Humor
K večeru se temný les zdál více strašidelnější než za dne, i když jeleni tuto maličkost nevnímali tak, jako lidé. Vnímali pouze hrozbu.
Byl by to obyčejný les, kdyby neskrýval své děsivé tajemství. Jaký les ne, že? Tedy spíše hrob, ze kterého se linou podivné zvuky. Někdo by to mohl nazvat hlasem lesa, ale zasněnci ví své… mluvíme o jednom klanu.
V tomto utajeném hrobě spočívá jistá osoba, co má tendenci být naživu, i když je jaksi jeho tělo na více kusů. Poněkud vtipné. Jen jeho hlava vykazuje jisté známky života…
5.
4.
Nějaký šramot ji donutil zvednout hlavu od knihy, kterou si půjčila od Kurenai. Naštěstí její vkus nebyl až tak děsivý jako ten Kakashiho, i když on neměl tušení, že si knihu půjčila. A věděla, že mu to jednou velmi netaktně dá vědět – zasmála se. Tentokrát četla o nějakých vraždách a vyšetřování a hlavní hrdina teď dostával docela do těla, takže vyrušení nesla dost nelibě.
Na jejím okenním parapetu seděl malý pes s ninja čelenkou kolem hlavy. Zamračeně si ho změřila pohledem a snažila se zjistit, jak se tam vůbec dostal.
Z polospánku ho probralo zašramocení. Trhnul sebou, rychle sáhnul pod matraci a o chvilku později se místností mihlo zalesknutí. Bylo to tu zase, opět se ozývaly divné zvuky, místností se táhl chlad a jemu naskočila husí kůže na zátylku. Měl pocit, že ho někdo sleduje a přitom si byl jistý, že to není pravda. Už poněkolikáté vyměnil své místo pobytu, už poněkolikáté to tu prošel a nic nenašel. Jeho kumpáni už si z něj začínali dělat srandu a on jim začínal čím dál víc věřit. Asi se konečně, po tom všem zbláznil.
„Co budeme dělat?“ otočila se na něj jeho žena a trochu se zamračila. Naruto jen pokrčil rameny.
„Nevím.“
„Tohle je důležité, hodně dlouho jsme to plánovali a už jsme to museli zrušit dvakrát, jestli to uděláme potřetí, tak dojde ke katastrofě,“ mluvila na něj naléhavě Hinata, věděl, že to ví a že vzniklá situace není jeho chyba, ale potřebovala se ujistit, že to dostatečně chápe.
„Já vím,“ kývnul Naruto a ošil se. Rozhlédl se po místnosti, jakoby se řešení problému mělo objevit vzápětí.
9.
Dveře se vrzavě otevřely a dovnitř se pomalu všoural Kakashi a za ním jeho syn. Mazuki za nimi zavřela a sledovala shrbená záda obou mužů. Tomoe se zastavil a sledoval otce, jak se pomalu vzdaluje do koupelny a když se za ním dveře zavřely, prudce se otočil a vrhl se své matce do náruče. Mazuki takový nápor nečekala, zavrávorala a i s Tomoem v náručí se skácela k zemi.
Hinata -
Stále ma ignoruje,
A lásku v mojom srdci si buduje.
V neustálom strese,
Sa so mnou láska nese.
Stále čakám že si ma všimne,
A bude verne stať pri mne.
Ale to je len klam hlavy,
A ten sen sa ocitol pod metrom lávy.
Sasuke -
Je mi všetko fuk,
A okolo mňa nikto nepovie ani muk.
Ignorujem osoby,
A ich márne spôsoby.
Pomsta bude krásna,
A tá predstava zo sna.
Naruto mi bráni v ceste,
Ako v priateľským meste.
Môj rival je dôstojný,
No aj tak mám spánok pokojný.
3.
Protřela si obličej a pokusila se neusnout. Kdyby měla kapsy, tak si tam teď vrazí obě ruce a trucovitě nakopne plechovku, která se válí v její cestě. Cítila se úplně vycucaně, jakoby týdny nespala. Jen okrajově vnímala okolí, jak se ploužila vesnicí. Šla jako tělo bez duše a ani si nevšimla, že už je skoro mimo vesnici. Dostala se na větší travnaté prostranství.
„Hej, Mazuki!“ probralo jí to a tak zvedla hlavu a rozhlédla se. Ústa se jí roztáhla v širokém úsměvu. Potěšilo ji, že jej vidí a setřepala ze sebe poslední zbytky únavy.
Dveře třídy se otevřely a do místnosti vešel rázným krokem muž v dlouhém černém plášti. Položil si desky s poznámkami na stůl, pak se postavil před třídu, vypjal hruď a zhluboka se nadechl. Čekal.
Varovali ho, ale on si nemyslel, že ho čeká něco náročnějšího než jindy. Tohle zvládne levou zadní a pak si zajde na manikúru, ale když se rozhlédl po osazenstvu a chvíli ho sledovat, tak ho jeho přesvědčení nějak přešlo a jeho nálada šla každou chvíli víc ke dnu. Pak zatřepal hlavou a nadechl se.
2.
Nikdy se nedostala do tak velké vesnice a to hlavně proto, že do nich vpouštěli jen málokoho, a když člověk nezná své jméno, bydliště a nemůže se prokázat tím, že má ve vesnici nějaké přátelé nebo příbuzné, je nemožné se dostat dovnitř. Její nálada okamžitě vyletěla vzhůru. Po ulicích šlo tolik lidí, někteří spěchali za svým cílem, ale jiní se zastavovali a mluvili s ostatními.
