Dračí bojovnice 2 Pomsta

Předem se omlouvám za tento dlouhý odklad a nevím, jestli tenhle díl bude takový jaký by být měl, přeci jenom, pět týdnů jsem žádný nepsala, tak se na mě když tak nezlobte, pokud by to nebylo podle vašeho očekávání. Děkuji. :D

_____________________________________________________________________________

"Uf...mise splněna, jde se domů."
"Midori, stále nedokážu pochopit, jak lehce zvládáš tyhle náročné mise."
"Co já vím, nejspíš je to zvyk nebo to mám po otci."
Otočili se zády k vypálené vesnici a vydali se směrem k sídlu Akatsuki. Už to bylo nějakou dobu od té chvíle, kdy Šéf dračí vesnice vyhodil Midori, kdy se Shiro rozhádala s rodiči, kdy se neoficiálně přidali k Akatsuki. Stalo se toho hodně, ovšem zapomenout na dračí vesnici bylo těžké, až moc. Svůj stesk zaháněli prací, které měli nad hlavu. Ovšem po večerech stále přemýšleli a toužili po jediném, vrátit se domů. Nebylo tomu jinak ani dnes večer. Shiro sledovala hvězdy, hledajíc tu nejjasnější, kterou vždy pozorovala ze svého okna v ložnici domu, ve kterém kdysi bydlela. Akaru ve svém jasně osvětleném pokoji sledoval pomalu dohořívající plamínek svíce, čekal, až zhasne...tak jako zhasnul jeho plamen od té doby, co opustil vesnici. Oči se mu zaleskly při vzpomínce na všechny ve vesnici, na své přátele, příbuzné a známé. Chvilkami litoval, že kdy letěl za Midori, ale vždy se okamžitě vytrhl z těchto ponurých myšlenek, měl důvod jsem letět, miluje Midori a to je onen důvod. Aoiraku, který byl kupodivu ze vše nejklidnější a nejrozvážnější nyní ležel na posteli s očima upřenýma do stropu, jako kdyby chtěl prohlédnout skrz strop ven a vydat se zpět do vesnice...všichni strádali po domově, všichni až na Midori. Bodejť by ne, tady je doopravdy doma. Popravdě, ze začátku také tesknila po vesnici, ale nyní ji již stesk přešel. Dělala to, co uměla nejlépe- zabíjela. Ovšem v téhle chvíli se oddávala říši snů, ovšem nedalo by se říct, že to budou smaragdové sny, spíše noční můry…

´Stojím na kamenité podlaze, stěny kolem mě jsou rovněž z kamene… Sídlo Akatsuki? Ano, tohle je sídlo Akatsuki. Vydávám se tam, kam mě vede instinkt. Nevidím na krok, zakopávám o různé předměty...již teď vím, že tohle budu do několika dnů prožívat na vlastní kůži. Vcházím do místnosti mírně osvětlenou loučemi, nepoznávám to tady. Všechno je jinak. Uprostřed místnosti stojí pět postav zahalených v černém. Kolem nich leží těla...těla mých přátel...zabili je...chci křičet, ale nejde to. Něco si šeptají, nerozumím jim, slova se rozplývají ve vzduchu...rozbíhám se k nim...mám chuť je zabít, ovšem zakopávám o povalenou židli a padám...´
"Ty v**e, co to zase k***a bylo?!" zvedla jsem se z postele a vydala se směrem do koupelny. Opláchla jsem si obličej ledovou vodou a vyšla ven z pokoje. "Kdo byly ty postavy v černém? A proč tohle udělali Shiro, Akaru a Aoii?" přemýšlela jsem nahlas a nakonec se rozhodla, že to nechám na ráno, přeci jenom ráno moudřejší večera. Opět jsem vlezla do postele a usnula…

