Oko, jež smrt mi dala 02.

„Proč ji vlastně potřebujeme Sasuke?“ zeptala se Karin a vrhla na Deeyu nevraživý pohled. Štvalo ji, že Sasuke si v posledních dvou dnech všímal jen jí a sem tam Juuga, i když to bylo zase jen kvůli ní. Kvůli tý bělovlásce. A na ni úplně zapomněl.
„Protože je silná. Nebo má minimálně potenciál. A takové lidi potřebuju, abych zabil zbývající dva Kage, kteří nám utekli. Myslím, že tomu bys mohla rozumět i ty se svojí inteligencí, “ vysvětlil otráveně Sasuke, kterému Karin lezla pořádně krkem. Ale potřeboval ji. Bez ní by Kazekageho hledal mnohem déle, pokud by ho vůbec našel.
„Samozřejmě, že tomu rozumím. Ale potenciál? A jaký? Jediné co umí je smutně koukat a nechat o sebe pečovat Juugem,“ zaútočila Karin a tentokrát se Deeye podívala přímo do očí.
„Mlč Karin!“ Karin sebou překvapeně trhla. Ten, kdo na ni zařval ať mlčí, nebyl Sasuke, dokonce ani Juugo nebo Deeya. Byl to Suigetsu. Díval se na ní s oči plnýma nenávisti. Karin se lekla. Proč? Proč se na ni tak dívá?
„Má pravdu. Mlč!“ přikývl Sasuke a podíval se starostlivě na Deeyu, která seděla kousek opodál u kmenu jasanu. Deeya, ale jen seděla a nezdálo se, že by si jejich konverzace všimla. Dokonce ani Juugo nijak nezareagoval a dál si hrál s veverkou. Přesto se Sasukemu zdálo, že slyšela úplně všechno.

Karin se ublíženě podívala na Sasukeho a zamířila pryč. Někam víc do lesa. Někam daleko od nich. Daleko od Deeyi. Měla z ní špatný pocit. Hodně špatný. Ta zvláštní chakra získávala na čím dál větší intenzitě. Zato Juugova slábla. Úměrně tomu, jak její rostla. Z Juugových pohledů si uvědomila, že on to ví. Že ví jak slábne a ona sílí. Ale když se ho na to chtěla zeptat, tak vždycky zmizel. Zmizel k Deeye.
Nakopla pařez. Nenáviděla ji. Nenáviděla ji za to, že jí krade Sasukeho. Za to, že ji všichni i Suigetsu brání. Uvědomovala si, že je s nimi jen proto, že jim může říct kde je Kazekage. Jinak by tu dávno nebyla. A ten pocit bolel. Hodně bolel.

„Jak se cítíš?“ Karin se otočila, ale okamžitě trhla hlavou zpět.
„To tě nemusí zajímat,“ odsekla. Co tu děláš? Co mi chceš? Chceš se mě zbavit, protože jsem tě jako jediná nepřijala?
„Nenávidíš mě?“ znělo to smutně. Karin se musela otočit. To, co uviděla, jí vyrazilo dech. Deeya se na ni dívala zářivýma očima. Byli v nich modré, zelené a možná i trochu žluté nitky. Ale to nebylo vše. Orámované byly duhovými stíny a černými silnými řasami. Karin cítila jak Deeyou proudí její zvláštní chakra. A ta chakra jejímu pohledu a hlasu dodávala zvláštní sílu.
„A… ano nenávidím,“ vykoktala zmatená a vyděšená Karin. Co se mnou bude? Zabije mě.
„Proč?“ zdálo se, že to Deeya nechápe.
„Proč? Ostatní ti věří! Mě by se nejradši zbavili! A při tom nic neví! Ty… Ty ZABÍJÍŠ JUUGA!“ poslední dvě slova zakřičela Karin, tak hlasitě jak jen mohla.
„Já vím,“ přikývla a čekala.
„Ty víš?! Ale proč?! Proč to děláš…?“ na konci se Karin zlomil hlas.
„Jsem tak silnější,“ odpověděla lhostejně.
„Cože?! To ho zabíjíš jen kvůli tomu, abys byla silnější?“ to Karin nepochopila. Sice Juuga neměla nikdy moc ráda. Ale znamenalo to, že by klidně mohla „vysávat“ i ji nebo Sasukeho.
„Sasuke-kun říkal, že potřebuje silné lidi,“ přikývla a natáhla ruku ke Karin, „Dáš mi svou sílu?“
„Nech mě!“ vykřikla Karin uskočila z jejího dosahu.
„Proč mi nechceš dát svou sílu Karin? Pomohlo by to Sasukemu. Zbavil by se přítěže,“ Deeya tázavě pozvedla obočí.
„Já… já nechci umřít! Já chci být se Sasukem! A ty… to ty jsi přítěž!“ Karin couvala. Rychle couvala.
„Já? Ne to si nemyslím. Mohu být silná, velice silná. Tak moc, že mu bude stačit cestovat jen se mnou, a tak ušetřit čas. Ale aby mohl ušetřit čas, tak potřebuji tvoji sílu. Tvoji a toho chlapce. Suigetsu…“ mluvila klidně monotónně a dívala se kamsi do dálky.
„DOST! UŽ DOST!“ Karin se přestala ovládat a sesunula se na kolena.
„Dost? Skončí to. A ty víš jak,“ usmála se Deeya a došla ke Karin. Znovu natáhla ruku.
„NE!“ Karin se vymrštila a rozběhla se pryč. Co nejdál od Deeyi. Co nejblíže k Sasukemu. Musela mu to říct. Musela mu říct co je Deeya ve skutečnosti zač.

