Letní naděje 13 - Suigetsu je hajzl

"Ten lék mi dala," řekla jsem ještě, otočila jsem se a odešla jsem. Vůbec mi nedocházelo, proč se záchvat dostavil.

"Natsuki!" ozvalo se, někdo přiběhl a objal mě.
"Asumo," vydechla jsem překvapeně.
"Asumo! Neumyl jsi nádobí!" ječela nepříčetná Kurenai s vařečkou v ruce, která se za ním očividně hnala už od jejich domu.
"Aspoň tvoje mamka je pořád stejná," zašklebila jsem se na něj. Odešel, ačkoliv z toho moc velkou radost neměl, a hned po něm dorazil Suigetsu.
"Tak tě už pustili?" zeptal se mě po dlouhém a vášnivém polibku.
"Zdrhla jsem jim," přiznala jsem se.
"To je od tebe pěkně hloupý. Předpokládám, že je to kvůli tvé chuti na..." Nestihl to doříct.
"HEURÉKA! Suigetsu, ty jsi zlato! Díky! Už chápu, proč jsem i přes ten lék roztrhala Tsunade na kousky! Poslední dobou se mi do toho nějak nechce. A záchvaty té... třetí osobnosti se nedostavily od té, doby, co mi to dala! Až se Ero-Natsuki vrátí, přijdu za tebou," slíbila jsem mu a běžela jsem za někým, komu bych to mohla říct.
"CO ti dala Tsunade?! To znělo úchylně!" řval za mnou Suigetsu, ale já jsem se soustředila na to, abych nevrazila do některého z chovanců nebo ošetřovatelů.
"Aneko-san! Shizune-san! Už vím, proč ten lék nefungoval," vyhrkla jsem, když jsem ke skupince mediček konečně doběhla. "Já mám ještě třetí osobnost, kterou si pamatuju. A tentokrát už se neobjevila, ale pamatuju si přesně, co se mi dělo v hlavě, když jsem udělala - - tu věc."
Chvíli jsme to řešily. Nakonec Shizune přikývla a ukázala na mou celu. "Dovnitř. Tady máš rakev. Posbírat Tsunade. Až budeš hotová, zavři rakev a zazvoň na nás. Dáme ti čistící prostředky a dostaneš ze stěn a podlahy tu krev," řekla a zavřela dveře. Vzápětí se ozvalo: "Do Kaguyiný zadnice! Zabouchla jsem si klíč!"
Podala jsem jí klíč a narovnala jsem Tsunade do rakve. Potom jsem dopila zbytek saké, protože jsem nechtěla být úplně střízlivá, a dala jsem jí láhev do ruky. Nakonec jsem zavřela víko a nechala jsem si od Aneko přinést ty čistící prostředky.
"Natsuki-chan," ozvalo se za oknem, když jsem večer šla spát.
"Co zas chceš, ty slizkej dědku?" zabručela jsem.
"Mám pro tebe lék. Ale něco za něco."
"Co za to chceš?" zeptala jsem se opatrně. Zabubnoval prsty na mříž a vykouzlil na tváři široký lstivý úsměv.
"Oko oblohy," řekl. "Kio mi dá to tvoje normální, klidně provedu výměnu. A slibuju, že se tě nepokusím podrazit."
"Proč Soragan? Nestačí ti Tsunadina levá ledvina nebo tak něco?"
"Protože mi pomůže s mými pokusy, ne?" podíval se na mě. "Mít oko, které zkopíruje schopnosti Uchihů i Kekkei Genkai různých horských klanů..." zasnil se.
"Nejdřív mi řekni, co je to za lék."
"Taková specialitka. Slivovitsum palenum."
"To je nějaká tvoje látka, co jsi objevil?" Přikývl, dal mi tři dny na rozmyšlení a zmizel v zahradě.
Druhý den se konal pohřeb Tsunade a dorazila Sakura. Když jsem se jí zeptala, co je to slivovicum palenum, divně se na mě podívala a řekla, že je to nějaký ujetý název pro slivovici. Prý je to 'horský alkoholický nápoj' a Tsunade to mívala ráda skoro stejně jako saké.
Ten had Orochimaru mi chtěl vyměnit Soragan za flašku chlastu.
...
Po třech dnech přišel.
