Dračí bojovnice 2 Sny

Kráčela jsem potemnělými ulicemi, hledaje náměstí, přeci jenom, stále jsem se zde nevyznala. Sněhové vločky se mi zachytávaly ve vlasech a konečky prstu mi mrzly. Těkala jsem očima po malinkatých úzkých uličkách. Nakonec jsem se vydala jednou z nich, byla to ta správná. Dostala jsem se na náměstí. Vystoupala jsem pár schodů, přistoupila k velkým dvoukřídlým ebenovým dveřím a zatlačila do nich. Vešla jsem dovnitř a zamířila rovnou do pracovny.
"Oh, Midori, co tady děláš?"
"Shiro, Akaru, Aoiraku...jsou pryč."
"Jak pryč?"
"Kaze je unesl a nejspíš i plánuje, že je zabije."
"Cože? Já to říkal...víš co to znamená?"
"Nejspíš ano, ale tohle vyřešíme, až je zachráním."
"Dobře, víš, alespoň, kde hledat?"
"Ne."
"Alespoň oblast."
"Ne."
"To je nám na nic, počkat, jak si věděla, že to byl zrovna Kazekage?"
"Zdál se mi sen."
"Takže sny? Hm...zdá se, že se projevila jedna z dědičných schopností zemních draků."
"Co mám dělat!?"
"Běž spát, jakmile usneš, bude se to zdát sen, ovšem nevydávej se tam, kam se vydáváš normálně, vydej se na druhou stranu."
"Ale!"
"Žádné ale, udělej, to co ti říkám!"
"Dobře."

Otočila jsem se a rychlým krokem odešla pryč. Opět jsem šla potemnělými uličkami, ale již jsem věděla kam. Domů. I když mi řekl, že mám spát, nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo. Nedá se usnout jen tak, když víte, že vaši přátelé co nevidět zemřou. Ale přeci jen se mi to nakonec podařilo…
´Stejné místo, stejná tma a stejné světlo, jako vždy. Téměř automaticky se vydávám za světlem, ale náhle zabrzdím, vzpomněla jsem si a obracím se, přidávám do kroku, někdo na mě volá, ale neodvažuji se otáčet, již běžím, zakopávám o ostré kameny a další předměty. Najednou před sebou uvidím další světlo, ale je jiné. Sluneční. Východ! Vyběhnu ven, sluneční svit mě na několik sekund oslepí, slyším šum vody a pak, když pomalu otvírám oči...´
"k***a!" zařvu v náhlém probuzení. "Takže všechno opět od začátku, někdo nebo něco nechce, abych to viděla. No nic, pokusím se o to znovu." opět zavírám oči a snažím se usnout.
´Super, jsem zas tam, kde jsem chtěla být. Ihned se otáčím a vydávám se opačným směrem, zase je slyším, ty hlasy. Rozléhají se po celé jeskyni. Volají mě. Křičí. Chtějí pomoc, ovšem já se otočit nemůžu, abych jim pomohla, musím ven. Opět se ocitám venku a opět mě oslepí slunce, tentokrát si zvyknu rychleji, vidím… Vodopád, jsem za ním, jeskyně skrytá za vodopádem, ale kde je ten vodopád? Vydám se úzkou cestičkou kolem vodopádu, tentokrát mi nic a nikdo nebrání, vidím rozlehlé lesy a louky a tam v dáli...´
"Skvěle, tak blízko a zároveň tak daleko, vím, že je to u vodopádu, ale nevím, kde ten vodopád leží, ovšem ta hora mi něco připomíná, ale co?"

