Dračí bojovnice 2 Sbohem

Sídlo se otřásalo v základech. Náš boj se docela zajímavě vyhrotil, ze začátku jsme byli v celku vyrovnaní, ale když mu začala docházet trpělivost, začal to brát vážně a v tu chvíli se naše síly brutálně oddálily, abych vám to přirovnala, představte si batole a dospěláka. Po jeho útocích stěny jeskyně praskaly a sypaly se.
"k***a!"
"Copak?"
"Ničíš mi domov..nechtěl bys být trochu ohleduplnější k této místnosti?"
"Hm...řekl bych, že ne..."
"Grrr...stejně tě zabiju!"
"Si pořád nějak věříš, ne? Za tu dobu, co spolu bojujeme jsi mi neudělala ani škrábanec."
"To se změní."

Někde v sídle:
"Kakuzu, kde jsi?"
"Vedle tebe."
"k***a, neděs mě tak!"
"Ty debile, vždyť ses ptal, kde jsem."
"Neptal."
"..."
"Ty v**e, odkdy máme v sídle sklepení?"
"To by mě taky zajímalo."
"A navíc tu nejsou pochodně. Fňuk."
"Hidane, neříkej mi, že se bojíš tmy."
"No...vlastně...jo."
*Výbuch smíchu*
"No co je? Každý se něčeho bojí!"
"Však já nic neříkám."
"To je dobře."
"Nechme toho, musíme najít Midori."
"Hm...ale kde může být?"
*sypání omítky, otřesy*
"k***a co to je?"
"Myslím, že už vím, kam máme jít."
"P-Počkej Kakuzu!"

Zpět k Midori:
*sípavý kašel, hrabání, sesuvy kamení*
´Do P***, jestli to tak půjde dál, zdechnu tady a to kamení mi tu situaci taky nějak neulehčilo. Jak ho můžu porazit? On snad nemá slabinu nebo jo? Budu ho chvilku pozorovat´
Vyhrabala jsem se z hromady suti a opět se postavila do bojové pozice. Boje už mě začínaly unavovat, bylo to furt stejné, ale co jiného teď můžu dělat? Vyběhla jsem a sledovala, co začne dělat. Připravoval si další magickou kouli. Přiběhla jsem k němu a chtěla po něm máchnout kosou, ovšem on byl rychlejší a hodil po mě tu kouli. Odletěla jsem, udělala pár kotrmelců a narazila do zdi.
"Jsi tak slabá, tomuhle se nedá říkat boj."
"Drž hubu!"
"Ale, ale, někdo se nám tady zlobí."
"Drž hubu!"
"No tak, já za to nemůžu, to ty jsi slabá já ne..."
"Tss, však počkej, já tu tvou slabinu stejně najdu."
"Já nemám slabinu."
"Každý má."
"Já ne."
"Když myslíš, aby ses pak nedivil."
"Drž hubu a vstávej. Chtěl bych to co nejrychleji skončit."
Ztěžka jsem se zvedla a pevně uchopila kosu. Cítila jsem, jak mě pomalu, ale jistě ubývají síly, naštěstí má síla po magické stránce byla stále netknutá, šetřila jsem si ji, po pár zkušenostech jsem přišla na to, že je lepší bojovat s kosou do té doby, dokud neobjevím slabinu, pak mohu použít magii a svého soupeře zabít. A teď jsem měla pocit, že jsem blízko k objevení jeho slabiny.

Opět jsem vyrazila a on opět začal dělat tu svou magickou kouli. Byla jsem téměř u něho, když se uvolnila jedna ze stěn jeskyně a zřítila se na něho a v tu chvíli mi to došlo! Když dělá nějaké kouzlo, nevnímá co se děje kolem něho, proto ho zasypaly ty šutry. Tak a teď je nahraný...na tváři se mi vykouzlil úsměv.
"Čemu se směješ k***a?"
"Co tě to zajímá!"
"No to je fuk."
´Kdybys jen věděl, čemu se směju.´ pomyslela jsem si a začala se připravovat k útoku.

Opět někde v sídle:
"Cítím, že jsme blízko."
"Hm...máš pravdu, když jde o Midori, tvůj orientační smyl se nějak lepší."
"Ty si nedáš pokoj."
"Ne, baví mě to."
"No tak, Kakuzu, nejsme malí."
"To bych neřekl, ještě před hodinou ses na mě lepil a kňučel si, jak se bojíš tmy."
"To je něco jiného."
"To teda ne."
"Ale jo."
"Ale ne"
"Ale- Hele světlo!"

