Dračí bojovnice 2 Navždy přátelé

Kráčeli jsme vyprahlou pouští již několik dnů neustále zužování hladem a žízní, poněvadž jsme si nevzali dostatek vody. Má kůže byla popraskaná a suchá, měla jsem pocit, že chodíme v kruzích, obrovských kruzích. Ani Nori si už nebyl tak jistý kudma vlastně kráčíme. Nejvíce trpěli Shiro a Aoi, vůbec bych se nedivila, kdyby se Aoi vypařil a Shiro rozpustila, naopak Akaru byl v klidu, neustále brblal něco o Slunci a dalších věcech. Za celou dobu nevyronil ani jednu kapičku potu. Zhruba taková byla naše situace.
"Nori, už tam budeme, plahočíme se tu minimálně dva dny a já pořád nevidím nic jiného než písek."
"Milá Midori, je logické, že vidíš písek, jsme na poušti."
"To je jedno, zajímá mě, kde je Suna!"
"Hm...nevím."
"Cože?!!!!"
"Nevím."
"Chceš říct, že se tu s tebou plahočíme tak dlouho pro nic za nic?"
"Zhruba tak."
"...Mám toho dost. Shiro, Akaru, Aoii poletíme."
"Jo."
Všichni si nechali narůst obrovitá kožovitá křídla a vznesli se do vzduchu. Po několika minutách orientování jsme konečně zjistili naši polohu a vypravili se směrem, kterým písečná ležela. A víte co? Měla jsem pravdu, chodili jsme v kruzích. Nedokážete si představit, jak daleko jsme od Písečné byli. Nyní, jsme již stáli před jejím vchodem, vykročila jsem první a vydala se do nitra vesnice. Ze začátku jsme procházeli celkem v klidu, jenže pak jeden č.rák způsobil rozruch...

"Hele, podívejte, to je ta s tou kosou!"
"Vypadni!!" řvali ostatní.
"Nevypadnu, ani vestu jste mi nedali! A navíc, mám pro vás dárek."
"Dárek?"
"Akaru, Aoii. Hoďte ho na zem."
"Máš vůbec nějakou úctu k něčemu?"
"Ne...no i když. To je jedno, prostě ho hoďte na zem!"
"Jak myslíš."
Nehodili, ale slušně položili na zem tělo kazekageho, které bylo ochranným kouzlem zakonzervováno, aby se nám na tom slunku neupeklo, neshnilo a tak dále.
"Nerozumíte slovu ´hodit´?"
"Rozumíme, ale nejsme ty."
"To je jedno."
"Kaze-Kazekage-sama?! Co jste mu to provedli?!!!"
"My? Nic...to on sám."
"A ty tržné rány po kose?"
"Chtěl bojovat, dobře mu tak, máte být rádi, že jsem se vůbec obtěžovala donést ho k vám...taky mohl hnít někde pod zemí, že?"
"Ty mrcho, jak si mu to mohla udělat?" ozvalo se někde z dálky.
"Kankuro-sama."
"He? A ty jsi kdo?"
"..."
"No to je vlastně fuk, co chceš?" zeptala jsem se, když se dostal až k tělu Kazeho.
"Jeho bratr."
"To je hezké, takže o pohřeb se postaráš. Fajn, můžeme jít."
"A to si myslíš, že tě jen tak pustím?"
"Proč ne? Jak říkám, moje chyba to nebyla."
"Zabiju tě stejně, jako jsi ty zabila jeho."
"Když myslíš, ale mě se teď opravdu bojovat nechce, kde tady máte potraviny?"
"Děláš, jako by se nic nestalo."
"Taky že nestalo, můj bratr to není."
"Mrcho! Kdyby- Kdybys tady nepřišla, nebyl by mrtvý."
"To je pech, že?"
"Drž hubu."
"Nemám proč."
"Měla bys k němu chovat alespoň nějakou úctu!"
"Víš, že jo, tak teď ti něco povím, poslouchej pořádně! On dolízal za mnou, on chtěl bojovat a on taky zdechnul. Dobře mu tak, byl to jen malý rozmazlený fracek, nic víc nic míň."
"Lžeš! Miloval tě, proč by s tebou bojoval?!!"
"Nevím...já mu řekla, že je debil a že ho nechci, to ti jako důvod nestačí?"
"Nestačí. Půjdeš do vězení."
"Ani omylem, já půjdu leda tak domů. Zatím."