Bylo pochmurné deštivé ráno, ale já i přesto ihned vyrazila za Šéfem, aby mi vyložil můj sen.
"Pane, už nejspíš vím, kde jsou!"
"Dobré ráno taky tobě Midori. Opravdu, kde?"
"Jo pardon, dobré ráno. No v jeskyni za vodopádem a ten vodopád vytéká z nějaké skály, která je mezi lesy a loukami a tam v dálce jsem uviděla siluetu nějaké hory nebo skály, či co."
"Hm...to by mohlo znamenat jediné, Midori ten vodopád leží západně od tvého domova, sídla Akatsuki."
"Vážně? Tak proto mi ta skála byla povědomá. Ihned vyrážím."
"Nechceš si sebou někoho vzít?"
"Ne, sama sem je do problémů dostala, sama je i vytáhnu."
"Dobrá tedy, jak myslíš."
"Zatím...doufám, že se ještě někdy uvidíme."
"Rovněž doufám."
Vyběhla jsem ze dveří a mířila domů, sbalila si pár krámů, jako kunaie, schurikeny, výbušné lístky, kouřové bomby, jednu malou katanu, skládací bodce a pár dalších zbraní. Kosu jsem popadla do ruky a vyběhla z baráku, nechala si narůst křídla a vznesla se do vzduchu. Ačkoliv byla zima, nevzala jsem si sebou žádné teplejší oblečení. Ale nejpodstatnější bylo to, že vůbec netuším, jestli se do toho vodopádu dostanu, mohl by být zamrzlý. Letěla jsem tak rychle, až jsem ani nepostřehla, jak blízko již sídlu jsem. Když jsem k němu dorazila, přistála jsem na vrcholu a rozhlédla se, po chvilce hledání, jsem ho uviděla, tam v dálce na skále, obrovská tekoucí masa vody, nejspíš jediná, která nezamrzla. Vznesla jsem se a zamířila tam. Let byl stále těžší a těžší, jako kdyby byla ta cesta chráněna nějakým kouzlem. Ovšem já se nevzdávala, nýbrž jsem ještě přidala. Ledové jazyky se po mě sápaly a drásaly mi kůži, ovšem já se nevzdávala a i přes bolest, kterou způsobovaly, jsem je proletěla a mířila k němu. Byla jsem stále blíž a blíž. Začala jsem klesat. Přistála jsem těsně u něj, křídla nechala zmizet a po svých se vydala do vnitra hory, ze které vodopád vytékal.

Vypadala přesně jako ve snu, temná bez světel. Ovšem já si své světlo vyrobila s malé kuličky jasně zelené magie, pohled, který se mi po osvětlený naskytl, byl odporný. Všude byly kosti lidí, zvířat i jiných stvoření a někde dokonce i zbytky hnijícího masa. A všude se linul hnilobný puch. Opatrně jsem našlapovala a světlo nakonec raději zhasla. Jeskyně byla mnohem větší se spletí chodeb, tohle v mém snu vůbec nebylo, začínala jsem mít obavy, že jsem se ztratila a ty obavy byly správné. Bloudila jsem v chodbách a hledala tu jedinou zpropadenou místnost, tu, ve které měli být, Kaze a ostatní. V těhle jeskyních nebylo poznat kolik je hodin, ale podle mého úsudku jich bylo tolik, abych již měla spát, naštěstí pro mě, jsem byla zrovna v té části jeskyně, která nesloužila jako skládka, takže jsem si lehla na zem a usnula…
´Midori!!! Uteč Midori! Nemáš šanci! Nech nás tady a uteč!! zvolala. Ne! Nemůžu! Raději zemřu já, než vy! Nedělej to, Midori!!!!!´
"Uáááá, co to bylo?" uvedla jsem se ze země a protáhla se. "No nic, nejspíš půjdu dál." opět jsem pochodovala temnými chodbami netušíc, kam vlastně jdu.
"Bloudíš a nevíš kam že?"
"Co? Kdo to řekl?"
"Nevíš a nevidíš. Jsem přímo tady."
"Kde?"
"Tady a tady a tady."
"Ku.rva tohle mě nebaví." v ruce se mi objevila kulička světla. "Tak tady si."
"Au, au, světlo! Dejte to světlo pryč!"
"Nedám, dokud mi neřekneš, kdo jsi."
"Dobrá, dobrá. Jsem Nori. Kdysi, když to tady navštěvovali lidé, prováděl jsem je těmihle chodbami, ale dnes tu již nikdo nechodí, kromě temných."
"Temných?"
"Tím myslím Černé draky."
"Takže tu přeci jen jsou. Hledám je, můžeš mě k nim dovést, Nori?"
"Jistě, když dáš pryč to světlo."
"Jasně."
"Drž se mě raději za ruku."
"Proč?"
"Mohla by ses ztratit."
"Počkat, tak hodně ti zase nevěřím." vytáhla jsem po hmatu z batohu skládací bodec a následně ho i rozložila.
"Toho se chytni."
"Hm...dobře."