Zpět:
Náš boj se blížil k vrcholu, na obou stranách bylo znát značné vysílení, ovšem já měla výhodu, měla jsem ještě pořád magii, on ji co nevidět dočerpá a pak bude muset bojovat zbraněmi. Přemýšlela jsem, čím bych ho nejlépe mohla zabít a nakonec jsem usoudila, že jedna z větších koulí magie by mohla stačit. Udělala jsem si malou kuličku a začala předstírat útok. V běhu jsem ji postupně začala zvětšovat a pak, když se pojal tvořit tu svou mini kouli, mrštila jsem tu svou. Ozvala se ohlušující rána- zasáhla ho. Letěl přes celou místnost a zastavil se až o zeď. Už jsem chtěla začít jásat, ovšem, nevyšlo to tak, jak jsem čekala…
"Ty mrcho!" zvedal se ze země a třel si obrovský šrám na břiše.
"To je všechno?! Já čekala, že tě to zabije!"
"Tss, mě něco "takového" nezabije."
"k***a!!"
"Smiř se s tím, mě prostě neporazíš."
"Ne, porazím tě a všechny ostatní!" ´Má pravdu, neporazím ho, pokud nepoužiji tam to…. No nic, budu muset.´
"Co tam tak stojíš, ty krávo?!" posledními zbytky magie si vyléčil ránu a již v ruce třímal obrovský černý trojzubec. Tentokrát jsme bojovali zbraněmi, kupodivu. I v této oblasti byl lepší než já, ale už mezi námi nebyl tak obrovský rozdíl, kdybych získala jeho krev, bylo by to super. Opět jsme zkřížili zbraně, jiskry odevšad létaly, jak o sebe zbraně třeli. Přetlačovali jsme se, když v tom jsem o něco zavadila, podívala jsem se dolů a to byla ta největší pičovina co jsem mohla udělat. To o co jsem zavadila, byla ruka Shiro, vyvedlo mě to z míry a toho on využil. Třikrát otočil trojzubcem a pak ho do mě zabodl, netušila jsem, že to může mít tak obrovskou sílu. Odletěla jsem a přistála v hromadě suti, ze které jsem před chvilkou vylezla. Vykašlala jsem krev, hodně krve a chtěla se zvednout, ovšem zjištění bylo takové, že jsem se nemohla hýbat.

"k***a co jsi mi to udělal?!"
"No, v kostce, můj trojzubec má sílu paralyzovat jedince, kterého zasáhne. Dobrá schopnost, že?"
"Ty skurvený zmrde."
"Midori!!!"
"Cože?" otočila jsem se směrem, ze kterého vyšlo volání.
"Který čurák." ozval se můj protivník.
"Midori, není ti nic?"
"Tati? Jsi to ty?" teprve teď mi to došlo, když jsem v tom oblaku prahu uviděla lesk tří ostří.
"Jo jsem, hej Kakuzu pojď sem a nestůj tam tak pitomě."
"Každý stojí, jak umí."
"Drž hubu."
"Hele pánové, kdybyste dovolili, máme tady souboj na život a na smrt."
"Tak to ty si ji to udělal."
"Ne, tati nech toho, ho bys neporazil."
"Ticho."
"Ne, běžte pryč!!"
"Ani nás nehne."
"Já bych šel."
"Drž hubu Kakuzu!"
"Ne, opravdu, běžte pryč, chtěla bych použít jedno kouzlo...jedno velice účinné kouzlo, nechci, abyste to viděli."
"Co? Proč?"
"Možná...nevím to jistě...možná to nepřežiji."
"Cože?! Tak to ani omy-"
"Ne, nech ji Hidane, pokud se tak rozhodla..."
"Přesně tak, nech mě a běž!"
"Midori."
"Mám tě ráda! Tak už běž, kdybych to nepřežila, vyřiď Akaru, že ho miluji!"
"D-dobře."
"A teď běžte!!"
Odešli.

Silou vůle jsem se začala zvedat, už ani nevím, jak jsem to dokázala, prostě jsem se zvedla, což bylo z lékařského hlediska nemožné. Ze široka jsem se postavila, ruce dala podél pasu a zavřela oči. Všechnu magii v těle jsem začala hromadit do jednoho bodu, ten bod bylo mé srdce, ovšem s magií se hromadila i má životní energie. Cítila jsem, jak mi vlají vlasy, jak celá zářím, kolem mě se začal tvořit vír a obrovské světlo, které ze mě vyzařovalo, spalovalo vše zlé, co bylo v dosahu. Myšlenky mi v hlavě vířily jako malé tornádo, ale já pořád myslela na dvě věci.... ´Spal všechny zlé černé draky a navrať život těm, kterým život vzali. Spal všechny zlé černé draky a navrať život těm, kterým život vzali. Spal...´ Pak, když jsem všechnu energii nashromáždila...uvolnila jsem ji...Ozval se výbuch a pak obrovský proud světla smetl všechny zlé přítomné v jeskyni. Světlo se prodralo jeskyní a letělo dál, letěla za svými cíly...Zhroutila jsem se bezvládně na zem a poslední, co si pamatuji bylo to, když se stěny sídla začaly sypat a kácet...

"Hidane, sídlo se hroutí!!"
"Ne, Midori!!"
"Musíme se vrátit."
"Ale ona říkala."
"Jsi její otec, ne?"
"No, jo, to jsem, ale..."
"Tak se seber a pojď. Dřív než bude pozdě."
"J-Jasně."

