Konec! 07 - Příčetnost

Hif: Začni, když se já pokusím napsat konec, dopadne to zase jako bonus. Teda, ehm, ne konec, začátek jsem myslela. Teda vlastně i konec, since it’s the name of the story…
#blbýhumor

Ay, ay.

Kde jsme to skončily?

Aha, aha.

Dělat důležitá rozhodnutí, zvlášť ta, která mohou ovlivnit váš život, není lehké. Potřebujete k tomu minimálně jednu bloncku, aby vám dělala company, dvě lžičky a tři kýbly zmrzliny. Vanilkové nejlépe.

Takže se vůbec nebudeme divit, když najdeme Shikamara roztáhlého na letišti s Ino po boku, brečící u Titaniku. Ano, s kýblem vanilkové zmrzliny. (Další dvě jsou na stole a lžičky mají pro jistotu tři, však to znáte.) Krom toho, je to taková jejich věc, odpoledne obejít Konohu a ujistit se, že je všechno v pořádku a město je stále tak klidné ve svém téměř neutuchajícím ruchu - protože jednou ninja, pořád ninja, a bez toho by nedokázali usnout - a večer strávit sledováním kulturních filmů (tentokrát to bylo na Ino, ok, všichni víme, že Shiki by vybral Hvězdné války) a pojídáním nechutně nezdravého jídla po kilech. Dávno je jim jedno, že by je za to Sakura oba prohodila oknem a nařídila jim přísnou dietu, majíc u toho spoustu blbých keců o jejich zodpovědnosti za své tělo, protože jsou shinobi. Možná to tak trochu pochytili od Choujiho. Být s tímhle klukem v jednom týmu jim dávalo na některé věci zcela jiný pohled.

Ale na Choujiho se teď Shikamaru snažil nemyslet.

A popravdě řečeno, docela se mu to dařilo. Nepochyboval, že Chouji nezemře, a ne jen proto, že ho o tom milosrdně ujistila Tsunade - věděl, že by mu lhala, pokud by tu to riziko bylo - ale viděl lidi, kteří se dostali z horšího, a konožská nemocnice patřila k nejlepším, byla uznávaná po celých Pěti velkých národech i přilehlých zemích. Tahle možnost pro něj nebyla možností. A odmítal věřit tomu, že by měla jeho příteli zůstat nějaká vážná trvalá zranění. Proto k němu myšlenkami zabloudil jen občas. Bylo tu totiž ještě něco jiného, co zaměstnávalo jeho mysl a namáhalo jeho mozek. Někdy svou hlavu nenáviděl. Nedokázal se soustředit jenom na extrémně primitivní dějovou a plochou emocionální linku Titaniku, jako to právě dělala posmrkávající Ino, to na něj bylo příliš jednoduché, musel řešit víc věcí najednou. Nechtěl. Snažil se vypnout a soustředit se film příliš pitomý na to, aby to mohl zvládnout. Co by teď dal za Narutův mozek.

(I když.)

Tak jako tak, důvod jeho absolutního shut down, jež ho nutil do sebe cpát ještě větší množství zmrzliny než obvykle, snažíc se tak vyhnout záchvatu hysterického smíchu, se zatím stále točil pouze v jeho myšlenkách, nevysloven. Jako by se bál reakce ostatních, rotoval jeho hlavou, stále dokola a stále neobytněji, nedokázal to však předložit svým kamarádům. Přitom je to tak snadné. Sarkasticky se zašklebil. Proč nejít na víceméně sebevražednou misi, kde pravděpodobnost, že se zaživa stanete krmivem hadů, dosahuje zhruba 666%, že?

Vlastně nebyl problém v tom, jak se rozhodne on. Věděl, že půjde, věděl to hned a taky to Narutovi okamžitě oznámil. A věděl, že měl pravdu, když mu říkal, že Ino půjde s ním. Nepochyboval ani o tom, že se přidají ostatní, všichni, co jen budou moct. Ne. V ničem z toho to nebylo. Mise nezbytně potřebovala, aby šli, a on věděl, že půjdou.