Kráčeli jsme rychlým krokem všemožnými klikatými uličkami, začínalo mi to lézt na nervy, ovšem nic jsem neříkala, byla jsem ráda, že mě někdo rychle dovede k mým přátelům.
"Jak daleko to ještě je?"
"Tak tři, čtyry hodiny cesty."
"Tak dlouho? Nemáš nějakou zkratku?"
"Měl bych, ovšem dlouhou dobu tam nikdo nebyl."
"Proč?"
"Usadili se tam obrovští pavouci."
"To je v klidu, ty povedeš, já budu útočit."
"Vždyť v té tmě nic nevidíš."
"Klid to nějak vyřeším."
"Dobrá, ale upozorňuji tě, že jedno jeho kousnutí je smrtelné."
"Ok."
Prudce zabočil a vydal se cestou (pro změnu) v pravo. Ještě hodnou chvíli jsme šli rovně a pak se podlaha jeskyně začala svažovat, vstupovali jsme do zkratky. Opět jsme hodnou chvíli šli z kopce a pak, se konečně podlaha vyrovnala. Vzduch tu byl mnohem hůře dýchatelný, navíc se tu všude linul podivný puch. Neremcala jsem a šla dál, přeci jenom, už jen kousek a budu u nich. Zničeho nic jsem za zády ucítila podivný vánek, jako kdyby kole mě něco proběhlo.
"Cítí-,"
"Jo, byli to pavouci, pravděpodobně na nás za chvíli zaútočí, teď ti dám radu, nerozsvěcuj světlo."
"Proč."
"Nechtěj vědět."
"Dobře."
Opět měl pravdu, za chvíli se na nás vrhli, ale já jsem byla připravená, všechny jsem statečně odrážela kosou anebo na ně posílala mou silou bez světla udělané koule magie. Bylo po nebezpečí.
"Můžeme v klidu pokračovat dál."
"Dobrá, ale i tak, stále buď ostražitá."
Po cestě ven nás už nic zlého nepotkalo, když jsme vyšli opět do normální části jeskyně, uviděla jsem to světlo, které bylo i ve snu.
"Děkuji ti mnohokrát, někdy se ti určitě odvděčím."
"Jo, nemáš zač."

Rychlými tichými kroky jsem se vydal k onomu světlu. Byly to zase ty dveře. Přitiskla jsem se ke stěně jeskyně a nakoukla dovnitř. Byli tam, všichni tři i s Kazem. Ovšem byli zbídačení, zjizvení a celkově dost zřízení, obzvlášť Shiro, její vlasy ztratily tu čistě bílou barvu, byly téměř šedivé s rudými prameny zaschlé krve. Nejlépe z toho nejspíš vyšel Akaru, který byl zavřený opodál v kleci, ano v kleci. Kdo by řekl, že za pár dnů z nich udělali tohle. Zničeho nic se odněkud vynořil Kaze s tím jeho kopím. Přistoupil k Shiro.
"Tak co, ještě stále věříš, že tě ta kráva přijde zachránit?"
"..."
"Odpověz!"
"..."
"Dobře jak chceš." rozmáchl se kopím a zasadil ji pořádnou ránu, prolítla místností a zastavila se o stěnu. Chtěla jsem za nimi běžet, ale usoudila jsem, že bych jim si nepomohla, Kaze neporazím, ani kdybych chtěla.
"Gaaro, nech toho a pojď, sněm začal." opět se vynořil někdo jiný zahalený v plášti.
"Jo, jen počkej...,"
Odešli a to byla má šance. Vyběhla jsem z úkrytu a zamířila k Shiro, ležící na podlaze.
"Midori! Co tady děláš?!"
"Šššš, zachraňuju vás, ty pitomče. Shiro, jsi v pořádku?"
"Midori...nejspíš...jo." pokusila se postavit, ale jediné co udělala, že vykašlala spoustu krve.
"Počkej." začala jsem ji léčit, od posledního boje s Kaze, se mi moje magické schopnosti dost zlepšily.
"Hotovo."
"Díky a teď, prosím pomož ostatním."
"Jasně." přiběhla jsem k Aoiovi a rovněž ho začala léčit. Taky nevypadal zrovna nejlíp, jeho vlasy ztratily lesk (vím pokaždé se dívám na vlasy) a jeho čistě modré oči, neměly žádnou barvu...jako kdyby bez života.
"Neříkej, že Aoi...,"
"Ne, takhle vypadá drak, který hodně, hodně trpěl."
"Uf, lepší než nic." skončila jsem.
"Midori? Co tady děláš?"
"Co asi ty pako...to sou teda otázky! Jsi v pohodě?"
"Jo, teď už jo."
"A co já?!"
"Ou, sory Akaru." přistoupila jsem ke kleci a jedním sekem kosy ho dostala ven.
"Díky."
"Na to budeme mít času dost, teď rychle, pojďme!"
"Jasně."
Byli jsme už u východu z této místnosti, když…