Otočila jsem se na patě a vydala se směrem k bráně. Ovšem cestu mi zatarasili ti zmrdaní vesničané.
"A co chcete vy?"
"Tvou hlavu."
"To od vás není hezké."
"Od tebe taky ne."
"Hm...to je fuk, začínáte mě všichni pěkně s**t." šáhla jsem na kosu a sundala ji ze zad.
"Midori, budeš mít problémy."
"Nebudu. Držte se v zadu."
Vyběhla jsem. Nebylo těžké prolomit jejich ochranu. Projela jsem nimi jako nůž máslem. Po chvíli byli všichni do jednoho mrtví.
"Tak, jdeme."
"Jsi krutá."
"Já vím. Jak jsem řekla, zatím, ty, jehož jméno si nepamatuju, udělej mu pěkný pohřeb." s těmito slovy jsem vyšla z písečné a doufala, že se tu již nikdy nevrátím.

Cesta zpět proběhla poklidně, letěli jsme a země jsme se dotkli až po překonání pouště. Abych pravdu řekla, do vesnice se mi nechtělo, poněvadž jsem věděla, co mě čeká a poněvadž jsem nechtěla stresovat ostatní, držela jsem jazyk za zuby. V lesích jsme konečně uhasili žízeň a utišili hlad. Také jsme si odpočinuli a vydali se na cestu do vesnice. Čím blíž jsme byli, tím neklidnější jsem byla. A pak, když jsme stanuli před bránou, bylo vše tak, jak jsem čekala. U brány stáli dva hlídači, kteří mě nejspíš měli zadržet. Jejich tváře se rozzářili při pohledu na Shiro a ostatní a taky je udivil nově příchozí Nori. Všichni prošli až na mě.
"Stůj, ty do vesnice nemůžeš."
"Vím."
"Proč?!" rozkřikla se Shiro.
"Ty se o to nestarej. Midori, tvé věci ti pošleme domů, mrzí mě, že to takhle dopadlo."
"J-Jasně. Byla jsem tu ráda, ovšem zákon je zákon."
"Gomen."
"V pohodě. Shiro, Akaru, Aoiraku, Nori...možná, že se ještě někdy potkáme. Sbohem."
"Ne, nemůžete ji takhle nechat odejít!!! Midori!!!"
"Slečno Shiro, byli tu vaši rodiče a...bohužel, vzhledem k jejich vysokému postavení, zakázali vesnici jakýkoliv kontakt s Midori."
"A co na to řekl Šéf?"
"Rád odsouhlasil."
"To...není možné." se slzami v očích se rozeběhla do vesnice.

Vracela jsem se zpátky. Již jsem nedokázala zadržet slzy, které mi volně stékaly po tváři. Milovala jsem je, všechny a teď je nejspíš už nikdy neuvidím. Žalostné, chtěla jsem umřít.