Běžela. Běžela s nasazením života. Ale nedoběhla. Něco ji pevně sevřelo kolem pasu. Shlédla dolů a vykřikla. Její pas obepínalo hnědé kožnaté křídlo. Už takové viděla. Jen širší a kratší. Měl ho Sasuke. Druhá úroveň prokleté pečetě.
Křídlo se začalo stahovat zpátky dozadu. Karin to neslo spolu s ním. K Deeye. Stála o pět metrů dál a sledovala, jak se Karin přibližuje. Sevřená v jejích pařátech. Jako když šelma sleduje svoji kořist. Karin na ni hleděla s vytřeštěnýma očima. Snažila se křičet, ale nezbýval jí dech. Snažila se uniknout, ale nezbývaly jí síly. Byla bezmocná.
Konečně už byla u Deeyi. Křídlo ji otočilo, takže se dívali tváří v tvář. Deeya se usmívala. Hleděla, svýma kouzelnýma očima, na Karin laskavě. Jako milující matka na dceru. Byl v nich, ale náznak smutku. Smutku nad tím co musí udělat. Potrestat svojí dceru, protože byla neposlušná. A přesně to chtěla Deeya udělat. Potrestat Karin.
Potřetí a naposledy vztáhla ke Karin ruku. Karin se snažila uhnou hlavou, ale i přesto její obličej sevřeli Deeyiny prsty. Karin cítila, že je unavená. Že čím dál víc slábne. Cítila jak skrze prsty toho démona, v podobě krásné dívky, uniká její život. Viděla jak Deeyiny oči září. Viděla její stále stejný laskavý úsměv. A věděla, že už nikoho nevaruje. Věděla, že zemře. Právě tady, za pár okamžiků.
To zjištění ji naplnilo ještě větším strach. Začala se mrskat ve snaze se osvobodit. Ale Deeya ji držela pevně. Její dlouhé nehty se Karin zarývaly pod kůži a vyvolávali tak bolest. Těsně před tím než Karin ztratila vědomí, ucítila na rtech kovovou chuť krve. Krev.. A poslední co viděla nebyly oči Deeyi, ale oči Sasukeho. A poslední myšlenka nebyla myšlenkou na vlastní smrt. Byla to prosba. Prosba k někomu koho neznala. Prosba, která jí uvízla v krvi stékající v potůčcích po obličeji a v bezvládném těle, které leželo pohozené u kmene stromu, kde ho Deeya pohodila.

„Kde je Karin?“ zeptal se otráveně Sasuke rozhlédl se po louce.
„Ještě se nevrátila, jak zdrhla potom, co jste se pohádali kvůli Deeye,“ pokrčil naoko lhostejně rameny Suigetsu. Ve tváři měl ale výraz znepokojení.
„Pane bože, kdybych ji nepotřeboval, tak bych ji tady nechal,“ naštval se Sasuke a praštil pěstí do stromu.
„Nepotřebuješ ji,“ ozval se Deeyin slabý hlas. Sasuke se na ni nechápavě otočil. Suigetsu zamrzl v pohybu a vytřeštěně zíral před sebe, zády ke zbytku skupiny. Juugo jen zavřel oči.
„Co tím myslíš?“ zeptal se zmateně Sasuke.
„Jen že její schopnosti nejsou nenahraditelné. Dokážu najít Kazekageho,“ odpověděla klidně s lehkým milým úsměvem, jaký jí tvář zdobil neustále od té doby, co ji „oživili“.
„Výborně,“ zasmál se Sasuke, „Takže vyrážíme. Karin nás už nemusí zajímat.“
„Karin…“ uniklo z tiše Suigetsovi. Podíval se na Sasukeho a zavrtěl hlavou. Potom mu pohled sklouzl na Juuga. Působil unaveně. Jako kdyby už nemohl dál. Suigetsu tušil proč. A bál se. Skutečnost, že se Karin nevrátila, ho zasáhla plnou silou.
„Juugo?“ ozval se roztřeseným hlasem.
„To je v pořádku,“ usmál se Juugo. Jeho úsměv byl ale smutný. Od té doby, co se Deeya vrátila z procházky, zestárl o několik let. Ne vzhledem, ale očima. Suigetsovi se hlavou prohnala myšlenka. Jak skončím já?