Konec! 04 - Ó-velký-a-zamaskovaný

Tak jsme zas tu s týdenní dávkou Konce, a tak všeobecně s náma a tak. A Hifiny králíkem. A mojí kočkou. Která mě už začíná štvát. Euhn. Každopádně, tu je čtvrtý díl a my se moc omlouváme. Za betování děkujem Ai, a za morální podporu sobě navzájem, protože morální podpory není nikdy dost. Že. A taky bych ráda poděkovala svým drahým učitelům za ty písemky, co jsem psala minulý týden, protože díky tomu jsme napsaly jen jeden díl, takže, ano, máme předepsáno do poloviny osmého dílu. A Hifi mě mučí a já se bojím. Anyway, užijte si to!
________________________________________________________________

4. kapitola - Ó-velký-a-zamaskovaný

Všechno bylo v háji. Totálním. No fakt. Představte si to - v jednom malém nemocničním pokoji Naruto, Sakura, Shikamaru a Hinata, to by se možná ještě sneslo. Ale to by Sakura nesměla být naštvaná a jen tak randomně házet po lidech jejich vlastní obuví. Naruto by nesměl být totálně domlácený, naprosto hladový a navíc stojící u okna, vyhlížejíc z něj, kam to ten Lee sakra zahučel. Hinata by nesměla být červenější než Gaarovy vlasy a Shikamara by něco z toho muselo zajímat. A taky by se hodilo, kdyby se Aki konečně začala věnovat psaní, protože Hifi se z toho tímhle stylem asi brzo zcvokne.

Jenže tak to nebylo. Místo toho se Sakura znovu rozeřvala a hodila po blonďákovi i druhou botou.

“Naruto! Padej zpátky do tý postele!”

“Ale Lee-”

“To mě nezajímá!”

Takže, dámy a pánové, pokud někdy vypadnete z okna a nikdo se vás nevydá zachránit, možná to není tak docela vina toho, že jste si udělali špatné přátele. Možná za to může Sakura. Jo. Za všechno může Sakura!

Tak, když si to spočítáme. Sasuke zajisté zdrhnul, aby se konečně mohl věnovat své zálibě v krocení divokých kuřat, a vzhledem k tomu, že Sakura mu je vždycky jenom stáhla z kůže a uvařila, a to ještě bez rajčat (!!), to pro něj asi bylo celkem omezující. Dále tady máme tu věc s pomstou, ale kdo tomu věří, že. Na epidemii se holky balí celkem blbě. Teda, on se Sasu hodně rychle poučil a začal balit spíš kufry, to je fakt. A Aki by měla začít dělat něco užitečného a přestat plácat nesmysly.

Co je dneska vůbec za den?

No nic. Hif by zas mohla přestat pokládat pitomé otázky, na jejichž odpovědích nezáleží. Takže.

Zpátky k Narutovi, Sasanovi a bačkoře.

Počkej, Aki, Sasan tam ještě není.

To je jedno, on je vždycky někde. Se neztratí.

No, v anime se kolikrát ztratí klidně na třicet dílů a mě to děsně vytáčí.

Já nesnáším fillery, který už jsem viděla třicetkrát. Každej má něco.

Fillery taky nemůžu vystát, ale… víš, tohle měla být povídka. Ne náš zaznamenanej rozhovor. Myslím, že něco děláme špatně...

Já zas mám pocit, že tohle je nejlepší povídka. Takovej vnitřní rozhovor je vždycky potřeba.

...Taky fakt.

Každopádně. Sakura by nejspíš Naruta zase zavraždila, kdyby do už tak skoro přecpaného pokojíku nevstoupil ó-velký-a-zamaskovaný Kakashi.

“Jdete pozdě, sensei,” upozornila ho Sakura s jemným úsměvem a rychle schovala za záda pěst, v dobu Kakashiho nástupu jinak napraženou k dalšímu úderu směr Narutova hlava.

“Musel jsem ještě z keřů vysvobodit tuhle příšeru,” vysvětlil jí její učitel s omluvným úsměvem na rtech. Aspoň si myslíme, že to byl omluvný úsměv a že to bylo na rtech. Víte jak, jednalo se o pohyb v místech, kde mají normální lidé rty… ale protože se ještě nikomu nepodařilo Kakashimu tu nepatřičnou masku sundat, nikdo neví nic jistě.

