Hyuuga vs Inuzuka 5

Postavy z Naruta mi nepatří… protože… prostě nechtěly… ach jo!

Kapitola pátá: Den poté, chroust a bublinkové monstrum

Zima jí třásla. S každým jejím krokem se jí do bot dostávalo více a více vody. Konečky prstů jí mrzly. Její, po odchodu ze sídla Hyuugů upravené a řádně učesané, vlasy jí zakrývaly vizi, ztěžkly a lepily se jí zezadu na krk. Jen z principu, ze slušnosti, a hlavně na přání otce, se hezky a reprezentativně oblékla. Její snažení však přišlo zcela vniveč, protože příroda byla, podobně jako i osud, proti ní.

Zastavila se přede dveřmi do svého, jak si nalhávala, dočasného domova. V hlavě si opakovala Konohamarovy rady a Hiashiho slova. Mladý Sarutobi nesouhlasil s maškarou, kterou na vlastní dceru namyšlený Hyuuga narafičil. Přál si ji z ní jakýmkoli způsobem vytrhnout. Dokonce jí navrhl i několik způsobů, jak by se mohla, možná, z onoho psi přeplácaného vězení vymanit. Otec ji naopak upozornil, že by nebylo moudré dát Inuzukům najevo, že o naaranžovaném sňatku cokoli ví, údajně by to vyvolalo další spory a problémy.

Hanabi se zhluboka nadechla, opevnila se silou a hrdostí svého klanu a zaklepala na studené dveře. Ty se po chvilce otevřely a v nich stál nadšeně vyhlížející vysoký mladík, který působil sice otrhaně, ale nějakým způsobem i trošku upraveně, snaživě by se dalo říct.

„Ahoj, Hinato,“ ani se na ni nepodíval a už mu pusa jela jako utržená ze řetězu, „Tak rád tě zase vidím. Je to už docela dlouho, jak ses…“ zadrhl se. Jeho oči se konečně upřely na ty její a on ztratil slov. Vypadal překvapeně a zmateně. „M-měla?“ zněl jako ublížené štěně, kterému někdo ukradl oblíbený míček a vyhodil ho oknem.

A je to tady! Teď, nebo nikdy! Hanabi natáhla do plic co nejvíce vzduchu, jak jí jen ony drobné orgány dovolily, a zahájila svůj destruktivní útok. „Co ti tak trvalo!“ vykřikla a nasadila krvelačný pohled. „Stojím tady na mrazu! Chodidla už ani necítím!“ pokračovala dál v nacvičeném divadle, které pro ni její vypočítavý kluk připravil.

Ječela jako padlá na hlavu a nepřestávala ani tehdy, když ji rozbolely hlasivky. Jednou začala, proto musí svůj výstup dokončit. Pokud vše půjde tak, jak si s Konem naplánovaly, dostane se z téhle zablešené chatrče Inuzuků během mrknutí oka. „Blechy nesnáším, a jestli máš vši okamžitě ode mě odstup o dva metry dál, jinak tě praštím!“ došly jí nápady, ale byla si jistá, že jich v zásobě měla schovaných mnohem více, leč se jí asi vykouřily z hlavy. Dýchala zběsile, její hrdlo dychtivě lapalo po vzduchu, který mu tak scházel, kdyby vydržela ještě o chvilku déle, možná by i omdlela.

Kiba nemrkal a koukal na ni jako na zjevení. Hanabi se tiše zaradovala. Její intrika uspěla. Dostala ho. Urazila snad všechny jeho ideály a zadupala je do země. S nikým takovým by, kdyby šlo o ni, se už nikdy nechtěla ani vidět a samotná přítomnost onoho agresora by v ní vzbuzovala potřebu provokatéra uškrtit, nebo vyhnat s katanou v rukou. Jak sama sobě slíbila, nebude trvat dlouho, než si Inuzukové dohodu, na kterou přistoupili, rozmyslí a pošlou ji zase hezky domů.

Hnědovlasý mladík pak ale udělal něco, co zmoklá dívenka nečekala. Už se chystala vykročit proti němu, proklouznout do jeho příbytku a uniknout z otravného deště, když tu jí doslova před nosem drzý Inuzuka zabouchl dveře. „Co to sakra?“ ustoupila o kousek dozadu totálně zaskočená Hyuuga. Dobrá, zas takhle rychle se domů dostat nechtěla! Nejdříve zítra, hezky po dešti, ale rozhodně ne teď, když už se sem tak dlouho vlekla!

„Co si o sobě do háje myslíš!“ začala znovu jednou bušit na dveře, které ji dělily od tepla a vidiny horké sprchy. „Okamžitě mi otevři nebo se neznám!“ bědovala dál, její obličej rudý mrazem i vzteky.

Na druhé straně barikád se Kiba vybavoval se svou matkou. „Víš, jak dlouho jsem se dělal se svými vlasy?“ zkřížil si ruce na prsou zahořklý Inuzuka. „I gel jsem si do nich nakydal, abych vypadal k světu,“ dodal šeptem. Pravdou zůstávalo, že slůvko, které mladý chovatel psů použil, nebylo daleko od skutečnosti. Nikdy nedokázal správně odhadnout, kolik si té hnusné a lepkavé hmoty má na hlavu vylít, ano vylít! Přestože obklopován ženami, v jistých věcech byl odkázán sám na sebe… a bohužel výběr oblečení, účesu, či jen vhodného slovníku ve společnosti, k těmto záležitostem patřily v první řadě.

„Jo, cítím ho z tebe táhnout… pomeranč? Oni už dělají příchutě i na gel do vlasů?“ snažila se téma rozhovoru odvrátit lehce do kouta zahnaná žena rovně sedící na gauči. V hlavě jí šrotovala kolečka. Hiashi s ní pěkně vyběhl. Hodit jí na krk rozmazleného fracka, jako by jich už doma neměla dost. Hned zítra si s ním o tomhle „omylu“ promluví… a to hezky po svém… tedy s pomocí pouze bestiální síly, tesáků a drápů… A navrch Hyuugova výsostná zadnice zažije opakovanou hloubkovou masáž podrážkou.

