Humor
Shikamaru ho okamžite pritlačil ku stene tvárou a neurobil to veľmi jemne. Nepripadalo mu to veľmi milé, veď sa vzdal sám. Potom mu vykrútil ruky dozadu, s tým sa tiež nemaznal a on sykol. Nie preto, že by ho to bolelo- oproti bolesti, ktorú už okúsil to bolo nič-, len chcel, aby si mysleli, že je zraniteľný. Že ho naozaj dostali. To, že mu práve dával na ruky putá neznamenalo, že sa to tu pre neho končí.
Hra pokračuje.
Odlepil ho od steny a otočil ku vchodu. Jednu ruku mal na jeho spútaných rukách a druhou ho postrkoval dopredu.
Naruto postavy mi nepatří, jen aby jste to zase jednou slyšeli...
Kapitola 7: Výlet do přírody, aneb já mám hlad!
„Viděla jsi ho? Přísahám ti, dnes mě už opravdu nic nepřekvapí,“ zachichotala se pobavená veterinářka, než své společnici otevřela dveře do ve vesnici proslulé barbecue restaurace. Ještě naposledy se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že ji nešálil zrak.
„Tak čo? Prišiel si na niečo?“ spýtal sa Sasuke Shikamara znudene, keď sa prehrabával spismi, ktoré im dala Tsunade, v ich kancelárii.
„Tak tohle je už fakt divný,“ zakroutila hlavou Sakura. „Teď už i NejlepšíKunoichi a dokonce ani Stydlivka. Prostě to nechápu,“ povzdechla si.
„Ale budu pokračovat i tak. Prostě to dotáhnu do konce i bez nich.. Musím se mu pomstít. Musím, prostě musím,“ zavolala do prázdna pokoje.
„Ještě se uvidí,“ zasmála se ďábelsky..
...
Hif: Začni, když se já pokusím napsat konec, dopadne to zase jako bonus. Teda, ehm, ne konec, začátek jsem myslela. Teda vlastně i konec, since it’s the name of the story…
#blbýhumor
Ay, ay.
Kde jsme to skončily?
Aha, aha.
Dělat důležitá rozhodnutí, zvlášť ta, která mohou ovlivnit váš život, není lehké. Potřebujete k tomu minimálně jednu bloncku, aby vám dělala company, dvě lžičky a tři kýbly zmrzliny. Vanilkové nejlépe.
Mám chuť místo coveru hodit jako úvodní obrázek fotku svojí hlavy. Odbarvovala jsem hnědé odrosty u svých fialových vlasů. Humor. Třetina mých vlasů je zrazu růžová. HUMOR.
Anyway, užijte si další intermezzo.
Byl krásný a slunný letní den a po lesní cestě lemované stromy a potokem kráčela postava v červeném plášti s černými plameny. Pod jeho kroky šustilo listí a křupal štěrk. Muž šel směrem k bráně Skryté Listové vesnice, ale když byl na dohled, zastavil se a nasadil si kápi a na jeho tváři se objevil pobavený úsměv, pak znovu vykročil. U brány hlídali dva strážní, oba na sebe kývli a vykročili k podezřele vypadajícímu muži. „Kdo jste a co chcete?“ vykřikli oba současně.
"Gai-sensei! Jsem připraven na další trénink až do vyčerpání!"
"Tak to má být, Lee, tak to má být! Síla mládí je nepřekonatelná!"
"A co budeme dělat dnes?" halekal nadšeně Lee. "Chůzi po rukou?" Neji a Tenten zasténali.
"Ne," řekl Gai tajemně.
"Tak... Tak třeba... Cvičné zápasy? Cvičné zápasy, prosím, cvičné zápasy!"
"No to už teprve ne," chytila se za hlavu Tenten. "Pamatuješ, jak jsi Nejimu zlomil dvě žebra?"
"Nemá dost síly mládí," odsekl.
Prebudila som sa na piaty budík o 8:20. Vykonala som rannú hygienu, obliekla som si dlhé žlté tričko a modré legíny. Vlasy som si dala do uzla, no po bokoch som nechala nejaké pramienky odstávať. A do uší som si dala modré oválne náušnice. Keďže som tvár nemala posiatu modrinami, naniesla som si iba špirálu na mihalnice.
Pred jedálňou som sa zhlboka nadýchla a vstúpila.
Zvláštne. Kde sú všetci? Hoci... večer sme sa vrátili o druhej, nemala by som sa čudovať, že ešte spia.
"Další z kola ven z kola ven,“ zazpíval si Sasuke. „Už mi z toho začíná hrabat,“ povzdechl si. „Ale nevadí, už jen kousek má milá PomstychtiváKrásko a sejdeme se tváří v tvář. Odhaduji, že za necelý týden,“ zasmál se ďábelsko-geniálně-pomstychtivím a svůdným smíchem jak si myslel, ale při tom se spíš tvářil a smál jako chromý kapr.
