Děti noci 015-Krutá pravda

S napětím sledoval, co se dál bude dít. Jejich velitel zval do rukou obří louč a přiložil ji k zemi. Předtím jsem si toho nevšiml, ale celá zem byla pokryta dřevem a malými větvička. Hned mi došlo, co se chystá udělat.
Jakmile se plameny setkali s dřevem začalo to kolem kůlu hořet. Muž se usmál a louč vyzvedl do výše. Upřeně jsem hleděl jak se plameny pomalu rostou do výše. Musel poslouchat ten křik, který vydávala jeho životní láska. Mohl se jen dívat a poslouchat nic víc. Dále už to nesnesl, sklopil hlavu a snažil ten křik neposlouchat, nevnímat ho, ale nemohl. Jeskyně ten křik zesilovala ještě víc.
„Pustě ji prosím?‘‘ vydal ze sebe tiše. Nikdo ho neslyšel. Všichni s úžasem sledovali jak tělo mladé ženy obklopují plameny a zbavují ji života. Pak křik utichl a plameny ustáli. Muž, připoután ke kůlu pomalu otevřel oči pohlédl vzhůru. Žádný hezký pohled ho nečekal, jen ohořelý kůl a na měn tělo. Mrtvé tělo. Zachvěl se při pohledu na ni, viděl už ledajaké hrůzné věci, ale tohle bylo i na něj moc. Chtělo se mu plakat, možná by to i udělal, ale místností se z ničeho nic ozval dětský pláč. Vyděšeně zvedl hlavu. Jen doufal, že se mu to zdá. Nezdálo. Jedna žena přinesla držela plačící uzlíček nad, kterým se nakláněl muž, který předtím zapálil dřevo a v ruce měl nůž. Muž na kůlu se zachvěl strachem. Snad se nechystal.
„A teď zničíme to sémě hanby,‘‘ řekla nahlas a šíleně se zasmál. Pláč dítěte začal sílit, ale pak najednou utichl a místností se dál ozýval šílený smích. „Možná ti to vše připadá jak pouhý výmysl, ovšem je to pravda. Horší, co následovalo potom. Šílel jsem, nemohl jsem potlačit ten neuvěřitelný vztek a v tom návalu vzteku jsme zabil tvou matku.‘‘ dokončil své vyprávění a pohlédl zpět na Sasukeho. Nikdo ho nenapadlo, že se mu tohle stane, že najde.
„Když jsem se o tebe staral, pomalu jsem začal zapomínat na minulost, byl jsi můj opravdový syn,‘‘ řekl Naruto tiše a posadil se kousek od Sasukeho.
Sasuke mu pohlédl do očí, nikdy v nich neviděl tolik něhy, nikdo ho nenapadlo, že je tohohle schopný. Ale teď stál předním a po tvářích mu stékali slzy.
„Má tohle snad být omluva, za zabití mé matky?‘‘ řekl Sasuke, stále v jeho hlase byla slyšet neuvěřitelná zloba. Slzami nic nezmění, pořád k němu bude cítit nenávist.
„Zlobíš se, máš k tomu důvod, ale i já mám důvod pro své činy,‘‘ řekl Naruto a postavil se naproti němu. Sasuke měl v hlavě zmatek, když si chtěl vzpomenou na své dětství pamatoval si jen na mrtvé tělo své matky a dvě ledově chladné ruce, které se pro něj natahují a spolu s tmí ho zatahují do nekonečné temnoty.
Zakryl si oči dlaněmi, nedokázal se mu ani podívat do očí, do očí té zrůdy, která mu zvala bezstarostný život.
„Tvoje matka byla lovec a zabila tu mnou, zabil by jí někdo jiný, ale tebe by nenechal žít,‘‘ okřikl ho naruto, když viděl jak mu dlaních stékají slzy. Upíři přece nebrečí.
„Jedině já jsem tě udělal jedním z nás,‘‘ řekl tiše a vrátil se zpět k oknu.
„Ale zničil si mi tak život, teď i ji,‘‘ zakřičel a ukázal na tělo tmavovlasé dívenka. Všechen jeho vztek se začal dostávat na povrch. Postavil se proti němu, byla co to snad poprvé kdy to udělal.
I když si byli celý život rovni, cítil k němu úctu a proto ho vždy na slovo poslechl. Teď měl chuť mu jednu vrazit.
„Podívej, musíš se na to podívat z jiného pohledu, já jsme ti vlastně zachránil život,‘‘ otočil se zpět k němu, dobře věděl jak moc se teď zlobí, ale jediné co mohl udělat byli nechat ho a´t mu jednu vrazí.
„Chceš mi říct, že jsi mi vlastně zachránil život?!‘‘ odsekl Sasuke. Naruto jen klidně kývl a vrátil se zpět na své místo. Sakura mezitím kontrolovala stav dívenky. Konečně se ji vrátila barva, ale byla studená jako led, jak upíři.
„Až se probudí nebude na svůj život, když byla člověk, proto ji zanese silnici a necháme ji tam, bude to vypadat jako nehoda při které náhodou přišla o paměť,‘‘ řekl klidně a vzal o náruče bezvládné tělo dívenky. Mlčky se vydal do hustého deště, Sakura šla za ním.
Sasuke zůstal uvnitř budovy, nechtěl vědět kam ji odnesou, měl strach, že by ji tam nemohl nechat a odnesl by ji domů. Posadil se na místo, kde předtím seděla. Bylo studené, přesně jako ona.
Potřeboval být teď sám, potřeboval si urovnat všechny pocity a myšlenky, které jím vířili. Ale nejvíc si chtěl vzpomenou, ta radostný úsměv své matky a ty na ty krásné chvilky kdy byl ještě člověk. Hlavně měl však černou díru.
Naruto pomalu dorazil k silnici. V tuhle hodinu cesta zela prázdnotou, to se však změní jakmile vysvitne slunce a lidé pojedou do práce. I on touhle cestou chodil do školy, proto měl jistotu, že ji tu někdo najde.
Položil ji na okraj silnice, aby ji přeci jenom nějaký šílený řidič nepřejel.
„Je správné nechat ji samotnou?‘‘ zajímala se Sakura. Celý večer skoro nepromluvila, velice ji fascinovala jeho minulost i když část ní znala.
„Nechci vzbudit podezření, má ještě rodinu, kdyby jen tak zmizela určitě by ji hledali a já se nechci zase stěhovat,‘‘ řekl klidně a sklopil se nad dívenku. Vypadala klidně i když hustě pršelo a bylo pár stupnů nad nulou netřásl se ani jeden z nich zimou.
„Myslím, že by ses ani neodstěhovat, tohle místo v tobě vzbuzuje vzpomínky. Nepamatuji si, že by si byl výřečný ohledně své minulosti,‘‘ poznamenala s úsměvem na rtech a přistoupila k němu. Pohlédla mu do očí, musela trochu zaklonil hlavu, protože byl skoro o hlavu větší.
„Ani nevíš jak dlouho jsem tě hledala, netušila jsme, že tě najdu mezi obyčejnými studenty,‘‘ naposledy se usmála a zmizela v lese.
„Ani já ne,‘‘ řekl si Naruto sám pro sebe a pomalým krokem se vrátil zpět do domu, kde nechal Sasukeho.