"Tak co?"
"Hele, Orochimaru, kolik mi toho dáš?" zeptala jsem se.
"Řeknu ti, kde to koupit. Ale pro začátek ode mě dostaneš litr."
"A jak se to dávkuje?"
"To nikdo neví. Prostě to nesmí vyprchat."
"Díky. Tak to si to zvládnu opatřit sama," opáčila jsem. "Sakura na ten trik se slivovicí přišla. Ale pověz mi, jak jsi na to přišel ty."
"Jednoduše. Zkoumal jsem vliv alkoholu na pár tvých buněk, které jsem..."
"Stačí. Já radši nechci vědět, kdes je sebral. A nevíš taky náhodou, jak dlouho působí ten Tsunadin lék?"
"Za hodinu vyprchá. A ty se běž opít, ať nikoho nezabiješ."
"Mně ale nenalijou, Orochimaru. Je mi patnáct."
"Od čeho je tu Suigetsu? Určitě ti rád něco k pití obstará."
"To je pravda. Kde vlastně je? Říkal, že přijde."
"Naposledy jsem ho viděl, jak jde směrem k domu, kde bydlí Karin."
"Zmetek," ucedila jsem a rozběhla jsem se za ním. Ignorovala jsem přitom vyčítavé pohledy všech ostatních Konožanů. Odejít z pohřbu v půlce obřadu opravdu není úplně obvyklé a slušné. Ale tady jde o pomstu. Jestli... Ne, ani na to nemysli, Natsuki.
Doběhla jsem ke Karininu domu a včas jsem se schovala za nedalekým keřem. Věděla jsem, že Karin dokáže vycítit moji chakru, takže jsem se udržovala v bezpečném odstupu od domu, aby neměla podezření. Neslyšela jsem, o čem mluví, ale už jsem se docela dobře naučila ovládat Soragan, takže jsem viděla obrysy jejich těl a modrou chakru. A pak se to stalo. Políbil ji, ona něco řekla a odvedla si ho do ložnice. V té chvíli jsem toho chtěla nechat, ale od rozhovoru s Orochimarem už nějaká doba uběhla a Ero-Natsuki se začínala probouzet.
"Kami-sama, já jsem klesla tak hluboko," ucedila jsem a přiblížila jsem oko oblohy k jejich ložnici. "Kromě toho, že jsem permanentně na s*ačky, sleduju svýho (odteď) ex, jak si užívá s Karin."
A že si užívali. Skoro jsem začala žárlit, protože na mě byl vždycky hrozně přehnaně něžný a...
(Cenzurováno. Přece jenom jsme na Konoze a já se snažím tvářit, že nejsem úchyl.)
Když s přiblblým úsměvem na tváři vyšel ven, postavila jsem se před něj.
"Co jsi to tam dělal?" zeptala jsem se mile.
"Jsi opilá. Muselo se ti něco zdát," utřel mě.
"Buď rád, že nejsem střízlivá. To bych ti usekla hlavu a ani bych o sobě nevěděla."
"Cože?" Nechápavě se zamračil. Asi si pomyslel, že jsem se zbláznila. "Orochimaru vymyslel lék na to rozdělení osobnosti. Chlast. Pomáhá to na tu nebezpečnou část a Ero-Natsuki mi zůstala. Upřímně, nebýt jí, už bych tu nebyla. Ona pornu zadarmo prostě neodolala. Promiň, nemůžu za to. Ale ty sakra můžeš za to, že mě podvádíš s Karin!"
"TY SES KOUKALA CELOU DOBU?!"
"Jo! Taky mi to vadí, ale víš, jaká jsem, když je na řadě ta třetí část!"
"Kdybys mi důvěřovala, tak se to nestalo!"
"Kdybych ti důvěřovala, tak bych teda byla pěknej blázen!"
"A nejsi snad? Já jsem v Sakuřině psychiatrické léčebně nebyl," ušklíbl se.
"Dost! Už tě mám plný zuby. Tohle je rozchod! A dej mi honem něčeho napít, nebo tě zabiju. Doslova."
