Letní naděje 14 - Ero-Natsuki útočí

Vzhledem k tomu, že se tahle kapitola tak trochu točí kolem Ero-Natsuki, bude taková... no, řekněme, že podobného charakteru jako Yamanaka Sen. Snad mi to projde. Úvodem bych ještě chtěla říct, že tohle je všechno, co mám napsané dopředu, a od této chvíle už zase nebudu přidávat každý týden.

"Kde je vlastně Akemi?" zeptala jsem se.
"Doma. Má zaracha, protože Hoshirovi poschovávala kunaie po Konoze. A kde je vlastně Saki? Zmizela před nějakou dobou, když se na vlastní pěst vydala někoho hledat. Nevíš o tom něco, Natsuki-hime?" opáčil Asuma a zdálo se mi, že jeho pohled trochu ztvrdnul a zamračil se.
"Nevím," řekla jsem. Vážně jsem si nepamatovala, co se stalo se Saki.
"Ale víš. Našli ji v lese před dvěma dny. A víš, jaký byl způsob smrti?"
"Useknutá hlava. Všude krev. Vidím to živě před sebou. Řekni mi, že to tak nebylo. Prosím," zaúpěla jsem.
"Zklamu tě," prohlásil chladně. "Přesně tak, jak jsi to popsala. Rinji s ní chodil, abys věděla."
"Do p*dele," ucedila jsem. "Do p*dele, do p*dele, do p*dele. Až mě jednou najdou s useknutou a spálenou hlavou, tak mě buď zabil Sasuke nebo jsem spáchala sebevraždu." Skryla jsem obličej v dlaních. Bylo mi ze sebe špatně. A ještě jsem měla tu drzost se sem vrátit. Asi budu na to Sakuřino oddělení jednou potřebovat.
"Máš nůž?" zeptala jsem se. "Že bych se podřezala rovnou?"
"No tak. Máš mě. Já jsem u všeho byl. Jak ti tehdy na Akademii Tsunade diagnostikovala lehkou poruchu osobnosti. Jak se ti všichni smáli a půlka třídy z tebe měla strach. Zvlášť Akemi. A kdo stál při tobě? Kdo? Samozřejmě, že Asuma," opáčil a sevřel mě v náručí. Začala jsem zase brečet, protože toho na mě bylo prostě moc.
Když se mu podařilo mě aspoň trochu uklidnit, šli jsme za Akemi. Před dveřmi jsem dostala další hysterický záchvat, ale toho už si nevšímal.
"Čauky, Natsuki," ozvalo se. "To se ti za mnou tak strašně nechtělo?" Akemi stála ve dveřích a smála se. "Brečíš jako mimino. Nech toho. Jsi jounin, tak se tak chovej."
"Fajn," popotáhla jsem a zvládla jsem se usmát. Chvilku jsme na sebe jen mlčky zíraly.
"Jsem tak ráda, že tě zase vidím," vyhrkla Akemi a objala mě.
"Nebal ji, ta je moje," vrčel Asuma.
"Hromadný objetí," zajásala jsem a chňapla jsem po něm druhou rukou. Chvíli jsme tam stáli a já jsem se poprvé po dlouhé době cítila šťastně, klidně a vyrovnaně. A střízlivě. Nenápadně jsem vytáhla z kapsy placatku a napila jsem se. Zhluboka.
"Co to máš?" zajímala se Akemi. Všechno jsme jí vysvětlili. Přikývla a řekla, že mi může klidně taky něco obstarat. Šli jsme k ní domů. Doplnila jsem si placatku a Asuma se trochu napil. Akemi taky. Rozhodli jsme se, že o tuhle se rozdělíme a pak ji naplníme znovu. Ale nezůstalo jenom u jedné.

Ero-Natsuki se ozvala v tu nejnevhodnější dobu. Byla tam totiž Akemi, Shin a Sen a dokonce i Yuri. Hráli jsme flašku, protože nás zase nic lepšího nenapadlo. A měla jsem to štěstí, že točil Sen.
"Natsuki!" zajásal. "Pravda nebo úkol?"
"Úkol," ucedila jsem.
"Půjdeš s Asumou nahoru do pokoje pro hosty a zůstanete tam půl hodiny. Pak řeknete, co se tam dělo. Jasný?"
"Jo," opáčil Asuma. "Jdeme." Senovy úchylnosti už dávno přestali všichni komentovat.
Šli jsme nahoru a sedli jsme si na postel. A tam udeřila.
"Asumo? Nechtěl bys..."
"To je ta třetí osobnost, o které jsi mi nechtěla nic říct?" zeptal se. Všechno mu bylo hned jasné. Přikývla jsem.
