Akasuna

Co definuje člověka?
Jak pojmenovat onen zásadní rozdíl, který vyčleňuje člověka z masy přírody? Jak zachytit to fluidum, díky němuž dýcháme, žijeme a trváme? Jak to, že myslíme?
A co je to vlastně myšlení? Tvoří snad součást oné esence lidské podstaty? Co nás žene dál v existenci, co nás pohání k nevyhnutelnému konci?
Chci to poznat, uvidět na vlastní oči, nahmatat prsty a ochutnat vlastním jazykem.
Proto jsem sem přišel.
* * *
Skrývám se tu již několik týdnů, poustevník mezi červenými skalami, které vítr v průběhu tisíciletí vytvaroval do podoby vyschlých akvaduktů a hladce obrousil jejich hrany.
Nad Rudými písky a pod žhavým pouštním sluncem se vznáší mračno much. Jejich bzukot v poledne neutichá, naopak, nabývá na síle. Mouchy bzučí při mé práci. Bzučí, zatímco beru do rukou skalpel. Bzučí, když ostří tenkého nožíku pomalu proniká skrze poddajnou kůži, protíná šlachy, až se nakonec vnoří do masa.
Hmyz.
Kakofonie rozkladu.
* * *
Nepotřebná těla nepohřbívám; přestože se mi hnusí, neschovávám je pod zem. Pokládám je na plochý kámen a pozoruji, jak se den po dni rozpadá tkáň, sloupávají nehty, jak se propadají oči hlouběji do lebky. Sleduji zkamenělý hostinu muších larev, jež se hemží v hromadě vyvržených střev.
Občas mouchy nakladou svá vajíčka mezi rty mrtvoly. Někdy je odstraním, někdy ne.
Ale proto tu nejsem.
Odloučil jsem se od ostatních, abych poznal. Abych znovuobjevil to, co bylo kdysi zapovězeno a co jsme časem zapomněli.
Co dává člověku žít?
* * *
Kdysi jsme odpověď znali.
Ztratila se však mezi dunami; pohřbili jsme ji v písku a zakázali si na ni vzpomenout. Mé pátrání se tedy podobá snaze starce vybavit si dávný útržek z dob mládí.
Zkoumám, jako museli zkoumat oni přede mnou. Pitvám. Sotva však naleznu jedno proto, objeví se vzápětí další proč. Je to jako bludiště, zámek bez chodeb vystavěný z pouhých dveří; spletitá síť otázek a odpovědí, která nemá konce.
Proč jsi na toto vědění uvalil zápověď, Monzaemone? Snad je to příliš strašné pro běžnou mysl. Snad je příliš vábivé se tomuto umění poddat zcela. Touha znát je jako droga, další a další, lov na horizont. Je to jako topit se v moři, jako oheň, co spaluje a tráví všechny ostatní myšlenky.
Mouchy zmlkly. Zvedá se bouře.
* * *
Dnes řežu krásnou dívku. Její půvab až dojímá, přesto vedu nůž dál podél linie bránice. Pak se skalpel zakousne do kůže za uchem a klesá po krkavici až ke klíční kosti.
Proč právě já ničím tak neobyčejnou krásu?
Pamatuji se na obrazy mé drahé Chyio z dob její svěžesti – z kdysi krásné ženy se pozvolna stává cosi šeredného, co se jednoho dne už neprobudí a čemu se budou v břiše kroutit červi. Pak tedy tuto dívku zachraňuji před ohavností, kterou by na ní jinak čas zanechal. Uchovám ji napořád, neměnnou a věčnou.
Věčnou jako ty obrovské sochy Buddhů vytesané do skal na opačné straně pouště.
Jak mohla lidská ruka stvořit něco tak nádherného a majestátného?
Ona bude věčná jako ti Buddhové – díky mým rukám.
* * *
Věděli, že vůli maso podlehne spíše než dřevo.
A je to tak přeci přirozené. Vždyť strom nemá vůli. Větve a kmen neprotkává nervstvo, nepokrývá je vrstva svaloviny.
A lidské vůli podléhá lidské maso.
Vůle sídlí v mozku. Mozek s tělem spojuje mícha, z níž vystupují snopce nervů. Ty se dělí na dráhy smyslové, dostředivé, a dráhy pohybové, jež vedou vzruch opačným směrem. Pak jsou tu další nervové spoje. Jeden druh tělo vzbouzí, druhý tiší. Nacházím tu ganglia, zduřeniny na vláknech. Možná jsou tyto uzliny hmotnou podstatou tenketsu. Pokud ano, pak se proudy čakry kryjí s nervy.