Oba ignorovali hluk, který vášnivá dívenka v ráži vytvářela svými výpady proti jejich dveřím. Nepřikládali jí velkou důležitost, alespoň ne v onen moment. „P-Proč to vypadá, že já jsem méně vytočený, než ty, mami?“ zeptal se náhle strachem svázaný mladík, když si uvědomil, že jeho hodná a milující matka teď připomíná spíše ocasatého démona.

„To není tvá starost… neboj se, tobě nic nehrozí…“ dřela zuby jako krve chtivé zvíře vyhlížející Inuzuka. „Což ale neplatí o jistém beloočku,“ dodala s vražedným nádechem.

Kiba, který netoužil čelit temné stránce své komplikované matky, se raději vrátil ke dveřím, za kterými, jak si vzpomněl, čekala návštěva. Znovu je tedy otevřel a pozval promočenou a řádně rozhořčenou slečinku dál. Ta ho, asi jako spropitné za jeho „tak brzký návrat“, vší silou kopla do holeně, než mu vynadala do „líného čokla“ a „tupého štěněte“.

Po milém uvítání promáčená Hanabi žuchla na gauč a přímo vedle Tsume, které nad jejím činem málem vypadly oči z důlků. „To bude legrace…“ zašeptal si sám pro sebe škodolibý Kiba, který si promasíroval svou bolavou nohu, než se ramenem opřel o stěnu a nastavil zvědavé ucho, napjatý, jak jeho „klidná matka“ zareaguje na zohavení svého oblíbeného kusu nábytku.

„Ehm… mladá dámo,“ probodla princezničku pronikavým a krev zpomalujícím pohledem, „co si do haj*lu myslíš, že právě děláš?“ třeštila na ni oči se staženými svislými panenkami, z kterých přímo unikala temnota.

Hanabi se však nezalekla a vyplázla na pravděpodobně velmi namyšlenou ženu svůj malý červený jazýček. Konohamaru jí radil, aby se chovala co nejvíce nepřijatelně, jako barbar, rebel, nebo vagabund. Tvrdil, že když její divadlo zafunguje, vyženou ji Inuzukové a svatbu zruší, prostý plán, ale hodný vyzkoušení.

Tsume musela přemáhat silnou potřebu se na dívku vrhnout a roztrhat ji v zubech na ty nejtitěrnější kousíčky. Její chladná tvář, zdivočele vyceněné tesáky, a do křečovitých pěstí sevřené ruce, vyjadřovaly její touhy a záměry lépe, než jakákoli slova lidstvu známá. Hanabi zpozorovala nebezpečí, přečetla veškerá znamení a ztěžka polkla. Náhle svého činu velmi litovala a chvěla se jako osika.

Šerifka se za ní naklonila. Bezbranná Hyuuga by přísahala, že spatřila slinu ukápnout z jejích krvavých rtů. Cítila se jako kořist. Kořist hladového predátora. „P-Prosím… nejez mě,“ škemrala o holý život smrti do tváře hledící dívenka.

„Slez z Mého gauče, nebo si Tvými kostmi vyzdobím pokoj a z Tvé kůže si udělám stínítko na lampu…“ zašeptala srdečná žena hlubokým a nepředvídatelným hlasem.

Hanabi nečekala na další pobízení a sklouzla z kusu nábytku rovnou na studenou zem, na které se kvůli ní už zformovala i malá loužička. Kvůli dešťové vodě samozřejmě! Nebo alespoň z větší části dešťové vodě…

„Hodná…“ tyranský výraz vystřídal milý a láskyplný úsměv a Tsume se ohlédla za spokojeně se culícím Kibou, kterého představení, jehož se stal svědkem, velmi pobavilo. „Dojdi té chudince nebohé pro nějaké suché oblečení,“ rozkázala a znovu jednou se uvelebila na Svém gauči, i když ji mokré místo na něm lehce otravovalo.

Mladá Hyuuga strávila noc v pyžamu z časů, kdy byla Hana ještě drobounká holčička. Dále také využila její pokoj jako svou dočasnou ložnici, jelikož se poslední z Inuzuka rodiny z nějakého neznámého důvodu dvakrát neměla k brzkému návratu domů. Tsume prohlásila: „Kdo nechodí včas, nemůže se divit, když mu zbytek rodiny rozkrade jeho majetek.“

Hanabi nad těmi slovy přepadla tíseň. Do jaké šílené rodiny ji to chtěl otec přivdat? Do konce večera se bála spustit oči ze svých mokrých svršků, protože se strachovala, že by je už nikdy nemusela znovu spatřit. Ať už by jí promáčené boty snědl nějaký z těch uslintaných psů, nebo jí Tsume vzala šaty a nastříhala si z nich ubrousky. A jaký první dojem Kiba zanechal na Hyuuze? Páchl, neustále se křenil a vypadal spíše jako vlkodlak, než jako lidská bytost. Věděla, že přeháněla, ale nemohla si pomoci, konečně, měla Sarutobiho, netoužila strávit zbytek života v tomhle blázinci s tímhle smraďochem.

…

Hanabi sešla schody, sevřenými pěstmi si třela svá stále unavená očka. Zívla a usedla na jednu z židlí v kuchyni, neboť pochopila, že tenhle chudý klan nemá prostředky, aby si zařídil jak zcela funkční koutek na vaření, tak i prostornou a útulně působící jídelnu. Byla ráda, že jí tuk z pánve neskákal na vlasy. I její pokojík byl větší, než tahle místnost!

Inuzukové se s ní zde mačkali tělo na tělo. Olej na plotně neposedně vyváděl jen metr od jejího ucha. Pro Inuzuky, ostatně jako jakoukoli jinou domácnost, by tyto podmínky nebyly žádný problém, ale zhýčkaná a na přepych zvyklá Hyuuga nemohla jinak, než se zde cítit jako sardinka ve scvrklé plechovce.

Snídaně ji také nepotěšila. Pár prostých rozklepnutých vajec, mastná slanina a na hrozně nepravidelné krajíce nakrájený chleba. Takto bídně jedla naposled… ne, nikdy se neměla tak mizerně! „Podáš mi sůl?“ ukázala na solničku Tsume, jejíž drobky oblepené rty působily neuvěřitelně odpudivě. Kiba se natáhl za drobnou porcelánovou postavičkou ne tvaru sedícího psíka, dárek od Hany, čímž se i natlačil na stísněnou Hyuugu.