Probudily mě sluneční paprsky, které mě jemně zašimraly na tvářích. Zvedla jsem se a okamžitě se vydala za strýčkem Itachi, vždy mi pomohl vyřešit a objasnit mé sny. Zaklepala jsem a ihned vešla dovnitř, byl vzhůru.
"Strýčku, musíš mi pomoct!"
"Už zase?"
"Jo."
"Co je to tentokrát?"
"Postavy v černém zabili Shiro, Akaru a Aoie."
"A ty ses samozřejmě naštvala a chtěla si je zabít, přičemž si se probudila."
"Tak nějak."
"Takže příště, až se tohle bude opakovat, počkej si, zkus nějak zjistit, kdo jsou a co chtějí."
"Já to nechci vidět znovu! A navíc, nerozumím jim, slova mizí ve vzduchu, rozplývají se."
"Budeš muset, zkus to podle stylu chování, gestikulace, čehokoliv, jakýkoliv náznak."
"Dobře, děkuji."
"Nemáš zač."
Vyběhla jsem z jeho pokoje a následně vlítla do obýváku, všichni tam již byli, no všichni, čtyři chyběli, protože měli mise, ale jinak všichni.
"Shiro, Akaru, Aoii, můžete na chvilku?!"
"No...,"
"Je to důležité."
"Dobrá."
Vyšli jsme na chodbu a já jim podrobně vylíčila celý můj sen.
"Do p***le, proč nás vždycky musí do všeho zatahovat?!" rozčiloval se Akaru.
"Máš pravdu, je to celé nějaké divné..." přikývl Aoi.
"No tak lidi, já se vás snažím varovat! Takže aby bylo jasno, budete ve dne v noci se mnou, ani na krok se ode mě nehnete, rozumíte?"
"Jo." kývli.

V temné jeskyni:
"Zaplatí za to...,"
"...zaplatí za všechno co nám provedla...,"
"...že ano, nejvyšší pane?"
"Jistěže mí věrní. Bude trpět stejně, jako trpíme teď my. Byl to náš nejsilnější bojovník a ona ho zabila a ještě ho odvedla do Suny! Taková opovážlivost!"
"Pane, stále si nejsme zcela jisti, že ho zabila ona, takovou sílu nemá."
"A kdo jiný...,"
"...by to byl ty debile!?"
"Držte hubu! Mluv dál."
"Ohledával jsem stopy ve zdech a na zemi, našel jsem všude zbytky světla."
"Ty myslíš?"
"Ano, Legendární drak se opět ukázal."
"Zajímavé, ale stejně za to zaplatí."
"Jistě."
"Vy dva!"
"Ano...,"
"...nejvyšší?"
"Postarejte se o ně."
"Jistě...,"
"...nejvyšší."
"A ty mezitím vymysli, co bude dál s Legendárním drakem."
"Ano."

Zpět do sídla:
Všichni byli pryč a to myslím úplně všichni i Šéf s Konan. V sídle jsme zůstali pouze my čtyři. Usoudila jsem, že mnohem lepší bude, když půjdeme ven, přeci jenom, můj sen se odehrával venku. Od té doby, co jsem se bavila se strýčkem Itachim se mi ten sen nezdál, připadalo mi to zvláštní, normálně se mi tyhle sny zdají pokaždé, ale teď...řekla jsem si, že možná změna prostředí pomůže. Procházeli jsme listnatým lesem, sluneční paprsky prosvítaly skrz listí a příjemně hřály. Chtěli jsme si odpočinout, sedla jsem si do trávy a zavřela oči...
´Konečně, jsem tam, kde být mám. Pomalým, ale rozhodným krokem se vydávám do místnosti, kde jsou ony postavy, nejraději bych si při pohledu na mé přátele vypíchla oči, ale nemůžu, musím zjistit, co jsou zač ty postavy. Opatrně se přibližuji k nim, zřejmě mě nevidí, nevnímají mě, jsem součástí vzduchu. Teď mi to došlo, slova se rozplývají ve vzduchu a já jsem aktuálně také součástí vzduchu, stačí se jen správně zaposlouchat. Poslouchám, začínám vnímat a rozeznávat jednotlivá slova: Nejvyšší, Ona, Legendární, Pomsta, Temnota, Světlo… Snažím se zesumírovat nějaký celek, ale chtělo by to více slov, poslouchám dál: Suna, Zbraň, Přátelé, My, Zabít, Ve jménu, Temnota, Černí… Konečně mi to dávalo smysl! Černí draci jsou za tím vším, jak jednoduché, mají za úkol zabít mé přátele, tím se pomstí a potom se do toho určitě zamíchá Legendární drak- Nori. A ta Suna, to bude, že jsme tam odnesli Kazeho- jejich zbraň. Chtějí se pomstít mě, zaplatím za všechno! Rychle musím se probudit a říct to ostatním! Probuď se!!!!!´

