Zvláštní dárek

Akira byla obyčejné devítileté devče, měla však jeden velký cíl, jako před ní spousta dětí z ninjovských vesnic - stát se nejsilnější kunoichi na světě. Poslední den před svými desátými narozeninami byla čím dál tím nervoznější. Bloumala po domě sem a tam, když už to doma nemohla vydržet, vyšla na ulici. Vzhlédla k obloze, na které jasně svítilo slunce.
Bude sotva poledne, to je ještě hodně času do dalšího dne. Co budu dělat? Už vím, vyskočila radostí, půjdu nakupovat. Vytáhla z levé kapsy peneženku, uviděla tam poslední minci... Takže nakupovat nepůjdu. Jaké mám další možnosti? Co takhle jít ještě trénovat? Jasně, půjdu do lesa a tam budu cvičit.
Vyšla od domu po cestě, která vedla z vesnice. Po pár minutách byla v lese.
Konečně jsem pryč od všech těch lidí. Nemám ráda lidi ve vesnici, říkala si nahlas, a těším se, až odejdu do světa. Jediní, kdo mi odtud budou chybět, jsou rodiče.
Chtěla vytáhnout ze zadní kapsy kunai. Nemohla ho nahmatat...
Asi jsem ho zapomněla doma. Jak se můžu stát nejlepší kunoichi, když zapomínám tu nejzákladnější věc na trénink? usmála se. Když nemám co dělat, proč se neopřít o strom a chvilku si pospat? Co může být lepší odpočinek, než spánek v přirodě? Myslím, že jediná lepší věc může být oslava narozenin... Sedla si ke stromu, který byl nejblíž, opřela se o něj a zavřela oči.

Začínala se probouzet, pomalu otevírala své modré oči. První, co uviděla, byl měsíc, který zářil na černé obloze jako nepřehlédutelný ornament. Vyskočila od stromu. Necítila žadnou únavu, obě ruce zvedla ruce nad hlavu. Akiro, říkala si, dnes máš narozeniny, je ti konečně deset let..
Vydala se zpátky do vesnice, cestou křičela, skákala, zpívala o svých desatých narozeninach, jak budou skvělé, úžasné, nezapomenutelné. Byla od brány se znakem listu pár desítek metrů. Myslím, že bych mohla vystrašit strážce. zazubila se, jak je to geniální napad. Jako všechno to mělo háček, v tomhle případě byl háček v tom, že si uvědomila, jak si celou cestu zpívala a výskala. Musela jsem probudit celou vesnici. Kašlu na to... a došla k bráně, kde měli stát strážci, hlídat vesnici; kdyby se něco stalo, vyhlásí poplach. Vstoupila opatrně do vesnice, všude bylo ticho, jako každý večer. Asi se dnes na hlídku vykašlali, pomyslela si, nic nového.
Šla po ulici, která vedla k jejímu domu. Než zašla za poslední roh, ještě se otočila, protože měla pocit, že ji někdo sleduje. Viděla obrysy lidí, kteří vypadali zdeformovaní; jeden byl hrbatý, druhý měl místo hlavy něco, co vypadalo jako přerostlá dýně. To asi dělá to měsíční světlo. pomyslela si. Dál se už nerozhlížela a zašla za roh, domů to už měla jen kousek. Šla pořád rovně, už viděla obrys domova. Vešla brankou, prošla úzkou cestičkou k zelenému domku s červenou střechou. Otevřela dveře, vyzula si boty, které byly celé od listí a černé od hlíny, která byla v lese, a vstoupila dovnitř.