Odpověď, konečná a vše vysvětlující, se mihotá na dosah ruky.
* * *
Dívka nestačí. Její tělo se začalo rozkládat příliš brzy, než abych stihl dokončit své dílo. Důležité však je, že se blížím k svému cíli.
Bláhový Monzaemone. Bláhová Chyio.
Jak jste mohli odmítnout něco tak úžasného! Fluidum lidského života. To, co nás drží při životě. Síla, která vdechne mrtvolám červeň do tváří.
Kdysi dávno jsme tančili mezi dunami, mrtvoly tančily s námi a my veleli jejich pohybům. Dovedli jsme vložit náš záměr do neživé hmoty, zastavit rozklad a kázat smrti.
Jak jste mohli tohle zavrhnout?
* * *
Nenechat tělo shnít, v tom tkví základ.
Nejprve se musí z těla odstranit všechna krev a zbytečné orgány. Nesmí se však přitom porušit důležité nervové spoje. Oči nahrazují bílé kamínky.
Vyzkoušel jsem také několik různých látek bránící tlení. Natron vyhovuje ze všech nejvíc. Aby ale nebylo tělo příliš vysušené, potírám je lněným olejem.
Hlavní proud čakry vstupuje temenem lebky do mozku, odtud teče do míchy a pak do celého těla.
Osmadvacetiletý muž urostlé postavy, kterého zabil jed škorpiona, už dovede zpříma kráčet.
Pojmenoval jsem jej Hiruko.
* * *
Potřebuji další těla. Musím své umění zdokonalit. Nemám však odvahu vrátit se tam. S tím, co jsem poznal, na mne nečeká nic než rozčtvrcení zaživa. Za všechno se platí.
Za bzukotu much drtím v hmoždíři listy kuroyume. Získanou šťávou potřu Hirukovy paže.
* * *
Proč nerozšířit možnosti lidského těla? Rodíme se bezmocní, bez drápů a zubů, bez jedu a bez jakýchkoliv přirozených zbraní.
Dám ti drápy, Hiruko. Celé tvé tělo napustím šťávou z kuroyume, aby se k tobě nikdo nemohl přiblížit.
Budeš mou loutkou, zatím nejdokonalejší a nejskvělejší.
Budeš mou paží, mým nástrojem, zbraní.
Budeš věčný.
* * *
Skrývám se tu již třetí měsíc. Ještě mě nenašli. Ještě mám šanci. Ještě můžu pátrat. Je stále co poznat. Víc těl. Potřebuji víc těl.
Jdu na lov. Hiruko mě provází.
* * *
Co když někdo uloví mě?
Mám strach. Se mnou zemře vědění. To nesmím dopustit.
* * *
Polovina čtvrtého měsíce. Štěstí mě opustilo. Nalezl mě.
Můj přítel, krásný a svěží. Vůdce, pro něhož bych ještě nedávno skočil do plamenů a snesl jakékoliv mučení, ke mně přišel sám a bez doprovodu. Sotva mne spatřil, odvrátil zhnuseně tvář.
Ptal se, co to má znamenat, a já mu to vše vysvětlil. Přiznal jsem se, lhát jsem nemohl, už kvůli mouchám a Hirukovi ne. Neprosil jsem o slitování. Porušil jsem přeci Chikamatsův Zákon.
Namísto toho, aby mě okamžitě usmrtil svým železným pískem, přistoupil s pouhou obnaženou čepelí a přikázal mi kleknout. Projevil mi tak milosrdenství.
Svého přítele jsem poslechl.
Hiruko poslechl mě.
Oči mého vůdce se nejprve rozšířily a pak pohasly. Z jeho břicha trčel otrávený Hirukův dráp. Sesul se k zemi.
Vykřikl jsem.
* * *
Nemohu si dovolit plýtvat těly. Můj přítel se ke mně připojí. Navěky.
Naposledy tedy políbím jeho rty. Chutnají po natronu a lněném oleji.
Bolí to.
Bolí mě, jak někdo tak silný padl za oběť pouhé loutce z masa a kostí. Smrt je směšně snadná, banální až trapná.
Musím utéct, než dostihne i mne.
* * *
Pětatřicetiletý muž podsadité postavy, můj přítel a bývalý kazekage, kterého jsem zabil já, dovede už zpříma kráčet.