Ve vesnici:
"Šéfe, jak jste TOHLE mohl udělat?!"
"Co tím myslíš, holčičko?"
"Vyštvat Midori! Jste blázen? To už jste zapoměl, jak téměř sama zachránila tuhle vesnici, díky ní neumřel ani jeden člověk z naší strany. A zachránila nás! Tak proč?" rozplakala se.
"Přivedla do vesnice někoho, kdo ublížil našim občanům a to se trestá vyhazovem!"
"Ne, šla nás zachránit, vůbec ji nevadilo, že ji mlátí hlava nehlava, snažila se nás zachránit!"
"To ji neomlouvá."
"Přivedla sem k nám LEGENDÁRNÍHO DRAKA!!!"
"Stále ji to neomlouvá."
"Povězte, myslím, že tohle všechno neděláte z vlastní vůle."
"Máš pravdu, tví rodiče mě donutili a vzhledem k jejich postavení...,"
"Vím. Teď hned vyrazím a promluvím s nimi, já to takhle nenechám!"
"Jak myslíš, Shiro."
Venku před domem Šéfa.
"Tak co?" vyzvídal Akaru.
"Letím za otcem a matkou, jdete se mnou?"
"Jo."

Už mě nebavilo plahočit se lesem SAMA, proměnila jsem se a vylétla vysoko do vzduchu, na nebi již svítily jasné hvězdy, zadívala jsem se na ně a pak se vypravila k sídlu Akatsuki. Když jsem tam dorazila, všichni mě uvítali a chtěli vědět vysvětlení mé návštěvy, já je jen letmo odbyla a šla si lehnout, ale usnout jsem nemohla, vzpomínala jsem...na všechny společné chvíle...s nimi.

"Shiro, zpomal! Letíš moc rychle! Tví rodiče ti nikam neutečou!"
"Ne, neutečou, ale Midori jo!"
"No tak, víme, kde ji najdeme."
"To je jedno, jsme tady."
Přistála na jedné z velkých hor zasněžených silnou vrstvou sněhu a vešla do jeskyně ve své dračí podobě, Akaru s Aoiie ji následovali. Prošli chodbou a dostali se do prostorného obýváku.
"Koukej drahý, kohopak to tu máme, Shiro drahoušku přišla ses na nás podívat?"
"Ne, nejspíš jsem vás přišla zabít."
"Cože?"
"Jak jste mi to mohli udělat? Midori je má kamarádka!"
"Tak ty tvrdíš, že ta sprostá jednoduchá holka je tvá kamarádka? Drahoušku měla by ses bavit s někým urozeným a ne s takovou spodinou jako jsou oni." ukázala dlouhým bílým drápem na Akaru a Aoie.
"Oni nejsou spodina!! Jsou to mí kamarádi stejně jako Midori!"
"Myslím, že ti to v té vesnici moc nesvědčí. Asi budeš opět bydlet s námi."
"Ne, ani omylem. Co si o sobě vůbec myslíš, že mi tady budeš rozkazovat a držet v karanténě? Tak poslouchej, budu si dělat, co chci a bavit se s kým chci!! A pokud nezrušíš ten příkaz o Midori, nikdy v životě již s tebou nepromluvím."
"Tohle je vyhrožování, milá dámo."
"Neříkej mi tak snobsky. Ještě něco ti povím, já patřím mezi spodinu, stejně jako ty."
"Cože?"
"To už jsi zapomněla, jak obyčejná jsi byla, než sis vzala otce? Tak moc nemachruj a zruš ten zákaz!!"
"Ani mě nehne."
"Dobře… Sbohem tati...nejspíš se už nikdy neuvidíme."
"Počkej… Shiro!"
Odešli. S nepořízenou, ale odešli.
"Kam jdeme teď?"
"Za Midori."
"To jsem chtěl slyšet."
Zamávali křídly a byli pryč.

Probudila jsem se kolem půlnoci, nebylo mi dobře, šla jsem na vzduch a co nevidím...v dáli se něco, co bylo třikrát ladně prodíralo tmou přímo k sídlu Akatsuki. Přibližovali se, byli stále blíž a blíž…
"Neříkej mi, že...."
"Midori!!!!"
"Shiro, Akaru, Aoiraku!!"
"Jsme tady." přistáli a proměnili se.
"Já myslela, že už vás nikdy neuvidím."
"Pamatuj si, my budeme navždy přátelé!"