První okamžiky v temnotě

Kolem mě je samá temnota. Ať se podívám kam chci je tady temno. Tohle místo neznám a nechci na něm pobývat. A je tady vůbec někdo? Zkusím zakřičet.
„ Haló, je tu někdo?“ čekám na odpověď, která nepřichází a nepřichází. Zkusím to ještě jednou. Třeba mi jenom nerozuměl.
„ Je tu někdo? Ozvěte se přeci!“ Zase žádná odpověď. Moje oči si pomalu přivykají temnotě ale stejně nic nerozpoznám. Je tohle nějaké prokletí? Nebo jutsu? A proč ho neznám já abych ho mohl používat? Nerozumím tomu. Proč mě to ale štve? Jsem zmatený a to není dobrý. Byl jsem uprostřed boje, bojoval jsem. Tak co se stalo? Zemřel jsem?

Ale to nemůžu, ještě nemůžu. Tak co to je? Mám divný pocit že z tohoto se nedostanu tak lehce jako minule. A konečně něco matně rozeznám. Je to ale tenké a blízko u sebe a sahá to do výšky. Co to je? Musím ještě vydržet než zjistím co je přede mnou. Snad nebude pozdě. Něco ke mně doléhá z dálky. Slyším to ale nerozpoznám to. Připadám si jako v nějaké pasti a každý si se mnou hraje. Ale tohle já nenávidím. Tento svět byl stvořen divným způsobem. Nebyl totiž stvořen pro mě.

Chvíle mi připadá dlouhá až příliš. Sekundy trvají hodiny a hodiny trvají dny. Jestli se tomu tak ještě dá říkat. Co tady mám dělat? Vždyť tady nic není.
„ Ztichni!“ zavřeštím naštvaným hlasem, ten jediný zvuk který ke mně doléhá mě dovádí k šílenství. Ale ten zvuk neutichá. Jako by se mi tím chtěl někdo pomstít. Posadím se na to. Nevím jak dlouho tady budu muset být ale nasbírám aspoň nějakou sílu a vrátím se. Spatří mě a já budu silnější, když se z téhle zpropadené končiny nějakým způsobem dostanu. A já ten způsob najdu i kdyby mi to trvalo celé roky. Musím se soustředit na plán jak to udělat.

Ale pořád mě ruší ten rámus vycházející z temnoty. Jako by chtěl abych se nemohl soustředit. Začínám pomalu ale jistě zuřit. Snažím se uklidnit. Třeba je to kvůli tomu poslednímu boji. Co se vlastně stalo? Musím si to nechat projít hlavou.

Šel jsem, do Kamenné? Ne tam jsem na sto procent nešel jelikož jsem nemusel tou strašlivou cestou. Tak do Vodopádové? Ne, neprošel jsem vodopádem. Tak které vesnice to byla? A ani to nebyla určitě Dýmový, Oblačná, Travnatá, Zvučná, Hvězdná a ani Mračná! Sakra proč si nemůžu vzpomenou kam jsem měl namířeno! A které mi zbývají? Dešťová, Mlžná, Listová a Písečná? Nic moc mi nenapověděli.

Nemůžu se na to soustředit. Pořád slyším ten příšerný a dolézavý zvuk. Už se ale přiblížil. Buď se někdo směje nebo brečí, je mi to jedno. Je to příšerný zvuk a ani oči ještě nepřivykli tmavému prostředí natolik aby mi prozradili kde jsem. Musím ještě vyčkat. Do té doby si ujasním do jaké vesnice jsem to vlastně mířil.

Dešťová. Teď když se nad tím zamyslím tak to nemohla být ona. Nějakému vnitřnímu já se to nezamlouvá. Poslechnu ho. Tady se stejně nic nestane. Už mám jen tři vesnice. To je přeci skvělé. Není. Jak se ty vesnice vůbec jmenují? Tohle bych měl dát. Snad si na to vzpomenu! Takže mlžná se jmenuje Kirigakure. Listová - Konohagakure a Písečná - Sunagakure. Mám to. Jsem dobrej! Vzpomněl jsem si. A teď do které jsem měl namířeno. Ještě jednou si to v hlavě srovnám.

„Vzpomněl jsem si!“ vykřiknu šťastně nad svou námahou ale ihned mě ten smích opustí. Vzpomněl jsem si i na boj! I jak jsem se sem dostal. Už ignoruji zvuk z dálky. Za tu chvíli jsem si na to zvykl. Zvláštní. Šel jsem do Konohy. Tak se ta zpropadená vesnice jmenovala. Šel jsem ta a měl jsem jediný cíl, ale překřížil mi cestu ten ninja. Vůbec by mě nenapadlo, že by mě mohl nějakým způsobem obejít čí přelstít nebo dokonce i zabít. Vypadal tak neškodně. Spíš bych řekl že to byl právě vyštudovaný jounin. Hrál jsem si s ním ale nevypadalo to pro mě nijak nebezpečně. Náš boj nechal u Konohy malé škody. A pak se objevilo to světlo a já jsem se objevil tady. To ostré bílé světlo bylo hrozné, musel jsem zavřít oči. Tak to zkusím znovu, třeba se objevím zpátky.

Otevřel jsem po chvilince oči.
„ Neuvěřitelné!“ vypravil jsem ze sebe udiveně. Koukal jsem se okolo sebe a nevěřil vlastnímu zraku. Na to co jsem uviděl pak by měli připravovat řadu let. Přede mnou byla mříž! Když jsem se podíval doprava a doleva na chvíli jsem byl úplně mimo. Ocitl jsem se v cele. To mě ale nemůže nijak zastavil. Vzal jsem za mříže a silně jsem na ně zatlačil. Nic. Zůstali na stejném místě. To mě docela udivilo jelikož by takovéhle mříže už měli prasknou. Podruhé jsem do toho dal všechnu sílu a dokonce jsem použil i čakru. Místo uvolnění mříží mi byla odměnou děsná elektrická rána do celého těla.
„ Sakra,“ zaklel jsem a podíval jsem se na mříže. Oči mi málem vypadli z důlků. Na mřížích byla pečeť,která mě udržovala v kleci a která mi nedovolovala ji strhnou ani ji zneškodnit. Jsem v pasti. Něco mi uniklo. Musím si vybavit co ten blonďák dělal před tím světlem! Nechal si něco přinést od svého pomocníka. Už vím co je to za zvuk. To je dětský pláč! Ten blonďák si nechal přinést dítě, hrozně mu podobné! Pěkná lest! Opravdu měl talent Yondaime. On mě zapečetil do toho dítěte! Jestli si ale Yondaime myslí, že to dítě nechám na pokoji tak to se mýlí. Budu pro něj nejhorší zlo jaké kdy poznal. Jelikož jsem devítiocasý démon. Král všech ocasých démonů. Jmenuji se totiž Kyuubi no Youkou. Nejkrvežíznivější démon……..

Jednou to dítě zničím a vezmu ostatní s ním do pekel.