"Mám štěstí, že se to nestalo, když jsme byli dole. Sakra!"
"Cuká to s tebou, co?" ušklíbl se. "A co bys řekla na to, že ti s ní pomůžu?"
"Na to bych řekla, že je to super."
Šlo to rychle. Nejdřív mě zasypal polibky od hlavy až k patě. Pak jsme najednou byli bez triček.
"Bylo to krásný," řekl mi potom. Leželi jsme a povídali si, když se ozval Shin, že můžeme zpátky. Rychle jsme se oblékli a seběhli dolů.
"Tak co?" šklebila se Akemi.
"Nic. Povídali jsme si," opáčil Asuma. "To se nesmí nebo co?"
"Slyšela jsem, jak vrže postel," pokračovala. Asuma zrudnul. Já jsem bojovala se zbytky vnitřní rovnováhy.
"A taky jsem slyšela Natsuki," řekla. Vnitřní rovnováha zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
"Ale... Ale..." lapala jsem po dechu. "Já jsem se tak snažila být zticha!"
"Tak se ti to úplně nepovedlo," šklebil se Shin. "Bratr byl jak na trní. Chvíli to vypadalo, že samým vytržením znásilní Yuri." Yuri se na oba ošklivě podívala.
"Kde se tohle v Saiovi a Ino vzalo?" uvažovala Akemi.
"To jsou takový orgány, říká se jim pohlavní..." začal Sen.
"Já vím," zarazila ho. "Anatomii nás na Akademii učili."
"No a nechceš to vyzkoušet?" zeptal se. "Určitě chceš, jenom o tom nevíš."
"Úchyle!" ječela Yuri, ale dusila se smíchy.
"Nejsem o nic úchylnější než ty," odpálkoval ji.
"Já nejsem úchylná!"
"Jseš. A ještě navíc lžeš. Že se nestydíš, Yuri-chan."
...
Pitomá perverzní já. Pitomá normální já, že jsem ožrala Asumu. Toho budu ještě litovat.
Pitomá já, že jsem se tak strašně zřídila. Je mi zle. A nejhorší je, že netuším, z čeho mám to okno. Poslední, co si pamatuju, jsou Asumovy žhavé polibky na místech, na kterých by neměly co dělat. Postel, která se málem rozpadla. Yuri, která si z nás pak dělala srandu. Polonahý Sen tančící na stole. Kluci s klukama a holky s holkama. Potom okno. Veliké, hnusné, dlouhé černé okno a žaludek na vodě. Hlava, která se mi za chvíli rozskočí. Já jsem se s ním fakt vyspala. Skvěle, Natsuki. Umíš udělat na lidi dobrý dojem.
Otevřela jsem slepené oči a první, čeho jsem si všimla, bylo, že rozhodně nejsem u sebe v pokoji. Znechuceně jsem se ušklíbla, protože v koupelně zrovna někdo zvracel. Na matraci na zemi ležel Sen a vedle něj spala Yuri. Po pokoji se válely různé věci, prázdné lahve a kusy našeho oblečení. Smrdělo to tu jak v opičárně. Bylo mi špatně od žaludku, ale rozhodla jsem se, že to vydržím. Otočila jsem se k Asumovi, který spokojeně oddychoval vedle mě.
Je tak roztomilý, když spí.
Natáhla jsem se k němu a odhrnula mu z čela neposedný pramen vlasů. Dostala jsem náhlou chuť ho políbit a vzbudit ho, ale udržela jsem se. V tu chvíli přišel z koupelny bledý Shin a svalil se na Asumovo křeslo.
„Je mi zle,“ zasténal. „Už nikdy nebudu pít.“
„Tak to máš lepší než já, protože ty s tím aspoň můžeš přestat,“ odtušila jsem. „Zbylo od včerejška něco? A kde mám placatku?“
„Otevřeš tu něco s alkoholem a budu zvracet,“ ozvala se Akemi, které jsem si až doteď nevšimla, a posadila se ve spacáku.
„Pořád bude lepší, když se pozvracíš, než když tě zabiju,“ oznámila jsem jí a nahmatala placatku. Naštěstí z ní nikdo nepil, a tak jsem jí do sebe půlku hodila.
„YUUHI ASUMO, MÁŠ PRŮŠVIH!“ ozvalo se najednou pod schody.
„Všichni schovat,“ syknul Asuma, „matka se vrátila dřív.“Zblednul a začal rychle házet spacáky do skříně, zatímco jsme se všichni kromě něj nacpali do různých skrýší v jeho pokoji. Kurenai dorazila za chvíli.