Nejdřív šla do kuchyně, protože měla velkou žízeň. Vzala z poličky skleničku, natočila si do ní vodu z kohoutku a hltavě všechno vypila. Pokoj, kde spala, byl vedle obývacího pokoje. Když přes něj procházela, uviděla na stole položený dárek. Pomalými kroky došla do středu místnosti, přečetla si nápis na podlouhlém, úzkém balíčku: "Pro naši Akiru." Zvedla pomalu dárek, odnesla si ho do svého pokoje a položila opatrně na postel. Natáhla ruku ke stolečku, který měla u postele, vytáhla ze zásuvky zápalky. Naproti posteli stál další stolek, na kterém byly ve svícnu tři svíčky. Všechny zapálila a když se rozhořely, postavila svícen na stolek vedle postele. Vzala do rukou dárek, který dostala od rodičů k narozeninám. Papír byl krásný, s kytičkami. Nedočkavě strhla obal z krabice, opatrně zvedala víko... uvnitř se ukrývala ručně kovaná katana. Nadšeně vytáhla katanu z pochvy; rukojeť, za kterou katanu držela, byla celá ze zlata ze znakem draka, ostří mělo barvu stříbra, odrážely se v něm plameny svíček. Položila katanu na postel. "Děkuji!" vykřikla. Popadla znovu katanu, v rychlosti vyrazila ze dveří, ale to, co uviděla, ji přikovalo k zemi. V pokoji nestáli její rodiče, ale byly tam stvůry, nepopsatelně odporné. Měly šest rukou, různě zahnutých do všech stran. Místo úst otvor, ve kterém se leskly malé ostré zuby, nos vypadal jako supí zobák, nad ním černé pavoučí oči a na hlavě neměly vlasy, ale místo nich nějaký zelený sliz. Ani to nedovedla rozpoznat.
"Nepřibližujte se ke mně!" zakřičela.
Nestvůry postupovaly stále blíž. Akira zvedla katanu do výše hlavy, obě ruky se jí třásly, katana létala z jedné strany na druhou, měla strach. Nestvůry se přibližily na dosah ostří. Nevěděla, co má dělat. Najednou se rozmáchla a usekla menší nestvůře hlavu.
"Mami, omlouvám se!"
Ještě zbývala druhá nestvůra, napřáhla se znovu...
"Promiňte mi to..." zašeptala a v tom okamžiku ji zasáhl do obličeje proud temně rudé krve. Začala se dávit, vykašlávat, z úst jí padaly rudě zabarvené chuchvalce. Po pár minutách to skončilo.
Asi jsem nakažená, pomyslela si dívka smutně. Tohle má být můj dárek k desátým narozeninám?
Tekly jí z očí slzy.
"Nestanu se stvůrou!" zakřičela. Pocitovala v těle změny. Vyběhla ven z domu.
"Kde jste? Pomozte!"
Z protějšího domu vyběhla další čtyřčlenná skupina nestvůr, utíkaly k ní. Dívka se rozběhla proti nim, prvnímu usekla hlavu, druhému propíchla srdce. Vytrhla rudě zbarvenou katanu, třetímu odsekla půlku hlavy a nestvůra spadla na zem, čtvrtou nestihla zasáhnout a ucítila kousnutí v pravé paži. Udělala otočku a rosekla nestvůru v půli těla.
Cítila, jak se v ní nákaza rychle šíří.
Musím to udělat. Teď nebo nikdy.
Dívka s katanou v ruce si klekla, obrátila ostří proti sobě a zarazila si ho směrem do srdce.
Co se děje? pomyslela si, než omdlela.

"Jsem mrtvá?" vydechla.
"Ne," odpoveděl chladný hlas.
Viděla nad sebou muže, který vypadal jako shinobi, díval se na ni divnýma červenýma očima.
"Co se děje?" ptala se zmateně.
Shinobi se jí podíval do tvaře a odpoveděl: "Podívej se na sebe."
Měla v sobě zabodnutou katanu, kterou dostala od rodičů.
"Vůbec to nechápu," zasípala.
"Já ti to rád vysvětlím. Jdeme zničit tvou vesnici. Uviděl jsem tě tady ležet. Začala ses probouzet, tak jsem si s tebou trošku pohrál. Celou dobu jsi byla v genjutsu."
Akira začala plakat.
"Ne, neumřeš tak rychle, jak by sis přála. Budeš trpět v bolestech. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky, protože než umřeš, tvá vesnice bude vyhlazená. Uslyšíš křik, možná to budou tví známí nebo rodiče. Bolest tě neotupí, ty tu zůstaneš až do konce."
Shinobi vstal a odcházel s armádou k vesnici, dívka nemohla nic dělat, nemohla je varovat, nemohla nijak pomoci.
Snad ti za nás jednou někdo tohle všechno oplatí...
Dívka umírala v bolestech a agonii.