„Slez ze mě!“ plácala ho dlaněmi do boku, který se jí otíral o rameno, aby vetřelce donutila obnovit její malý, ale přeci nějaký osobní prostor.

„To jsi vždy taková?“ zeptal se, když se znovu posadil, neb splnil svůj drobný úkol vůči Tsume.

„Nemůžu za to, že jsi tlustý a vyžraný prase!“ sykla na něj vzteky rudá holka.

„Tak pravila chrápající princezna,“ zakoulel očima klidný a dívčinou výbušností docela i pobavený Kiba.

„Já nechrápu!“ pištěla Hanabi ve vysokých, až bolestně vysokých tónech. „Ty chrápeš! Tvůj pes chrápe! Tvoje vši chrápou! Ale já ne! Jsem tichá jako myška!“ její uši trhající hlásek jí dával zapravdu.

„Vážně máš docela blízko k hlodavcům. Au! Z tvého ječení mi málem praskly uši,“ hrál ublíženého Kiba, zvědavý, kam až jeho poznámky jsou schopny tohle drzé tintítko dohnat.

Hanabi na něj vyvalila oči. „K hlodavcům…“ pronesla šeptem, její výraz tváře nečitelný a stejně tak i její intonace. Pak ale, zcela bez varování, disciplinovaná Hyuuga vyskočila ze židle a rovnou na provokatérův klín. Trhala mu vlasy a malými pěstičkami ho mlátila do jeho až příliš sebevědomé makovice. „Kdo je u tebe hlodavec, ty zablešená čivavo!“ křičela na celou kuchyň a přidala mladíkovi dalších pár pohlavků.

„A dost vy dva!“ Tsume vstala a praštila vší silou rukama do stolu. „Podívejte se, co děláte!“ ukázala na talíře, které Hanabi svým neohrabaným výpadem proti Kibovi shodila na zem. Oba protivníci zatuhli ve svých současných pozicích. Hanabi držela Kibu pevně pod krkem, jako by se ho snažila uškrtit. A ohrožený Inuzuka od sebe divoženku odtlačoval pomocí paží zapřených na jejím pupku.

„Hele! Řeknu to jen jednou a tak doufám, že mě pochopíte hned, abych vás pak později nemusela seřezat jako malá mimina,“ trochu se uvolnila a lehce povolila na přísnosti. „Budu muset odejít a… něco si vyřídit… proto bych byla velmi ráda, kdybyste se v době mé nepřítomnosti nezabili. Vydržíte alespoň pár hodin v klidu bez mé pomoci, nebo vás mám rovnou uvázat na řetězy každého do jiné části domu tak, abyste na sebe nemohli?“ dala jim možnost výběru.

Duo mlčelo, než Hanabi zašeptala Kibovi do ucha s hláskem zatíženým drobnými obavami: „Opravdu je nás schopná dát na řetěz, nebo jen blafuje?“

„Já nevím… ve sklepě jsem nějaké okovy viděl a je pravda, že takhle vyhrožuje našim psům v jednom kuse…“ pověděl jí vše, co věděl.

„Tak jak to bude panstvo?“ podupávala na místě netrpělivá Tsume dychtivá odpovědi.

„A nestačilo by strčit do klece jen tady tenhle pytel blech?“ ukázala na Kibův hrudník vypočítavá dívenka.

„Hej!“ křikl na svou obranu, ale byl ignorován.

„Ne. Buď oba dostanete košíky, abyste se nepokousali, nebo se ukázněte. Víc možností není,“ pokrčila rameny dáma v moci.

Hanabi se na Inuzuku s odporem podívala, než si povzdechla. „Fajn. Slibuji, tohohle sralbotku mezitím, co ty budeš pryč, nebudu šikanovat,“ zabrblala monotónně a polohlasem.

„Skvěle. Jídlo je v lednici, mikrovlnka vedle pračky, a kdybys měla žízeň, máš tady i zcela funkční a nablýskaný vodovod. Ano, až tak bohatí jsme my Inuzukové,“ zažertovala a vydala se ke dveřím. Vzala si chuninskou vestu z věšáku, tentokrát svou vlastní a ještě než si otevřela, naposledy nakoukla přes rameno a klíči od domu ukázala na blátivé šlápoty na podlaze. „Jo a mimochodem, je mi jedno kdo, ale jeden z vás konečně umyje tu zpropadenou podlahu. Mějte se, zlatíčka,“ letmo jim zamávala a v tu ránu se za ní dveře zabouchly.

Hanabi a Kiba stáli mezi obývákem a kuchyní, bok po boku, ponecháni zcela na pospas jeden druhému. Chvilku jen tak okouněli, než si Hyuuga nevěřícně zkřížila ruce na prsou a zamračila se. „Takže… vaše kuchyň je nejen místo, kde vaříte a jíte, ale také i perete?“ snažila se pochopit tuhle buď příliš zvláštní, nebo strašně chudou rodinu dívka ze zámožných poměrů, když se rozpomenula na pračku krčící se hned vedle magnetkami ozdobené lednice.

„Donesu ti kýbl a hadr,“ prokličkoval kolem ní Kiba, který se na zodpovězení jejího dotazu dvakrát necítil, neb tušil nebezpečí možnosti, že by si z něj pak znovu utahovala, což by vedlo k hádce, která by dozajista přerostla v rvačku a tak dále a tak dále konče jeho matkou s mačetou v ruce stojící nad jejich bezvládnými mrtvolami.

„Co prosím?“ vyběhla za na schodech mizejícím mladíkem z míry vyhozená princeznička. Inuzuka ji ignoroval. „Jaks to do pytle myslel? Počkej, vrať se sem! Povídám stůj!“ dala se do překonání ne tak dlouhého schodiště vedoucího do druhého a také i jediného dalšího patra onoho z dívčina pohledu ubohého stavení Hanabi, která se hrozila, že se ji Kiba hodlá donutit k opravdové fyzické práci.