Ve vesnici draků:
"Podívejte, co se to tam v dálce děje? Pane, není to..."
"Ano je, ale my s tím nemáme co dělat, ona už k nám nepatří."
"Ale Pane, udělala toho pro nás dost! Měl byste tam alespoň někoho vyslat!"
"To je pravda!"
"Ne!"
"A to si říkáte drak?! To si nepamatujete staré zákony, které jsme vždy měli v úctě?"
"Přesně, co vám říká zákon: Pomoz drakovi v nouzi? Hm?!"
"Dobře, dobře, někoho tam pošlu, stačí? Nějací dobrovolníci?"
"Já."
"Ty? Ale no tak Nori, ty máš jiné povinnosti."
"Dostala mě sem do vesnice, nějak ji to musím oplatit."
"Tak dobře, když myslíš."

Někde v lese:
"Co to je za kravál?! Ne! M-Midori!! Musím jít za ní a pomoct jí!"

U sídla:
"No tak přidej Kakuzu, musíme ty šutry co nejrychleji uklidit!"
"Vždyť já vím!"
"Promiň, já jen..."
"Jo, jo, chápu tě."
"k***a, kdyby tu tak byl někdo z těch Midoriných kámošů, ten by se šiknul."
"Ale vždyť je!"
"Cože? Akaru?! Jsi to ty? Jak to, že se můžeš hýbat?!"
"Sám nevím."
"No to je fuk, můžeš se proměnit?"
"Snad jo."
Po chvilce námahy před nimi stál obrovský rudý drak, kameny, které by odhazovali roky, teď létali pryč jako drobné kamínky. Po několika minutách byla větší část kamenů odklizená, ovšem stále jich zbývalo hodně a oni vůbec netuší, kde Midori je.
"No tak Akaru, přidej!"
"Snažím se, co můžu!"
"Jo, ale asi ne dost!"
"Drž hubu, taky nejsem v plné kondici."
"Nepotřebuješ píchnout, Akaru-kun?"
"N-Nori-san?"
Kousek před ním přistál obrovský drak s ustaraným a zároveň optimistickým pohledem.
"Tak co?"
"Ano, děkuji moc!"
Nyní kameny létaly pryč ještě z větší rychlostí než před tím a naděje na záchranu Midori se začaly rychle zvětšovat.
"Někoho jsem našel!" zařval Nori a opatrně vytahoval ze sutin polomrtvou Shiro. Položil ji na trávu a následně vytáhl ještě někoho, byl to taktéž polomrtvý Aoiraku.
"No to je super, cizí máme, ale Midori ne! Tss."
"Mám ji!" zařval Akaru a urychleně odhodil balvan, který drtil Midoriinu ruku a opatrně ji vytáhl ven a položil ji vedle Shiro a Aoiraku.

"Neboj se, zachráníme tě." hladil ji již v lidské podobě po vlasech.
"Jak jsou na tom ti dva?"
"Jsou v bezvědomí, ale žijou."
"To není možné, když jsme tam byli, viděl jsem je na podlaze v kaluži krve. Nedýchali, byli po smrti!" zařval Kakuzu.
"Myslíš, že to byl ten plán Midori?"
"Těžko říct."
"A jak je na tom Midori?"
"Nedýchá!!" zvolal Nori, který právě zvedal hlavu z Midoriina hrudníku.
"k***a! Neříkej mi, že..." řekl chvějícím se hlasem Akaru a po tváři se mu koulely slzy.
"Ne, Midori, to jsi neudělala! Ty krávo blbá, jak jsi to mohla udělat!" řval Hidan.
"Co neměla dělat?" zeptal se se zájmem Nori.
"Obětovala se...rozdělila svůj život tak, aby vzkřísila ty, které zabili oni a pravděpodobně je vyhladila...ty černé draky." vysvětlil Kakuzu.
"Ne, to nemohla udělat!" zařval Akaru a začal brečet na plno.
"Bohužel..."

Asi hodinu po té, co je vytáhli ze sutin, se Shiro a Aoi probudili, když se dozvěděli, co pro ně Midori udělala, nedokázali ze sebe vypravit ani hlásku, o jejich pocitech vypověděly pouze slzy, které jim v proudech tekly po tvářích. Midori měla nádherný pohřeb, všichni z dračí vesnice i s Akatsuki přišli, aby prokázali úctu někomu tak dobrosrdečnému a šlechetnému jako byla Midori. Shiro a Aoiraku se vrátili do vesnice. Akaru zmizel, neznámo kam, někteří tvrdili, že se zabil, aby mohl být s Midori. Hidan nadále zůstal u Akatsuki, ovšem už nebyl takový, jaký býval, přeci jenom, už jednou někoho milovaného ztratil a teď ztratil i svou dceru, kterou miloval stejně, jako miloval její matku. Jak bolestné břímě musí nosit na svých bedrech...