Prudce jsem otevřela oči, dech jsem měla zrychlený. Rozhlédla jsem se po krajině...ostatní nikde. Srdce mi začalo divoce bušit. ´Dostali je? Určitě je museli dostat!´ Chtělo se mi brečet, když v tom se zničeho nic zpoza stromu vynořil Akaru. Pohyboval se malátně, byl těžce zraněný, dobelhal se ke mně a omdlel. Jen tak, tak jsem ho zachytila.
"Ne, ne. Akaru!!!!!!!!!!!!!!"
Jemně jsem ho položila na zem a urychleně ho začala léčit, necítila jsem puls, resuscitace rovněž nepomáhala. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo vpustit do něj najednou příliš velké množství mé magie. První pokus- bez výsledku. Druhý pokus- bez výsledku. Při třetím pokusu konečně naskočil, ani nevíte, jak se mi ulevilo. Doléčila jsem ho a snažila se ho probudit, abych co nejrychleji zjistila, kde jsou ostatní. Po asi deseti minutách se mi ho podařila jakžtakž probudit.
"Akaru...jsi v pořádku?"
"Jo...teď už jo. Dík."
"Kde je Shiro a Aoi?"
"Napadli nás, když jsi spala, bylo to moc rychlé, já uprchl, ale je odnesli někam do hor."
"Dobře, pokud mají zranění stejného rozsahu jako ty, nemám moc času."
Zvedla jsem se a nechala si narůst křídla. Akaru jsem dala do ochranné bubliny a vyrazila směrem, který mi ukázal, jak se dalo čekat, bylo to směrem k našemu sídlu.

Letěla jsem nejvyšší rychlostí, kterou jsem v tuto chvíli dokázala vyvinout. Opět mi vzdušné proudy zabraňovaly letět hladce. Když jsem se konečně přiblížila k místu, kde je naše sídlo...*prásk*...do něčeho jsem narazila.
"k***a co to je?" zařvala jsem a rozletěla jsem se proti tomu znovu, reakce byla stejná. Po několika nárazech, při kterých jsem si připadala jako moucha a okno mi to konečně došlo- bariéra. ´Vzpomeň si, co tě učili o bariérách? No v celku nic...ale...každá bariéra musí mít slabé místo, stačí ho jen najít. To potrvá hodiny....´ přemýšlela jsem a nakonec mě něco napadlo. Vytvořila jsem obrovskou kouli energie a podívala se z určitého úhlu na bariéru, viděla jsem ji. Obrovská kopule, tyčící se kolem sídla. Vyletěla jsem nad ni a mrštila kouli. Jakmile se dotkla bariéry, praskla a začala se roztékat...obtáhla celou bariéru a já teď jasně viděla ztenčené stěny, praskliny a plno dalších. Našla jsem jednu opravdu tenkou stěnu s prasklinami. Proměnila jsem se celá a plnou rychlostí se rozletěla proti ní....*prásk, křup, sypání "skla"*....proletěla jsem skrz a pokračovala dál.