…

Ach, jaký to nádherný den! Žaluzie roztažené. Kruté světlo bez milosti bodalo do očí. Zvenčí se ozýval zpěv ptáčků, znějící Haně jako křída násilím tažená po tabuli. Hlava jí třeštila. Žaludek jí tančil na jejích zkroucených střevech. Jestli je pohne, s největší pravděpodobností vrhne. Pociťovala hořké sucho v ústech a hrdlo jí z kdovíjakého důvodu hořelo. Ano, ráno jako z pohádky…

Přikrývka, těžká jako olověný plát, ji tlačila. Polštář podobný kameni jí lámal krk. A pak tu byly ty dvě ruce, které se kolem jejího trupu zezadu obepínaly! V Haně hrklo. Pevně sevřela oči a zhluboka se nadechla. Vetřelé propocené spáry rozhodně nebyly její. Držely se jí pevně a jistě.

„Prosím vás bohové, prosím, ať to tentokrát není ženská. Slibuju, že budu krmit chudé a už nikdy neutratím nemocného psíka, jestli zajistíte, že ten pytel potu za mnou bude nějaký chlap,“ modlila se ke všem duchům a démonům, na které si vzpomněla. Pomaloučku a zlehka se zády více přitiskla na neznámé tělo. Oči neotvírala.

Oddechla si, když poznala, že hrudník její včerejší chyby postrádá bujných ňader. Naopak zaznamenala plochost, pevnost a hlavně vypracovanost svého partnera. Přesto se i nadále bála nahlédnout přes rameno. Pokusila se rozpomenout na události minulé noci. Její paměť by se jedním slovem mohla popsat jako zamlžená.

Cosi malého ji polechtalo na nose. Zahýbala mimickými svaly, ve snaze setřást otravného brouka dolů. A tehdy víčka rozevřela natolik, že i vždy vyvalená sova by se této akce lekla. Zacílila zrak za špičkou svého čumáčku, na kterém si členovec podobný chroustovi lenivě třepetal s krovkami. „Ach bože ne!“ otevřela pusu doširoka nyní snad ještě více zděšená Hana. „Kdokoli jen ne broukomil!“ její nehezká grimasa ukazovala hluboké zoufalství.

Muž za její hlavou zamlaskal a více se na Hanu nalísal. Pevněji ji sevřel, div ji nerozdrtil, a zaryl svou bradu do jejího ramene. „Se saké jsem už nadobro skončila,“ přísahala v životě už podruhé znovu jednou do nepříjemné pozice uvržená Inuzuka.

„Dobré ráno,“ zašeptal jí do ouška něžným až láskyplným hlasem Shino, „jak ses vyspala, ty moje housenko?“

„S-Sklapni, n-nebo ti ukousnu hlavu!“ zaštěkala na něj na oplátku velmi špatně naladěná veterinářka. Nevěděla, zda se mu má vymanit teď, nebo až za pět vteřin. Strnula, mozek jí šrotoval, ale tělo nestíhalo plnit jeho rozkazy. Navrch ji trápila strašná kocovina.

…

Hiashi si pískal. Seděl ve svém křesle, v rukou svíral rozevřený svitek. Přečetl si ho již jednou, nyní ho podruhé dočítal. Byl ze sebe nadšený. Zářil jako hvězda. Všechny jeho starosti, všechny hrůzy a patálie, zkrátka vše, co ho kdy tížilo, zmizelo s podepsáním tohoto kouzelného a šikovného kusu dlouhého papíru. Hrdost a spokojenost. Zadostiučinění a pravá radost. Takové a další nálady se v něm mísily a dávaly vytvářet novým, ještě silnějším a kvalitnějším pocitům.

Pak divá žena vykopla dveře do kanceláře, vpadla do ní jako tajfun, opřela se oběma rukama o krásně uspořádaný a poklizený stůl, a ona úžasná chvíle byla v tahu. Tsume dýchala, jakoby celou cestu až sem běžela. Z očí jí sálal hněv a vztek. Cenila tesáky a snad i hladová slina jí ukápla ze rtů. Hiashi na ni koukal jako na zjevení, jako na ocasatou bestii, jako na svou příšernou a život ztrpčující mrtvou matku.

„Ty hade!“ oslovila ho se vší zdvořilostí, div ho svou způsobilostí a samým klidem nepoprskala. Z chodby se ozývaly spěšné kroky. Hiashi si připadal jako dítě načapané, když sahá do nádoby se sušenkami, dalo by se říci, že znovu prožíval své děsné dětství.

„M-Mami…“ špitl jako raněné štěně Hyuuga, kterému tváře Tsume a jeho příšerné macechy právě splývaly v jednu.

Do místnosti doklusaly dvě další ženy, obě bělooké, s hnědými vlasy sepnutými sponkou do macatého drdolu. Pokorně se uklonily, velmi hluboko, než spustily své omluvy. „Pane, proklouzla nám. O-ona… nás odstrčila a než jsme se rozkoukaly, byla na druhém konci zahrady,“ zněly podřazeně a submisivně. „Nemohly jsme ji zastavit. Když jsme se k ní přiblížily a pokusily je jí domluvit, vyhrožovala nám, že nás stáhne a udělá si z naší kůže stan, pokud jí znemožníme s vámi hovořit,“ její hlas se stále ještě třásl. Řeč vedla jen jedna z nich, ta druhá pouze tupě studovala prkennou podlahu pod svýma nohama.

„Pěkně jsi mě vypekl, ty šmejde!“ udeřila pěstmi do stolu horkokrevná Tsume, až lampa na něm stojící nadskočila.

„Dámy, dopřejete nám prosím trochu soukromí?“ ohlédl se za dvojicí služek z řad vedlejší větve Hiashi a snažil se působit autoritativně, přestože vevnitř se klepal strachy. Dívky uposlechly a zavřely za sebou dveře, nebo se o to spíše jen pokusily, protože jeden z pantů nevydržel šerifčin silný kop. Tedy je jen přivřely na škvíru, než odcupitaly kdoví kam.

„Přeješ si, Tsume?“ usmál se na ni nervózní Hyuuga, jehož jazyk se natřikrát zauzlil.

„Můj syn si Nikdy nevezme tu tvou zakrslici! To bych ho raději nechala se oženit s jeho vlastním psem, než abych svolila k tomuhle!“ za jejími běsnícími a zacuchanými vlasy se metaly blesky.

„Upokoj se a znovu už neber jméno mé dcery do svých špinavých úst!“ zvedl se ze židle náhle vytočený a odvahy plný muž. „Opravdu si myslíš, že jsem nadšený z faktu, že si moje princezna má vzít jednoho z vás? Nebuď směšná!“ navázal s Inuzukou oční kontakt. Ani jeden z titánů neutíkal s pohledem.