Konečně zastavili. Musel uznat, že už toho měl docela plné zuby, takže když jeho studenti začali škemrat o zastávku v blízké vesnici, ani moc neprotestoval. Někam se posadí, sednou si a snad se i najedí. Nejlepší na tom bude, že konečně zmlknou. Tedy hlavně jeden z nich. Nechápal, jak dokáže pořád tolik mlít pantem.
8.
Proletěli kolem jednoho ocasu a snesli se níž. Kolem vesnice bojovalo kolem stovky lidí. Bylo na nich vidět, že je přítomnost Naruta zarazila a jeho Bijuu mód docela vyděsil. Jedna věc je o tom slyšet, ta druhá vidět. Tomoe nikdy Naruta neviděl využívat Kuramu, protože kdykoliv se něco takového stalo, tak byl zrovna mimo vesnici, měl dojem, že mu to dělá schválně.
Bojovalo se na okraji vesnice, všichni se snažili udržet nepřítele před branami. Tomoe proletěl pohledem celou scénu. Na místě kde ještě ráno stály ohromné stromy, teď zel mělký kráter. Z několika míst ve vesnici se kouřilo a spousta okrajových částí vypadala jako po nájezdu. Jenom ten pohled na vesnici mu zvedl tlak. Co si to sakra dovolují?
7.
Pomalými kroky se loudal k místní samoobsluze, která měla otevřeno non stop. Už z dálky viděl statnou postavu opírající se o osvětlenou výlohu. Byl rád, že v tom nebyl sám.
„Ahoj, Choji,“ pozdravil, když konečně došel ke dveřím samoobsluhy.
„Zdar, Shikamaru. Netváříš se zrovna vesele, co se stalo?“ usmál se Choji a rozbalil pytlík brambůrků. Než si vzal sám, nabídl Shikamarovi.
„Co myslíš? Popadla ji chuť na párky s tatarkou, tak jsem musel jít.“
„Karui zas chtěla brambůrky s nutellou.“
6.
Slunce pražilo do okenních tabulek a léto bylo v plném proudu. Dneska se Naruto pokoušel opustit svou kancelář dřív. Dokonce měl všechnu práci hotovou ba i Kakashi se nabídl, že mu s tím na pár dní pomůže. Možná už vážně potřeboval volno, když se někdo nabídl s pomocí. Ale udělal poslední chybu a tou bylo otevření balíčku a jeho obsah úplně ukončil jeho plány na klidný zbytek dne.
5:59
Toto hlásil oficiálně můj budík – Ještě skoro za tmy, den se začal zkracovat kvůli období pouštních bouří. To byla naše zima. – ve tvaru loutky Karasu, který jsem měl nastavený přesně na šestou, abych nezaspal na svůj přelomový den. Den, kdy budu schopen naučit novou generaci něco užitečného a snad, aby se poučili ze starých chyb a nedělali nové, ještě strašnější…
Uvidíme, co nám budoucnost přinese. Zaměřil jsem se proto na nadcházející den.
Kosuke se mu podívala přímo do tváře a třikrát s ním zatřepala. Stará žena poté otevřela ústa, předvedla zbytek svých zubů a chraplavým hlasem pobídla chlapce k probuzení.
„Vstávej, drahý Orochimarku, dnes je tvůj velký den.“
Velký den. Chlapec se v posteli narovnal a rukama si protřel rozespalé oči. Žena mezitím vstala a začala mu chystat ze skříně oblečení. Dlouhé kimono se vzorem květin provedených ve fialové barvě. Pche, to beztak měl ještě po ní. Ale fialová se mu líbila, tak proč ne.
[i]Inojin si mlhavě pamatoval svého úplně prvního prvního září. Snové ranní světlo, malé lavice, rozvrzané židličky, děti v barevných šatech. Kdosi mu říká kam jít a kdosi další se na něco ptá. Ale Inojin neposlouchá, jenom tiše hledí na lavici před sebou, a tak se vrací domů s nálepkami "nudný" a "holka", protože má roztomile kulaté tvářičky a culík.
5.
Tomoe zdrhal daleko, věděl, že tahle chvíle přijde, že si to jeho táta nenechá jen tak líbit a s pobavením zjistil, že si to užívá a je z toho příjemně nervózní. Museli se dostat daleko za vesnici, někam kde nebude snadné je najít. Někam, kde budou moct udělat pořádný nepořádek, protože Tomoe nepochyboval o tom, že ten nepořádek udělají.
Vběhl na mýtinu, udělal ještě tři skoky a pak se prudce zastavil a obrátil. Ruka mu vystřelila k pouzdru s kunaii a tak tak stihl odrazit letící shuriken.
Poloprázdné ulice zpovzdálí sledovaly oči speciálně trénovaných jednotek pro tento den. Mnozí se toho účastnili poprvé a tak si mohli jen představovat, jak vše probíhá. Dostali celoměsíční řádné proškolení, speciální výcvik a pokyny, ale teorie nikdy nemůže na praxi připravit stoprocentně. Byli ostražití, čekali na začátek akce, viděli v očích svých zkušenějších kolegů lehkou nervozitu, i přes to, že už věděli, do čeho šli.
Ozval se křik.
Začalo to.