Ale abychom (zase) neodbíhaly k nějakým nechtěným tématům. Kakashi držel v jedné ruce Rocka Leeho za tu jeho vytahanou kombinézu a výmluvně s ním mával sem a tam. Pak ho opatrně položil na zem. V druhé ruce nesl, nikoho to asi nepřekvapí, misku ramenu.

“Jé!” Narutovi zasvítily oči. “Vy jste mi snad vážně přinesli deset misek!”

“Myslíš, že se s tím někdo počítal?” odfrkl si Shikamaru. “To určitě. Už tak to byla děsná otrava.”

“Měl by sis to sníst, než to vystydne, Naruto-kun,” ozvala se konečně Hinata.

A následně zrudla jako rajče ze Sasukeho zahrádky, kterou jistě nemá, ne-ne. Tolik k hrdinství mladých slečen. Každopádně, náš velice, velice hladový Naruto si poskládal svých pět švestek dohromady, konečně se posadil na tu pitomou postel a konečně začal jíst ten ramen, kterej sem táhlo kdovíkolik lidí. K potěšení všech přítomných u toho neprohodil jediné slovo, takže Sakura se nejen mírně uklidnila, ale hlavně neměla další důvod, proč svým křikem rozbít všechna okna v okruhu tří kilometrů. A já myslím, že obyvatelé Konohy to i celkem ocenili.

“To je otrava,” protočil oči vy-víte-kdo (Voldyyy) po druhé misce a s němým žďuchnutím se svezl na zem vedle dveří.

A Aki konečně doscrollovala na konec dokumentu, aby mohla psát.

A Hifina je někde v p***li. (Tak už ne.)

No vraťme se k problému. Shiky byl znuděný jako já, když děláme cvičení na angličtině, Naruto se tvářil, jako by dva týdny nejedl, což je teda taky dost dobře možný, a Hinata vypadala, že nejspíš brzo umře na přehřátí mozku. Všichni víme, že Naruto je super hot a jí se z toho zavařil mozek. Teda, uhn.

No, anyway, Sakura to už očividně vzdala a smířeně se svalila na židli vedle okna. To proto, aby se nemusela koukat na Narutovo stolování. Všechno je hezčí než Narutovo stolování. Věřte mi. (Jediný, kdo je opačného názoru, je právě Hinata, ale… v tomto případě její názor nemůžeme brát úplně vážně.)

Konečně se dostáváme k poslední misce, Naruto má nudle všude, nebojím se říct, že i tam, kde by je rozhodně mít neměl. Ani nechtěl. (Co já ale vím.) Potvrzovat to nehodlám. Eh. Nope, nope.

VSUVKA Z BACKSTAGE:
(Rozhodujeme, jaké postavy se budou dále v povídce vyskytovat:)
Aki: Ale já tam chci Nejiho! Představ si to, Hinata bude muset něco udělat a on přijde a začne to, no, bum bum pěstičkama! :DD

“Takže… já už pomalu budu muset jít k dalším pacientům,” prohodila Sakura, neklidně se ošívajíc na židli u okna. Narutovi málem zaskočilo. Věděl moc dobře, kdo jsou další pacienti. A… byla to, alespoň částečně, jeho vina, že Chouji a TenTen právě teď leželi na nemocničních lůžkách a nebyli tady s nimi. Ostatně, i Lee by měl nejspíš právě teď ještě ležet v posteli, ale ani Sakura a dokonce ani Tsunade nebyly schopné ho v ní udržet. Mladý ninja byl v těchto dnech již plně odevzdán svému rekonvalescenčnímu tréninku, jak tomu říkal, i když pravda byla, že podobné uzdravování by kohokoli jiného spíš ještě více strhalo, než aby mu pomohlo. Rock Lee byl však shinobi neobyčejně odolný, tvrdý a především vytrvalý. Snad nikoho nemohlo překvapovat, že právě teď dělal u stěny kliky ve stojce. O něho se Naruto nebál, ačkoliv ani on ještě nebyl stoprocentně v pořádku. Zato Chouji a TenTen mu dělali opravdové starosti. Sice už prý byli při vědomí, ale nedařilo se jim zrovna nejlépe. Uzumaki kvůli tomu cítil neskutečné výčitky svědomí.