„Tak proč? Proč je chceš zasnoubit!“ křikla vzteky rudá matka.

„Kdybych tak neučinil, znamenalo by to pro Hanabi bolest a útrapy do konce jejího života! Touto cestou se jí však většina starostí vyhne! Neměl jsem jinou možnost, než naše děti zasnoubit!“ zamával jí před obličejem svitkem, který byl pevný důkaz vypovídající o spojení znepřátelených klanů.

Nastalo ticho. Ticho, které netrvalo ani minutu. „T-Ty jsi je už papírově svázal dohromady?“ vykoktala ze sebe řeči zbavená žena. „K-Kam se podělo to tvoje ‚Necháme je spolu chvilku žít a uvidíme, jak se věci mezi nimi vyvinou.‘?“ hlásek plachý až zlomený.

„Nebyl čas vyčkávat. Vím, že jsem tě svým způsobem podvedl i tvého syna a svou dcerku, ale termín mě tlačil do zad jako dýka,“ povzdechl si Hiashi. „Starší klanu se rozhodli Hanabino pečetění urychlit. Přesunuli datum o týdny dopředu. Jen stěží jsem stačil zareagovat…“ sklopil oči na svitek svíraný v jeho třesoucí se ruce.

Tsume sledovala jeho pohled. Odfrkla si jako udýchaný kůň, než zabrblala: „Za to, co jsi provedl, bys zasloužil nakopat, ty víš kam…“ Slyšela ho, jak se tiše zasmál sám pro sebe, než nepatrně přikývl hlavou. Soucítila s ním. Tušila, o jakých hrůzách Hiashi mluví. Nepřála by si, aby si jimi museli projít její děti. Litovala mladou Hyuugu kvůli osudu, který na ni čeká. „Zeptám se tě přímo,“ pokračovala znovu přísnějším tónem, když ze sebe setřásla chvilkovou slabost. „Můžeš tu svatbu ještě zrušit? Ano nebo ne?“ zněla jasná otázka.

„Kdyby se tenhle svitek nikdy ke starším nedostal, kdyby si ho nepřečetli a kdyby se o jeho obsahu nikdy nedozvěděli, kdybychom ho spálili a jeho popel zakopali, nemusela by ses už o svobodu svého syna bát,“ navrhl, očima studoval okraje srolovaného papíru.

„Skvěle! Ty dones svícen na podpal, já obstarám jámu. Kde tu schováváte lopaty?“ vydala se ke dveřím úlevou a nadějí naplněná Inuzuka.

„Zapomeň na hloubení der v mém trávníku. Prvně bych ti takový zločin proti zahradničině nedovolil. A zadruhé… nijak by ti takový akt nepomohl,“ zastavil ji ve dveřím Hiashi.

Tsume strnula na místě. „Proč ne? A važ slova… jsem napružená jako kočka a moje trpělivost je tenká jako tvoje šance, že bys utekl mému hněvu,“ její výhružka chladná a smrtelně vážná.

„Já jim ho už ukázal. Souhlasili se svatbou a dokonce už připravují oznámení. Jednají docela rychle, n-nemyslíš?“ ustoupil od stolku v kolenou třesoucí se Hyuuga, který ve větru čichal muka a bolest.

Inuzuka se na něj pomalu otočila. Ve tváři bledá jako duch. Oči rozšířené a zorničky zúžené. Působila jako bestie těsně před výpadem. Těsně před tím, než se vrhne na svou kořist. „Zopakuj se, běloočko…“ zašeptala hlasem podobným vlčímu vrčení.

„B-Ber vše z té lepší stránky,“ zády se přitiskl ke stěně, teď už opravdu strachy zničený Hyuuga.

„Můj jediný syn si má vzít malou holku, což je nejen nechutné a zvrhlé, ale zároveň i proti tomu, v co já i moje rodina věříme. Protože my nejsme na tyhle smluvené sňatky,“ její pomalé kroky ji lenivě, ale jistě, nesly blíže a blíže za na porážku připraveným jehnětem natlačeným ke stěně. „Dále je moje budoucí snacha zakrslá a rozmazlená. Arogantní a nesnesitelná. Uječená a panovačná. Chová se jako fracek a první co udělala, když vstoupila do mého domu, bylo, že nás seřvala za fakt, že neumíme zastavit déšť a předejít tak zničení jejích noblesních šatiček. Pověz mi tedy, běloočko,“ položila si ruce vyzbrojené drápy na chladné dřevo, které sloužilo Hyuugovi, jako opora beder. Zahnala ho do kouta. Neměl kam utéct. Naklonila se k němu a zašeptala mu rovnou do ucha jedovatým a vražedným hlasem: „Jakou lepší stránku má tahle nesmyslnost, kterou se mi snažíš vnutit?“

„No…“ lámal si hlavu nad odpovědí, která by ho nestála krk, Hiashi. „Nevím, který tupý předmět se potkal s tvým temenem, ale věz, že moje dcera vůbec neodpovídá tvému směšnému popisu. Popravdě,“ pousmál se, „spíše si pod ním představím tebe, nežli svou Hanabi,“ dodal sebejistě a pyšně naivní otec.

A v ten moment se Tsume přeměnila v saň.

V sídle Hyuugů panoval klid a pokoj. Trojice zahradníků zastřihávala ozdobné keře živého plotu, který se táhl podél dlážděné cesty. Nebe bez mráčku. Ptáčci si spokojeně prozpěvovali. Den jako malovaný. A tu náhle se z kanceláře hlavy klanu ozval hlasitý a šílený výkřik.

„Cos to řekl?! Ty šmejde počmáranej?! Kdo je tu u tebe uječená fúrie!?! Já jsem naprosto klidná, vyrovnaná a mírumilovná žena!!!“ Zem se otřásala. „Kam to do ha*zlu utíkáš!?! Pojď sem! Ať ti můžu zmalovat zadek do červena! Já ti dám, urážet mé dámské způsoby!!!“

Nikdo se hlavě nejsilnějšího klanu Konohy nevydal na pomoc. Snad za tuto zradu později nebude nikdo potrestán…

…

Hanabi seděla se zkříženýma nohama na podlaze. Očima bodala do kýble plného vody. V této pozici už vydržela neuvěřitelných patnáct minut, bez jediné známky pohybu či únavy. Z kuchyně se do obýváku vrátil Kiba, v ruce si nesl narychlo uplácaný sendvič se salámem a šunkou. Nechtěl propásnout nepravděpodobnou, však možnou, změnu v dívčině počínání. Akamaru ležel na gauči, čumákem natočený za brunetkou. Dozor nad výkonem její „práce“ ho z pochopitelných důvodů unavil.