Přistála jsem, urychleně se proměnila a pokračovala v běhu do nitra sídla...nevěděla jsem, ve které místnosti jsou. Nevěděla jsem, kde jsem já...celé sídlo se změnilo k jejich obrazu. Přesně jako ve snu, žádné louče na stěnách....nic. Zakopávala jsem o kameny uvolněné změnou sídla, teda myslím, že to byly kameny. Byla jsem už minimálně ve třech místnostech a pořád nic. ´Proč? Proč se tohle musí dít? Proč do toho vždy zatahují mé přátele? Shiro, Aoii vydržte!!´ Konečně jsem uviděla místnost ve které se svítilo. Kousek před vchodem jsem zpomalila a přitiskla se ke zdi. Jak říkal strýček Itachi- nebuď zbrklá. Opatrně jsem se přiblížila až k vchodu a nakoukla dovnitř. Aoi ležel na zemi v kaluži krve a Shiro vedle něho. Tiskli se k sobě a nevydávali žádné známky života.
´Ne, to nemůže být pravda!! Oni nemůžou být....´
"Ale jsou."
"Cože?"
"Jen pojď blíž, Midori."
"Vy umíte číst myšlenky?"
"Ne, domyslel jsem si, na co budeš myslet."
"Proč?" hlas se mi chvěl.
"Proč? Protože...je to prosté...ty jsi zabila jeho, my zabili je. Můžeš být ráda, ten třetí ti zůstal, ale toho to rovněž nemine."
"Proč jste nezabili mě?"
"Sama víš, že to nejde...jsi Jashinista. Oni byli snazší obětí."
"Zmrdi! Všichni jste zmrdi! Brát životy nevinným!!"
"Ale co to slyším. Kážeš vodu a piješ víno..."
"Cože?"
"A kdo nedávno vyhladil tu vesnici plnou nevinných lidí? Já?"
"To je něco jiného!"
"A jaký je mezitím rozdíl?"
"No...žádný, ale to je jedno, odběhli jsme od tématu- Ty zmrde zabiju tě i všechny ostatní! Vyhladím rasu černých draků a tím dám klid všem!!"
"Vážně? A jsi si jistá, že na to máš?!"
"Jsem a taky ti to dokážu!!"

Někde před sídlem:
"k***a Kakuzu, co je zase tohle za s**čku a nebýval tu kdysi tajný vchod?"
"Drž hubu Hidane, sám nevím, co se stalo a na tvoje nářky nemám náladu."
"Já nenaříkám."
"Ale jo a beztak v tom má prsty zase Midori."
"To je fakt. Hele, co je to támhle?" vydali se za tím, na co ukazoval Hidan.
"To je...,"
"...Akaru?"
"Co tady děláš, ty v**e? A co to kolem tebe je?"
"...To je och-ochranná bublina...pomožte Midori, prosím."
"No nevím co se děje, ale pomůžu jí, kde je?"
"V sídle."
"Ok, zatím."
...
"Ty v**e, co to je? Ten debil zase přestavoval sídlo nebo si Deidara zase hrál s plastelínou?" klela osoba s kosou.
"Ani jedno. Tohle je přesunuto magií."
"Midori?"
"Ne, někdo jiný."
"A jak ty tohle víš?" podíval se na něj tázavým pohledem.
"Logika"
"???"
"To je to, co tobě chybí..."
"???"
"To je fuk. Pojď, cítím, že tu někde poblíž je."
"Máš pravdu, taky cítím krev."
"..."
"Co je zas?!" již třímal kosu pevně ruce a připravoval se k zasazení rány.
"Nic."
"To je dobře."
"Jdeme."
"Ok."

Mezitím:
Zatím jsem bojovala pouze s jedním z nich, zřejmě slabším. Pár zranění sice měl, ale i přesto byl nějak moc silný. V tuto chvíli jsem začala zapomínat na čestný boj, oni také podváděli, a pokud mám v tomhle boji zvítězit, tak jedině lstí a podvodem. V hlavě se mi zrodil docela dobrý plán, můj protivník nevypadal inteligentně, takže...předstírala jsem útok, postavil se do obrané pozice, ale já kolem něj proběhla, prudce se otočila a zasadila mu ránu do zad, nečekané. Svalil se nehybně k zemi.
"Hmm...budíš možná máš na naše vojáky, ale na vyšší úroveň určitě ne."
"Jak to můžeš vědět?"
"Gaara byl vyšší úroveň a nebýt jeho, rozdrtil by tě na padrť."
"Ty víš, že jsem ho nezabila já?"
"Ano. Došlo mi to hned na začátku, ale i přesto mě potěšilo, že mám zabít tvé přátele."
"Grrr."
"Takže co?"
"Budu bojovat do posledního dechu! Tak se ukaž!"
"To rád slyším..."