hodně, hodně dávno jsem bydlel v písečné, ale pak mě váš milý otec poslal do vyhnanství, ani nevím za, co a tak jsem se usadil v těhle jeskyních a prováděl tady turisty, ale pak se tady objevili černí draci a já se musel stáhnout do ustraní. No a potom jste přišel vy. Jaká shoda náhod..."
"Hezký příběh dědku a co jako ode mě chceš?"
"Nic, pouze boj, ve kterém vás zabiju, milý Kazekage, děláte ostudu písečné."
"Dobrá, tvou výzvu přijímám, ale uvědomuješ si, že zemřeš?"
"Ne to vy."
"Uvědomuješ si dědku, že já jsem drak a ty obyčejný člověk?"
"Ale já jsem přeci také drak, milý Kazekage-sama."
"Cože?!!"
"Jak jsi slyšel, jsem také drak. Mnohem mocnější než ty. Já jsem."
"Legendární sluneční drak." dodala Shiro s úžasem.
"Jak jsi to věděla, má milá?"
"Instinkt."
"Co je mi po slunečním draku, dědku, zabiju tě tak jako tak."
"Jak myslíš, tak tedy začneme."
"Jo."

Jako první se proměnil Kaze, toho už všichni znáte, ovšem když se začal měnit Nori, bylo to něco velkolepého a nádherného. Jeho šupiny vypadaly, jako kdyby byly ze zlata. Rohy a drápy tak také vypadaly. Jeho tělo bylo mohutné, podobné tomu mému a ty křídla, v kostce, něco tak nádherného jsem dlouho neviděla. Pustili se do boje. Kdybych to měla shrnout, tak teď ten boj vypadal asi tak, jako když jsem s Kaze bojovala já, ovšem Kaze byl mnou a Nori Kaze, prostě, chápete, co chci říct. Prostě Kaze byl v úplný p***li. Nori měl zvláštní magii, tak čistou a nádhernou, už jenom její použití muselo každou temnotu zahnat a to nepočítám, když s ní zaútočíte plnou silou. Boj netrval dlouho a Kaze se zřítil po jednom jediném přesném zásahu k zemi, takovou sílu měl. Nori přistál a změnil se zpět, přistoupil k bezvládnému tělu Kazekageho.
"Jeho tělo bylo zcela pohlceno temnotou, teď je očištěno a on může v klidu odpočívat."
"Chcete říct, že on vlastně celou tu dobu nebyl živý?" zeptala se po chvilce Shiro.
"Svým způsobem ne, byl jen chodící schránka naplněna až po okraj nenávistí a pomstou."
"Aha, mohla bych vás o něco požádat?"
"Ano?"
"Mohl byste vyléčit Midori?"
"Midori se něco stalo? A já si říkal, že tu není."
"Je tady někde."
"Dobrá, pomůžu ji." téměř ihned mě našel a začal mě léčit. Ani nevíte, jak ráda jsem byla, že můžu mluvit.
"Nori!! Kde ty ses tady vzal? Ani nevíš, jak ráda jsem, že si se tady objevil. A proč jsi mi neřekl, kdo jsi?"
"Neměl jsem důvod."
"Aha. Zdržíš se ještě chvíli?"
"No uvažuji o tom, že bych se vrátil do Písečné, stejně tam musím odnést tělo Kazekageho-sama."
"Půjdu s tebou, je to má vina, že se stalo tohle."
"To rád slyším...že půjdeš se mnou."
"Jo, ale nejdříve vyléčím Shiro a ostatní."
"Dobrá."

Všechny jsem je vyléčila a oni mi oznámili, že se do Písečné vydají s námi. A tak jsme už zase byli jednou pohromadě. Pak jsme se opět vydali spleti chodeb ven, kupodivu jsme ještě ten den byli venku. Zima byla v plném proudu a my neměli teplé oblečení a navíc Nori již dlouho neviděl sluneční svit, takže jsme museli čekat, než si jeho oči zvyknou. Nakonec jsme se tady rozhodli, že poletíme. Užívala jsem si pocitu volnosti a pocit štěstí ze mě pozvolna pronikal i do ostatních. A nejlepší zpráva tohoto téměř veselého dne byla, že se Nori s námi vrátí do naší vesnice. Ale teď byl náš hlavní úkol jasný, dopravit Kazekageho do vesnice pokusit se všem vysvětlit, co se vlastně stalo.