„Neměj strach. Bojí se tě víc, nežli ty jí,“ zažertoval mladík, než skočil na rameno kusu nábytku, který okupoval jeho věrný čtyřnohý přítel.

„Váš kýbl je holka? Vy jste vážně divní,“ konečně světu dokázala, že není socha, když se ohlédla přes rameno, na tváři zhnusená grimasa. ‚Inuzukové jsou opravdu praštění,‘ pomyslela si.

„Já nemluvil na tebe,“ odhalil svůj záměr a i velmi starý a opotřebený vtip Kiba, který se nemohl donutit přestat zubit jako maniak.

Hanabi jen zavřela oči, povýšeně zvedla nos vzhůru a odvrátila svůj vznešený obličej od drzého smraďocha. „Jsi nemožnej a trapnej,“ bránila se vlastním způsobem. „A trhlej, když se bavíš s vědry,“ dodala navrch.

„S kýbly,“ opravil ji na tvářích potetovaný čipera a strčil si sendvič do úst pro další lahodné sousto.

„To je fuk!“ vyštěkla, už jako pravá Inuzuka a navrch i na troufalce zlostně zavrčela.

„Jak jsi postoupila s umytím bláta z podlahy?“ změnil téma svůj den volna si velmi užívající mladík. „Stále jen teoretizujeme?“ popichoval ji slůvky dál.

„Nemám, čím bych ji umyla. Chybí mi taková… ta… žlutá voda, která hodně mydlí a bublá,“ zamávala rukou nezájmem naplněná slečinka, která nikdy dříve na rejžák nesáhla.

„Myslíš jádrové mýdlo?“ zachichotal se nad dívčinou neznalostí Kiba. „Vím, že se jedno válí v koši na prádlo. Tak si pro ně dojdi,“ hlavou naznačil ke dveřím do kuchyně alias jídelny a prádelny.

„Co pro boha dělá v koši na prádlo?“ otevřela pusu dokořán princezna přesvědčená o tom, že pořádek je alfou a omegou tohoto světa.

„Leží a čeká na povšimnutí?“ pokrčil rameny dobře naladěný Kiba. Po delším mlčení Hanabi pochopila, že jí pro ně Inuzuka neskočí. Zvedla se ze země, oprášila se a naparáděným krokem odmašírovala do troj účelové místnosti. Pěkný gentleman, ten její budoucí muž!

Zmíněné pohřebiště pro zpocené svršky Inuzuků se však ukázalo být náročnější najít, než si prvně představovala. A přísahala by, že ještě ráno je zahlédla stát na pračce, která však teď zela prázdnotou s výjimkou jediného mastného talíře na ní odloženého.

Přiklusala tedy ke dřezu a popadla první nádobu, která jí přišla pod ruku, v dobré víře, že požadovaného výsledku dosáhne i s ní. Vrátila se do obýváku. Žuchla na kolena a naklonila se nad kýbl. Otočila flašku vzhůru nohama a silně ji zmáčkla. Obsahu lahve se však nechtělo ven.

„Co to pro boha zkoušíš?“ zakryl si pusu Kiba, který se přemáhal, aby nespadl z gauče.

„Co asi, ty chytráku!“ sykla na něj Hanabi a znovu stlačila tělo lahve.

„Uvědomuješ si doufám, že předmět, se kterým si momentálně hraješ, není kostka mýdla, že jo?“ raději se ujistil. Znají Hyuugové vůbec takové vymoženosti prostých smrtelníků? Začínal o tom pochybovat.

„Ano!“ dřela zuby Hyuuga zápolící s otravně tuhou plastovou flaškou. „Nemohla jsem je v tom vašem chlívku najít, tak jsem musela improvizovat!“ dodala, než samým tlačením málem vypustila duši. „Přines mi nůž, udělám si do té potvory díru někde na boku!“ poručila Kibovi přemožená princezna.

„Zkus ji otevřít,“ poradil jí zlomyslný ninja, který jí zatím neplánoval prozradit, že prostředek, který si zvolila, je určený pouze pro nádobí a nikoli na podlahu.

Po těchhle slovech se Hanabi lehce začervenala. V duchu si vlepila nejméně dvacet pohlavků. Tolik pozornosti se na ni už dlouho neupíralo. Zpanikařila a zapomněla si zkontrolovat víko lahve. „T-Teď jsem se na to chystala!“ štěkla nervózní dívenka a čapla kulatý vršek do packy.

Chvilku přemýšlela, na kterou stranu by jím měla vlastně točit. Když se rozhodla, zjistila, ke své nekonečné hrůze, že se víčko protáčí! Zkusila tedy i směr druhý a znovu se stejným výsledkem. Zmateně mrkala. Podrobila zpupnou láhev pečlivé prohlídce svého Byakuganu, která nic nového ani zázračného nepřinesla.

„Nějaký problém?“ škádlil ji mladík dál, který přesně věděl, kde práce vázne. Hanabi na něj na oplátku jen vyplázla jazyk, než se dala do druhého kola zběsilého lomcování a motání s nejspíše rozbitou zátkou. Musí být rozbitá! Není přece nemehlo!

„Dětská pojistka, slyšela jsi už o ní?“ promluvil Inuzuka znovu.

Hanabi se chytila. Tušila, že pokud chce láhev otevřít, musí ji zmáčknout na specifickém místě a určitým způsobem pak zatočit. Celý postup by měla najít na obrázku lahve, ale ten už bohužel opotřebení a čas seškrábaly z jejího boku. A ani na víčku nebyly vodicí šipky naznačené.

„Chceš pomoct?“ nabídl se Kiba, když ho sledování zoufalé dívenky a jejího trápení omrzelo.