Problém byl, že nechtěl, aby šli.

Před očima se mu neustále míhaly výjevy z poslední mise. Pořád se vracel ten pocit. To bylo příšerné. Nemohl se ho zbavit, nešel zaplašit ani přebít, nešlo s ním dělat vůbec nic a Shikamaru to nenáviděl. Pocit, že je jeho přátelé si ublíží, že se nevrátí, že tam zůstanou, že zemřou.

Věděl, že se alespoň jeden z nich nevrátí. Přál si, aby měl jistotu, že to bude on. A nikdo jiný, protože jedna oběť za jednoho Sasukeho by měla stačit. Snažil se na tu myšlenku upnout, opakoval ji sám sobě stále dokola, zemře jenom on, jenom on, jenom jeden, on. Nevěřil si však ani slovo.

Zaúpěl, přetočil se na břicho a zabořil při tom obličej Ino do ramene.

Okamžitě zpozorněla. Znala ho až příliš dobře. Odložila zmrzlinu a s posmutnělým úsměvem mu jemně položila ruku do vlasů, jimiž se prohrábla. Zničila mu tím culík, ale komu na tom záleželo. Bylo to uklidňující gesto a on teď nemohl žádat víc.

“Nenamáhej si tolik tu hlavu,” broukla tiše, tón konejšivý, a druhou rukou ho jemně objala kolem ramen. “Víš, že ti to nedělá dobře. A Naruto je zpátky doma. Co kdybys na chvilku přestal a jenom prostě… měl radost?”

Měl radost. Smělý návrh, to musel uznat. Pokusil se to zopakovat. Na jeho rtech to znělo nechutně sarkasticky, a to nevydal ani hlásku. I ten pohyb k němu neseděl.

Měl dost. Nemohl tohle dopustit, protože věděl, že to on všechno povede. Zcela jistě dostane na starosti i celou misi, stále byl jediný chuunin ve své generaci, a on je tam musí… naverbovat. Chtělo se mu to slovo vzlyknout. Místo toho ho bolestivě vydechl.

“Naverbovat?” zopakovala. “Koho, Shiky?”

“Jako nejpodřadnější vojáky, jako návnady, jako nutné oběti, všichni…” mumlal do jejího krku.

Pohladila ho po zádech a nechala ho mluvit. V tomhle byla nejlepší. Nepamatoval se, kdy se z nich stali tak blízcí přátelé, ale pravda byla, že to právě Ino scházela v jeho životě. Chouji? Chouji - zatnul zuby při myšlence na něj - byl jeho kamarád, opravdový. Zažili spolu tolik legrace a vždy stáli za tím druhým a… nejlepší kamarádi, dobře? A jeho otec tu byl vždycky, když potřeboval ukázat správný směr nebo pomoci. Ale Ino… Ino mu rozuměla. Chouji ho nikdy nemohl pochopit, ale Ino se to občas podařilo. Nenadávala na jeho sarkasmus, protože věděla, že se všema těma s**čkama, jež přináší život ninji, se jinak vyrovnat nedá, a občas mu vracela ironií - ujišťovala se tak, že se nepropadne až do hlubin cynismu, z nichž už by se nemusel vyhrabat. Chouji byl přítel. Ino ztělesňovala jeho Příčetnost.

Domluvil. Semkla rty do úzké linky a chvilku byla ticho, zatímco ho dál utěšovala mimoděčnými konejšivými pohyby na jeho zádech. Věděl, že se nezlobí. To proto, že by se na jeho místě zachovala stejně. Jiná možnost nebyla.

Sasuke byl příliš nebezpečný shinobi. Naruto si přál přivést ho domů, naivně věřil, že to půjde, že ho přesvědčí a všechno bude v pořádku, a úkolem Shikamara bylo chránit, nenechat zničit tento domov, o něž Uchiha ani nestál.

Skikamarovým úkolem bylo zničit Sasukeho.