"Kampak, kampak? Někdo vám dovolil odejít?"
"Ne, odcházíme sami, zrádce!"
"Já a zrádce? To je fuk, bez boje vás nejspíš nepustím."
"Dobře, budu bojovat."
"Ne, budeme bojovat."
"Shiro ne, nejste plně zotavení a navíc, mě on neublíží."
"Jak to?"
"Nezapomínej, jsem Jashinista."
"No vlastně."
"Držte se stranou."
"Dobrá."
"Na tebe se proměňovat nebudu, vyřídím tě na jednu ránu."
"Hm..."
Postavili jsme se do bojových pozic, já nalevo s kosou v ruce a on napravo s černým kopím. Vyběhli jsme zároveň a v tu samou chvíli bylo již naše ostří v sobě. Odskočila jsem na stranu a vyrazila znova. On udělal totéž. Tohle se opakovalo několikrát, až na to, že jsme k tomu začali používat magii a mě bylo jasné, že jeho je silnější a také, že pohlcuje tu mou a předělával ji na tu svou, jak strasti plné. Nechala jsem si narůst křídla, abych se vyhnula jednomu obzvlášť silnému útoku z jeho strany. Ale i tak, zasáhl mou levou nohu, to by nebylo tak strašné, ale ta černá skvrna se začala šířit po celé noze.
"Co to k***a je?"
"Požírač."
"To asi není nic hezkého co?"
"Jak se to vezme, za chvíli se budeš svíjet v agonii."
"To je ještě uvidí." vytáhla jsem menší kunai a zabodla si ho do nohy, šíření přestalo, kapky černé krve začaly padat dolů na podlahu.
"Šikovná a teď pojď dolů, nebo se tam pro tebe dojdu."
"Ani mě nehne, mám nohu v p***li, na zemi se mi bude těžko bojovat, pojď ty sem."
"Jak chceš." v mžiku mu narostla obrovitá černá křídla a vznesl se za mnou. Tam boj pokračoval, ale tentokrát to bylo jiné, několikrát se mi ho podařilo zasáhnout, ale jeho kůží projela kose pouze tehdy, když v ní proudila má magie.
´Tak tohle ti vadí? Hm...toho bych mohla využít.´
Vyletěla jsem výš a pustila se na něj střem hlav dolů, ovšem on pro mě měl překvápko, když jsem byla téměř u něj, natáhl ke mně ruku a zní, vytryskl černý paprsek, který mnou projel a zabodl se do protější zdi, za několik sekund zmizel a já se s žuchnutím zřítila na zem.
"Ne, Midori!!!!" zařvali ostatní.

Poznámky: 

DĚKUJI, ŽE JSTE SE DOČETLI NA KONEC TOHOHLE DÍLU!

Další díl, který mě bavil psát, ale dal mi zabrat Doufám že se vám bude líbit.
Příští díl:6./7. 6.
Název: Legendární drak

Příště-klik

Midori ve snaze zachránit své přátelé, klesne s energií i s magii na nulu, co teď budou dělat? Ostatní se znaží něco podniknout, ale pomoc která se naskytne je opravdu zajímavá...