„Ne!“ štěkla na něj hrdá Hyuuga, která se za žádnou cenu nevzdá plastové lahvi nějakého levného mýdla. Akamaru vyplázl jazyk a něco zaštěkal, načež se Inuzuka sedící vedle něj proměnil v nekontrolovatelnou výbušninu smíchu a zákeřných úšklebků.

„Co zase?“ zamračila se na dvě paka uražená Hanabi, které už stékal pot po čele.

„Ale nic…“ mávl rukou Kiba tak nevinně, jak jen dovedl. „Pokračuj ve svém koketování s tou nebohou flaštičkou,“ dodal s potlačovaným chichotem.

„Co řekl? Pověz mi to! Co je tak legrační, že sis z toho málem ucvrkl do kalhot? Já se také ráda pobavím,“ zkřížila si ruce na malých prsou uražená Hyuuga.

Kiba věnoval čtyřnožcovi nejistý pohled, než pokrčil rameny. Rozhodl se jí předat pouze „cenzurovanou“ verzi. „Dobře. Jak si přejete, velectěná panno,“ přehnaně se uklonil ve svém posedu. „Tady můj přítel velmi… ehm… nehezkým způsobem zpochybnil vaše… hm… ‚úžasné schopnosti‘ a naznačil, že chudákem bude ten, kdo si jednou vezme dívku tak… ‚šikovnou‘, jako jste vy. Také zmínil cosi o svědění v oblasti… třísel a faktu, že má žízeň jako… kůň. Nic víc,“ pronesl noblesně a s hranou vznešeností, tedy až na svůj poslední dovětek, který jen rychle vyplivl.

Hanabi přivřela víčka, zvedla se z podlahy a nakráčela rovnou před opovážlivého psa. Popadla ho oběma rukama za tváře a zmáčkla je. Zadívala se bílému čtyřnožci hluboko do očí, možná až do duše, a pevným hlasem mu věnovala svou odvetu. „Teď mě dobře poslouchej, ty přerostlá čivavo,“ z bílých orbů jí sálal vztek.

Akamarovy uši spadly dolů a chlupáčovo hrdlo vydalo bolestný pazvuk. „Já tu právě vedu životní boj. Boj, který ukáže, zda jsem soběstačná a silná dívka, či slabé a vratké tintítko,“ velmi svůj úkon zveličovala a přemršťovala. „Představ si tu láhev jako symbol úspěchu. Pokud ti to tedy ten tvůj mozeček o velikosti nakousnutého arašídu dovolí samozřejmě. Svými hloupými ‚štěky‘ mi dvakrát moc nepomáháš. Támhle ta lahev je zkouška větší, než cokoli, co si pro nás nebohé smrtelníky mohl svět připravit. Prokaž mi tedy tu laskavost a drž tlamu! Nebo tě kopnu tam, kde tě teď svědí, a tu láhev ti nacpu tam, kde tě žízeň zrovna spaluje! Rozumíme si, pytle chlupů?“ přitvrdila na svém sevření.

Němý pes nemrkal a znovu jednou si připadal jako malé štěně, které se cítí v bezpečí pouze v blízkosti mléčných bradavek své hodné matky. Akamaru přikývl hlavou, očima neutíkal, neb se bál, že by ho chvilka nepozornosti mohla stát kožich.

Ozvalo se cvaknutí a Hanabi se ohlédla přes ramena. U kýblu stál hnědovlasý Inuzuka, v jedné ruce držel nedojedený sendvič a otevřenou láhev. V druhé si pohrával s kulatou a pro nezkušené záludnou zátkou. Na rtech se mu rýsoval ďábelský úsměv a v očích mu jiskřilo.

„Děláš si ze mě srandu!“ pískla Hanabi tak hlasitě, jako netopýr, kterému někdo právě dupl na blanité křídlo. „Jak jsi jen mohl?! To jsi neslyšel ten můj srdceryvný proslov!?!“ pištěla, když se za ním hrnula jako povodeň. Dupala a rukama mávala nad hlavou. „Co jsi nepochopil na slovech ‚já to zvládnu sama‘?“ hrudník se jí zběsile zvedal a drsně klesal. „Okamžitě ji zase hezky zavři, nebo ti vyškrábu oči!“ vycenila na něj zuby, jako hladový vlk.

Kiba nikdy neviděl nic tak… roztomilého? Připadalo mu rozkošné, jak huláká a vyvádí kvůli takové prkotině, jako je nalití prostředku na nádobí do kýble s nyní už kompletně studenou vodou. Červenala se, asi se na něj zlobí. Ach, jak sladké. Kiba si vždy rád tropil z ostatních žerty. Hlavně z Naruta. Kde jsou ty časy, kdy ještě oba chodili na akademii.

Stále otevřenou láhev nabídl princezně „já vše svedu“ a ta mu ji kvapně vytrhla z prstů. Víčko si od něj vzala následně. Nicméně všechny řeči o prokázání svých schopností vyletěly oknem v momentě, kdy Hanabi otočila láhev vzhůru nohama a nalila alespoň půlku jejího obsahu do kýble, ve kterém ploval otrhaný hadr. Asi se touží vyhnout selhání, napadlo Kibu.

Hyuuga klesla na kolena, nezašroubovaná lahev odložená po její pravé straně, a popadla kus ohyzdné látky. Vymáchala jej a velmi se překvapila, opravdu hodně ji zaskočilo, když jí salva bublinek přelezla jak zápěstí, kterými se snažila studené vodě vyhnout, tak i lokty. Neuvěřitelné kvantum bílé pěny se rozlilo po podlaze.

Koukala na onen obraz jako na přírodní katastrofu. „Tohle se asi nemělo stát…“ špitla, než se krapet posunula do strany, dál od rozlézajících se bublin, a převrhla nešťastně uloženou láhev na bok. Zbytek jejího obsahu se rozutekl po podlaze. Bublinové monstrum již nebylo jediným dívčiným problémem.

Kiba i jeho věrný pes se snažili ze všech sil udržet své nutkání smát se jako střelení pod pokličkou. Akamaru povolil první, když se svalil z gauče a padl na záda. Jeho pán propukl ve smích ani ne vteřinu po něm. Plácl se přes koleno. Možná i slza mu skápla. Sledovat rozmazlenou Hyuugu, jak se trápí, by zlomilo jakéhokoli mrzouta.