"Dobře, dobře. A máš pravdu, tohle je rozchod. Mimochodem, Asuma tě pořád miluje," řekl, vytáhl z kapsy láhev, hodil ji po mně a odešel. "Karin je aspoň moje věková kategorie a není permanentně zavřená ve vězení," dodal ještě a zmizel za rohem. Zaštípaly mě v očích slzy, ale dokázala jsem je potlačit. Co jsem si myslela? Že malá nezkušená holka jako já s ním dokáže být až do smrti? Karin je pro něj prostě lepší. Měl pravdu. Je to jeho věková kategorie, má jenom jednu osobnost, nemusí se bát, že ho zabije...
Šla jsem domů. Vlezla jsem si venkovním vchodem na půdu a chvíli jsem brečela v koutě. Hajzl. Pak jsem se trochu sebrala a vzpomněla jsem si na tu jeho poslední větu.
"Asuma tě pořád miluje."
Asuma! Zaplavil mě pocit viny. Ani jsem si na něj nevzpomněla. Sesbírala jsem poslední zbytky sebeovládání a vydala jsem se za ním. Cestou jsem okázale ignorovala jistý zamilovaný pár a dalo mi hodně práce nenakopnout Suigetsa přímo do meče. Celou dobu. Celou dobu jsem pro něj byla jenom zábava. Úlet na dva měsíce. Hračka. Oš*kat a zahodit. S Karin spolu byli už dlouho, tím jsem si byla jistá. Kabuto měl pravdu, když řekl, že je Suigetsu největší bezpáteřní hovado na světě. Bojovala jsem se slzami. Když jsem se konečně dostala k známým hnědým dveřím s popraskaným lakem, trvalo mi ještě chvíli, než jsem se sebrala a zabušila na dveře.
"Asumo!" ječela jsem. "Vylez, vím, že tam jsi!"
Po deseti minutách přemlouvání, nadávek a odprošování se konečně otevřely a vykoukla z nich Asumova hlava.
"Proč bych se s tebou měl bavit?" zeptal se mě a založil si ruce na prsou. "Poslouchám tě. Mluv."
"Protože jsem za to svinstvo nemohla," zamrkala jsem na něj, "a že jsem tvoje kamarádka a že se známe od dětství a že už jsme spolu zase v týmu."
"Fakticky?!" zamrkal překvapeně.
"Jo. Mluvila jsem s Yuriiným otcem a s Izumem. Oba se shodli na tom, že to bude lepší. Zvlášť Tenzo se tvářil dost nadšeně. Víš, že se jmenuje Yamato? A nemáš něco alkoholickýho? Ještě jsem to oficiální povolení nakupovat alkohol od Sakury nedostala."
"Jaký povolení? Jakej chlast?" Asuma netušil, která bije. Všechno jsem mu vysvětlila a dodala jsem, že teď, když jsem v pořádku, se pokusím usmířit s Yuri.
"Hodně štěstí. Nenávidí tě víc, než tě já miluju. A mám saké."
"Sem s tím, nebo se vystavíš smrtelnýmu nebezpečí," řekla jsem a zhluboka jsem se napila. Pak přišla ta scéna, která musí přijít vždycky, ta část příběhu, ve které si hlavní hrdinové padnou kolem krku a brečí a objímají se a říkají si, jak se mají rádi. Brečela jsem dlouho. Úlevou, že už je to všechno za mnou. Štěstím, že mám zpátky Asumu. Smutkem a bezmocí z toho, co mi udělal Suigetsu. Zahanbením, děsem a lítostí z toho, co jsem provedla.
"Jsem zpátky," vydechla jsem. "Je to za mnou. Všechno je to za mnou." Cítila jsem, jak se celá třesu. Kdyby mě Asuma pevně nesvíral v náručí, podlomila by se mi kolena a rozbila bych si hubu.
"I za mnou," odpověděl mi. "Nedovedeš si ani představit, jak mi bylo bez tebe. Slib mi, že už nikdy nikam neodejdeš."
"Ani ty. Jinak nic neslíbím."
"Slibuju," řekl bez zaváhání.
"Slibuju," odpověděla jsem a políbila ho. Podruhé, potřetí. Znovu a znovu. Už jsem za tu dobu zapomněla, jaké jsou jeho polibky, a tak jsem nedokázala přestat. Věděla jsem, že bych měla jít domů, ale to mohlo počkat. Rozhodla jsem se strávit zbytek dne s ním.