…
Akatsuki a telefón 6
Po takmer piatich rokoch som sa konečne vrátila k písaniu ff. Dúfam len, že vás môj návrat poteší, rovnako ako aj ďalšia zo série týchto kratučkých poviedok. Komentíky potešia.
Když se všichni dostali z nejhorší kocoviny, sešla jsem se s Asumou a Akemi na kamenných tvářích vytesaných do skláy. To místo mi kdysi ukázala máma. Vrhla jsem rychlý pohled na Konohu a promluvila jsem s očima upřenýma na obzor.
„Potřebuju se dostat domů a potřebuju to přežít.“
„Vždyť tě v ulicích Konohy přece nikdo nezabije,“ zasmál se Asuma.
„V ulicích ne, ale doma na mě čekají dva nebezpeční agresivní jedinci s příjmením Hatake,“ odvětila jsem. „Zvlášť otec bude dost napruženej.“
Tak jsme zas tu s týdenní dávkou Konce, a tak všeobecně s náma a tak. A Hifiny králíkem. A mojí kočkou. Která mě už začíná štvát. Euhn. Každopádně, tu je čtvrtý díl a my se moc omlouváme. Za betování děkujem Ai, a za morální podporu sobě navzájem, protože morální podpory není nikdy dost. Že. A taky bych ráda poděkovala svým drahým učitelům za ty písemky, co jsem psala minulý týden, protože díky tomu jsme napsaly jen jeden díl, takže, ano, máme předepsáno do poloviny osmého dílu. A Hifi mě mučí a já se bojím. Anyway, užijte si to!
Naruto postavy nejsou moje, což asi pochopil každý, ale jen pro jistotu to znovu zmíním.
Kapitola šestá: Hinata se chopila iniciativy, aneb všichni utíkejte!
Vzhledem k tomu, že se tahle kapitola tak trochu točí kolem Ero-Natsuki, bude taková... no, řekněme, že podobného charakteru jako Yamanaka Sen. Snad mi to projde. Úvodem bych ještě chtěla říct, že tohle je všechno, co mám napsané dopředu, a od této chvíle už zase nebudu přidávat každý týden. 
"Kde je vlastně Akemi?" zeptala jsem se.
"Tohle mi vysvětlíš, Uzumaki Naruto!" ozval se hromový hlas. Narutovi se orosilo čelo a po čtyřech se odplazil do kouta. Tyčila se nad ním dívčí postava a vypadala hrozivě. Vlasy jí vlály, jak hromadila chakru, kterou se mu zřejmě chystala něco ošklivého provést.
Okolnosti, které k tomu vedly, se staly stoprocentně Narutovou vinou. Tedy, téměř stoprocentně. Bylo krásné slunečné ráno a Hinata, Narutova mírumilovná, hodná a roztomilá přítelkyně, odjížděla na misi se svým týmem.
"Ahoj, Naruto-kun," vlepila mu pusu na tvář.
"Ten lék mi dala," řekla jsem ještě, otočila jsem se a odešla jsem. Vůbec mi nedocházelo, proč se záchvat dostavil.
"Natsuki!" ozvalo se, někdo přiběhl a objal mě.
"Asumo," vydechla jsem překvapeně.
"Asumo! Neumyl jsi nádobí!" ječela nepříčetná Kurenai s vařečkou v ruce, která se za ním očividně hnala už od jejich domu.
"Aspoň tvoje mamka je pořád stejná," zašklebila jsem se na něj. Odešel, ačkoliv z toho moc velkou radost neměl, a hned po něm dorazil Suigetsu.
"Tak tě už pustili?" zeptal se mě po dlouhém a vášnivém polibku.
Bol to... zložitý týždeň.
Zhlboka som sa nadýchla a rozhliadla.
Zabávajú sa. Ako sa môžu zabávať, keď len pred dvoma dňami sme niekoho pochovali? Pohoršenie som vyjadrila už pri raňajkách, no bola som umlčaná pohľadom a komentárom o tom, aký dôležitý je tento večierok. Pôvodne sme na ňom mali oznámiť moje a Sasukeho zásnuby, avšak otec súhlasil aspoň s tým, že zasnúbenie ohlásime až nabudúci týždeň. Bože, aký je len cynický. Vraj je taký veľkorysý, že to presunie.
Postavy z Naruta mi nepatří… protože… prostě nechtěly… ach jo!
Kapitola pátá: Den poté, chroust a bublinkové monstrum
Po jídle mě Tsunade se Sakurou zavřely do pokoje, kde nebyly žádné potenciální zbraně, a daly mi drogu, po které jsem nemohla používat chakru. Když za mnou zaklaply dveře, měla jsem další okno. Molitan na zdi byl rozškrábaný a měla jsem jeho zbytky za nehty. Čekalo mě pár velmi zábavných měsíců. A taky zábavné byly. Vyrývala jsem do polstrovaných stěn abstraktní obrazce, polovinu času jsem o sobě nevěděla a tu zbývající polovinu jsem se snažila věrohodně předstírat, že mi Sakuřino jídlo chutná.