Hanabi na druhou stranu nebylo dvakrát do zpěvu. Netušila, co dělat. Pěny nepřibývalo, ale stále její hustý povlak pokrýval už docela značnou část podlahy. A rozlitý prostředek navrch jí také moc neulehčoval. Zahodila hadr do kýblu, utřela si ruce do sukně, a následně si jimi zakryla oči, ze kterých se pomalu řinuly slzy. Její ramena se nepravidelně zvedala a nahodile klesala.

Je nemehlo. Možná ne v oblasti boje a umění svého klanu, zde exceluje, ale v téhle malicherné hlouposti byla krutě pokořena. Nedokázala ani otevřít tu hloupou láhev! Je k pláči. Je k ničemu. Je ostuda rodiny. A co víc? Právě se naprosto a totálně znemožnila před svým nastávajícím.

Ha, jakoby jí na tom záleželo? Chce se ho přece zbavit, odradit ho. Znechutit se mu. Hanabi musela uznat, že zatím se jí v tomhle ohledu daří skvěle. Co ji ale trápilo, byl fakt, že se nepotřebovala tolik snažit. Vše se kolem ní bortilo zcela samo.

Kiba zpozorněl, když zaslechl tlumený nářek, který ze sebe jeho mladičká společnice nevědomky vydávala. Podíval se na ni a srdce se mu sevřelo. Hanabi klečela v bílé pěně a bylo jí to úplně fuk. Utřela si usoplený nos, než podobně učinila i se svými tvářemi a víčky. Při pohledu na ni mu došlo, že se chová jako idiot.

Otočil se na patě a odešel do kuchyně. Tam vzal o stěnu se opírající mop, o kterém se Hanabi „zapomněl“ zmínit, a několik starších, ale výrazně větších hadrů alias pár svých natrhaných triček. Spolu s novou výbavou se vrátil do obýváku, kde se nic fatálně nezměnilo. Dívka stále plakala a působila snad ještě pochmurněji.

Zlomená a smutná Hyuuga zaznamenala, jak vedle ní voda šplouchá. Se zaslzenýma očima se podívala za nezvaným zvukem, jen aby přistihla Kibu, jak nahání bublinovou příšeru pomalu a pozvolna do jediného místa. Spolu se sněhově bílou pěnou se přesouvala i nažloutlá tekutina, kterou dívka před momentem svou nemotorností rozlila. Hanabi posmrkávala a chvilku ho jen tiše pozorovala.

„C-Co to děláš?“ špitla nevinným dětským hlasem.

„Pomáhám ti, nevidíš?“ vysvětlil se Inuzuka, než se zohnul nad nyní o něco menší louží a přehodil přes ni velký kus hadru, aby se do něj prostředek na nádobí mohl vsát. Potom, co vytřel podlahu od princeznou natropené spouště, popošel o kus do boku a dal se do drhnutí blátivých psích stop, kvůli kterým celý poprask prvně vypukl.

„Ale tohle je moje práce…“ zašeptala ještě nicotněji a utřela si zbytky slz do rukávu vytahaného a vybledlého kimona, které si bez ptaní vypůjčila z Haniny skříně.

„Už není. Trvalo by věčnost, než bys ji dokončila… nebo s ní vůbec začala,“ opřel se Kiba o tyč svého mokrého mopu, na tváři se mu zračila únava a ztráta trpělivosti s neschopnou dívkou.

„Aha… když myslíš…“ přikývla hlavou skvělá a talentovaná kunoichi z řad noblesního a disciplinovaného klanu, která pohořela na prostém umytí podlahy. Ani v pokoji si nikdy nepotřebovala uklízet. Služebné se o vše vždy postaraly. Možná ji komfort jejího statusu až moc zmrzačil. V některých ohledech určitě.

Kiba si povšiml, jak Hanabi chápala jeho snahy ulehčit jí od starostí s podlahou a blátem. Zdála se mu jako strašák naražený uprostřed pole na kůl. Zcela sám, obklopen vysokými klasy, které jej schovávají před sluncem. Určený k zahánění nechtěných vetřelců. Mladá Hyuuga na něj působila jako do samoty uvržená duše, které každý zapřel jakýkoli bližší kontakt se světem. Vyrůstala uvnitř sídla izolovaností a konzervativností proslulého klanu. Neznala zhola nic o životě, alespoň nic z toho, co by nezahrnovalo nějakou šílenou „cestu výcviku“ Hyuugů.

„Chceš to dodělat? Tentokrát tě trochu povedu,“ nabídl dívce mop i své služby a rady Inuzuka s úsměvem.

Hanabi zmateně přejela bílýma očima tyč mladíkova dřevěného nástroje i onu hlavici z nastříhané a nadýchané látky. Podívala se Kibovi do očí. Zračila se v nich ochota a upřímnost. Nešikovná dívenka se lehce začervenala, než několikrát přikývla na znamení souhlasu.

Převzala od něj mop. Ještě ho ani nestihla mycí plochou položit na zem a už jí Kiba věnoval svou první poučku. „Tahle hračka se drží tou chlupatou částí směrem dolů, kdybys to nepoznala,“ zazubil se na ni.

Dívka se na něj uraženě zamračila. Pevněji sevřela svůj nástroj a napřáhla se jím nad hlavou, až z něj unikla sprška vody, která následně přistála na psově bílém hřbetě. S bojovým hrdelním výkřikem pak drzého Inuzuku bojovnice přetáhla rovnou po temeni mokrým, smradlavým a zabláceným koncem své „zbraně“.

Lehce smočený Akamaru je ze svého místečka pod gaučem zamyšleně pozoroval. Potom, co začal Kiba nadávat a pronásledovat nezbednou dívčinu, která mezitím zahodila mop na zem, po obýváku, se bílý pes nemohl jinak, než dvojici komiků tiše smát pod vousy. Slova jako „nevděčnice“ a „uličnice“ opouštěla mladíkova ústa, zatímco skřeky typu „Opovaž se na mě s tou zablácenou prackou šáhnout!“ nebo „Zasloužil sis to, ty kašpare! Tak neblbni!“ unikala ze rtů strany druhé. Akamaru doufal, že se Hanabi zdrží o něco déle, protože den ještě ani pořádně nezačal a střelená Hyuuga se mu už dokázala postarat o tolik zábavy, že z toho asi chytne psotník.