Samozřejmě, to, že se vypravil hledat Akatsuki, bylo naprosto logické. Itachi byl přece jen Sasukeho hlavní cíl a Naruto nepochyboval, že se tedy v jeho blízkosti musí dříve či později objevit. To, že při tom získal nějaké informace navíc, které mohly pomoci ochránit Ohnivou zemi, pokládal za automatickou součást mise, do níž se sám uvrtal. Cítil, že jedině tím může Tsunade alespoň částečně vynahradit svou nepřítomnost ve vesnici, kde byl jistojistě potřeba. Proto neváhal ani chvilku s vysláním varující zprávy, že se jeden z týmů Akatsuki chystá k odcizení jakéhosi svitku, ukrytého na poutním místě na severu země, kde jej chránili jen šovinistiští mniši. Nemohl tušit, že dokonce ani dva týmy vyslané s Konohy nebudou na Hidana s Kakuzem stačit. Tým Ino-Shika-Chou, jehož specializací bylo získávání informací, se zdržel vzadu, aby mohl lépe analyzovat nepřátele a pokud možno získat ještě další fakta o Akatsuki. Nejiho tým, jež se specializoval na taijutsu a obecně útok, se vydal vpřed, aby ochránil svitek. Neměli však téměř žádnou šanci. Lee a TenTen měli co dělat, aby udrželi Kakuza na místě. Neji se vrátil, aby varoval druhý tým, ten už ale stihl napadnout Hidan. Sotva se ubránili. Vydali sice okamžitě příkaz ke stáhnutí, i tak se ale do vesnice vrátili naprosto zeslábnutí. Lee sotva chodil, ale přeci jen se na nohou udržel. Ino a Shikamaru měli co dělat, aby do vesnice donesli TenTen a Choujiho, kteří byli v bezvědomí - Neji pak nesl najednou dva mnichy z chrámu. Zbytek jich utekl do lesů nebo byl na místě zabit. Tak o tom alespoň vypovídala zpráva, kterou Shikamaru odevzdal Tsunade. Naruto ovšem nepochyboval, že nebyla zcela objektivní a kompletní. Dle výrazů, jež se objevily ve tvářích jeho přátel pokaždé, když se o misi zmínil, muselo jít o naprostá jatka. Nepochyboval, že z mnichů, jež ninjové nemohli vzít s sebou, nepřežil ani jediný.

Možná by se necítil tak strašně, kdyby se na místě v tu dobu právě nenacházela i malá skupinka poutníků čítajících také tři malé děti.

“Pozdravuj je,” poprosil Sakuru. Ostatní se přidali k prosbám o vyřízení jejich pozdravů. Na celý pokoj v tu chvíli padla poněkud ponurá atmosféra, cítil, že každý z nich teď myslí na to samé. Stočil pohled k Leemu. Už dávno přestal se svým klikováním. Ještě před měsícem by to však vydržel dělat celé hodiny.

“Vyřídím, vyřídím,” přikyvovala Sakura. “Ale vy byste taky měli jít. Naruto potřebuje klid. Ne, že se pokusíš o nějakou blbost,” ukázala na něj prstem, ale nebylo v tom nic moc výhružného. I ona se při myšlence na Choujiho a TenTen bála příliš mnoho na to, aby se na Naruta mohla zlobit tak, jako obvykle.

Zavřely se za ní dveře.

“Dobrá,” Kakashi se taky postavil a přelétl celou místnost pohledem. “Musím jít ještě za Tsunade, tak se mějte, děcka. A hlavu vzhůru. Ti dva se určitě uzdraví.” Kéž by, mistře, kéž by. Když otevíral dveře, pod rukou mu s tichým zamumlání čehos, snad pozdravu, proklouzl Lee. Nikdo z nich nepochyboval, že pospíchá za Sakurou, aby navštívil TenTen. Lee snášel zranění svých přátel, zvláště pak hnědovlasé dívky, asi nejhůř ze všech - pokládal to za svou vinu snad ještě více než Naruto. Neustále tvrdil, že byla jeho povinnost ji ochránit a že její zranění bylo jeho selháním. Možná proto se tak urputně snažil uzdravit.

“T-Tak…” Hinata se obrátila do místnosti. Jistě, že si tu přála s Narutem zůstat, ale jako správný medic ninja věděla, že má Sakura pravdu a on potřebuje klid. “Tak… já půjdu. Brzy se uzdrav, Naruto-kun.” Blonďáček se lehce usmál - nebyl to moc přesvědčivý úsměv - poděkoval jí a rozloučil se.

Místnost poněkud utichla.

“Tak mluv,” vyzval ho Shikamaru. Naruto se nikdy nepřestal divit, jak jeho neobyčejně inteligentní přítel pokaždé ví, co má na mysli.

Zhluboka se nadechl.