„Vylezte, já vím, že tu někde jste,“ oslovila nás a my jsme vylezli. Pak ukázala na Asumu.
„Takže, máš průšvih. Ve dřezu je nablito,“ odpočítávala jednotlivé prohřešky na prstech, „táhne z tebe alkohol, v koupelnách je bordel, že bych se z toho poblila já, všude se válí prázdný flašky, v ledničce se naopak neválí nic, protože je skoro prázdná, koberec je mokrej, po celým domě jsou rozházený odpadky a na mojí posteli jsou bílý fleky a je mi jasný, od čeho jsou.“ Při té větě jsem litovala, že jsem nezůstala pod postelí, protože jsem naprosto přesně věděla, jak se tam ty fleky dostaly.Představa, že by o tom malém úletu mé třetí osobnosti věděla i Kurenai, se mi dvakrát nezamlouvala, a proto jsem se usilovně snažila nerudnout a nenavazovat oční kontakt. Asuma to měl podobně, ale byl natolik duchapřítomný, aby stihl vykoktat, že o tom nic neví. Kurenai si nás oba přeměřila pohledem. Když viděla mou reakci, zakroutila hlavou a prohlásila: „Natsuki, já jsem si vždycky myslela, že jsi slušná, zdrženlivá holka.“
„Hummph,“ vypravila jsem ze sebe.
„Tsss,“ vyprsknul Asuma. Zřetelně tím narážel na to, že jsem to byla vlastně já, kvůli komu se tam ten flek ocitl. Zrudla jsem ještě víc, když jsem si vzpomněla, co všechno jsme tam vlastně vyváděli.
„Bylo to aspoň s ochranou?“ zeptala se bez jakýchkoliv zábran. Vůbec jí nevadilo, že tohle kázání poslouchají všichni naši kamarádi.
„Jo, bylo,“ přikývla jsem.
„Jestli zjistím, že jste mi kromě ledničky vyplenili i tu pruhovanou taštičku...“ podívala se výhrůžně na Asumu.
„Ne, mami, rozhodně ne,“ ujišťoval ji. Akemi, Yuri a Sen zadržovali smích. Akemi se najednou chytila za žaludek a vyběhla z pokoje.
„Jde blejt,“ podotknul Sen, aby to Kurenai všechno hezky došlo.
„Kami-sama, já odjedu na dva dny na misi a když se vrátím, najdu tohle. Asi si tě přivážu k noze, synátore. A vyřiď té svojí bandě ožralů, že jestli objevím jednu jedinou louži čehokoliv mimo záchod, tak budete nejen povinně všichni drhnout celý dům od sklepa až po střechu, což stejně budete, ale taky mi uděláte piňa coladu a já vás budu sledovat a komandovat a nebudete smět mluvit. A za každé slovo dostanete práci navíc.“
„To bylo těsný,“ oddechla si Akemi, když vrazla zpátky do pokoje a za ní se přivlekl Shin, který byl ještě zelenější než předtím. „Tenhle blbec mi překážel u záchoda a já jsem se málem netrefila.“
„A dost. Nechci poslouchat vaše opilecký historky. Uklízet, a hned!“ zařvala Oberführer Kurenai a hnala nás do sklepa, abychom začali uklízet. Když se ale Shin vyzvracel do kýble na podlahu a Akemi se kvůli bolesti hlavy nebyla schopná ani pohnout, poslala všechny kromě Asumy domů. Já jsem zůstala, upíjela z placatky, abych byla neškodná, a pomáhala mu s úklidem. Pak nás Kurenai odtáhla za uši do té ložnice. Postel vypadala vážně strašně.
„Promiň, mami,“ zamumlal Asuma, který vypadal, že by se nejradši propadl do země.
Když odešla, sáhla jsem na postel a podotkla jsem: „Panebože, ta postel vážně hodně vrže. Nedivím se, že nás slyšeli.“
„Slyšeli nás proto, že jsi vřískala jako orangutan, Natsuki,“ odtušil.
„Nemluvím s tebou,“ urazila jsem se.
„Musíme koupit tři Nightplaye do té pruhované taštičky,“ ignoroval mě. „Jinak mě máma přetrhne ještě jednou.“ (Pamatujete na tu igelitku s karikaturami pěti Kage? Vše se vším souvisí, dámy a pánové.)
Přikývla jsem a šla jsem vydrhnout z povlečení ten bílý jogurt, který jsme včera v té posteli snědli a Asumovi se tak klepaly ruce, že neudržel v ruce lžičku. Vážně to byl jogurt, co jste si mysleli? A kdo je úchyl teď, hm?