Humor
[hide=Od Sabaku]Hikari...asi ťa zabijem za to, čo si tu teraz napísala! :D
Pesníčka: Ashes Remain - Right Here
Len som na neho vyvaľovala oči, neschopná niečo povedať.
„Ako...čo...sa stalo?“ konečne vypadlo zo mňa.
„Čo myslíš, že sa stalo? Ležíme tu spolu, obaja sme boli opitý, to sa stáva stále.“ hovoril pokojne.
„Ale to, nie je možné.“ hovorila som si potichu.
Rukou som si šúchala čelo a snažila sa spomenúť, čo sa stalo, že som sa zobudila s Kankurom v posteli. Kladom bolo, že som nebola nahá, ale zase ani úplne oblečená.
Kankuro len na mňa pozeral, ako prepadám do zúfalstva.
Po večeři jsem zmizela do pokoje. Podívala jsem se na fotku na poličce. Já, Asuma, Akemi a Izumo-sensei.
Tým 5.
A vedle té fotky přibyla ještě jedna. Čtyři vysmáté postavy ve stejném outfitu a maskách. Najednou jsem si vzpomněla na den, kdy nás zařadili do týmů.
[i]"Tým 5: Hatake Natsuki, Umino Akemi, Yuuhi Asuma!"
"Jsme spolu, jsme spolu, jsme spolu!" začali jsme vyvolávat a nadskakovali jsme nadšením. Teda, Akemi ne. Ta jenom tiše seděla v koutě třídy. Zazvonilo na přestávku a my jsme okamžitě přiběhli k její lavici.
Hinata se opírala o Naruta a pomalým krokem s propletenými prsty šli po hlavní ulici Konohy. Bylo čtvrt na tři ráno, není proto divu, že i většina ulic byly jako vymetené a větru nic nebránilo, aby se proháněl po Konoze.
Pesnička k dielu: Yellowcard - Gifts and Curses
Konečne som sa priblížila ku bránam Konohy. Hneď som sa premiestnila pred kanceláriu Tsunade-sama. Zaklopala som a čakala na pozvanie. Keď som vošla, okrem Hokage, tam bola aj Shizune a Sakura.
„Nikki!“ skríkla Sakura a hodila sa mi okolo krku.
„Ahoj Sak.“ objatie som jej oplatila.
„Dobrý deň, Hokage-sama.“ pozdravila som. „Chcela by som sa opýtať, či tu môžem zostať na trvalo, ako ninja Konohy.“
„Ale to je jasné. Schopní ninjovia sa vždy zídu.“ odvetila z úsmevom.
„Tak jo, konec té ubrečené Ren. Mám hlad, nevíte, kde najdu jídlo?“ Zeptala jsem se a vstala. Rychle jsem si utřela slzy.
„V jeskyni je jídlo, ale tam asi nechceš, co?“ Nabídla mi Konan.
„To rozhodně ne!“ Vyhrkla jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
„Možná je nějaké ovoce v lese.“ Řekl Itachi.
"Škoda, že jsem si taky jedno nevzal," zasmál se Tenzo.
"To je moje oko a nikdo jiný ho mít nebude, jasný?" odsekla jsem. "Mělo vás to taky napadnout, taichou."
"Fajn, už mlčím."
V Konoze jsme dostali slušný honorář za misi. Když jsem přišla domů, čekalo mě překvapení. U našeho stolu seděl Shikamaru s Temari a po bytě běhal Nežádoucí č.2. (Jednička býval kdysi Asuma.) Jejich syn.
"Ahoj Natsuki! Ty jsi v ANBU?" zeptal se překvapeně. Temari ho praštila.
"Teď ti to Nanami říkala, ty ignorante!"
Ku každej časti budem pridávať pesníčky, tak ak chcete vypočujte si 
Prvá bude moja srdcovka: Carolina Liar - Show Me What I'm Looking For
’Bože, to je trapas. Ja, slávny Sasuke Uchiha, tu ležím ako húsenica a trávim posledné minúty, možno sekundy, pozeraním na ksicht, nejakému škaredému chlapovi. To mám za to, že som sa pustil do obrovskej prevahy. Zabil som všetkých a posledný ma ide dostať? Vážne trapas. ’
„Vieš, aký budem uznávaný, keď porozprávam ako som zabil Uchihu, ktorého nikto nemohol dostať?“ uchechtal sa ninja.
Daisuke sedel na lavičke a tvár mal skrytú v dlaniach. Rozmýšľanie mu vždy šlo, no teraz sa sám strácal vo svojich myšlienkach. Nevedel sa v nich vyznať a už vôbec nie v situácii, do ktorej sa sám namočil. Po tom, čo mu Tory povedala, že ho ľúbi, na seba pozerali akoby sa videli prvýkrát v živote. Hneď na to prišla Mira, ktorá vyzerala, že má miernu depresiu a Daisuke bez slova odišiel. Ani jeden z nich nebol schopný viesť normálny rozhovor.
Tma. Všude je tma. Vybavuji si jen jediné: Ležím na zemi. Jinak nic. Jen tmu. A zimu, kterou za okamžik vystřídá teplo. Matně si uvědomuji palčivou bolest celého těla. Otevírám oči, ale nic nevidím. Postupně se mi zaostřují smysly. „Arato!“ volá vysoký hlas, patrně patří nějaké dívce.
Stalo sa to pred niekoľkými rokmi. Utlačovaná, prenasledovaná, mučená a spútaná z vlastným osudom, hľadala spôsob, ako sa dostať z toho začarovaného kolotoča. Ale z veľkou hrôzou bolo, ako jediné riešenie, ona smrť, ktorej nikdy nechcela prísť na chuť.
Každý na tomhle světě si pamatuje, jak ničivá byla poslední válka. Jak nespravedlivě rozdělila rodiny. Rodiče od dětí, partnery. Tsunade dokonce skončila vejpůl... A já? Já sama nevím, jestli moje rozhodnutí bylo moudré natolik, za jak moudré jsem ho považovala. Ale čert je mi dlužen ... je to už víc jak 10 let.
„Tak toto ti neverím!“ zvolala Tory, keď jej Mira povedala, čo videla. Aj keď to nebolo príliš nahlas, ako boli na Tory zvyknutí, lebo už napoly spala. Ona bola tá zranená a unavená, teda mala právo mať halucinácie a nie Mira. Zamračila sa na ňu a jednoducho jej nemohla uveriť to, čo povedala. Nemôže to byť pravda. Jednoducho nemôže. Keby bola...to, čo sa stalo predtým by bola lož. A ona nechcela, aby to bola lož. Aspoň nie všetko.
„Ja viem, čo som videla,“ trvala na svojom Mira a ona len pokrútila hlavou.
Zavřela jsem ji a seběhla jsem schody, abych ji zakopala pod sakurou, kterou naši zasadili, když jsem se narodila.
[druhý den, 8:00, smluvené místo]
"A tys sem zabloudila?" podívala se na mě ANBU s fialovými vlasy, která sledovala, jak se snažím zorientovat.
"Ne, já jsem tu nová. Hatake Natsuki."
"Hatake? Ty jsi ta Kakashiho dcera?"
"Ne, jenom vypadám úplně jako on a mám stejný příjmení. Taková malá náhodička," ušklíbla jsem se na ni. "Kde se mám hlásit, Fialko?" Všimla jsem si, jak se znepokojeně zamračila.
Sora čakala na vyvýšenom kopci, kde si dohodla stretnutie s Tory a tam mali bojovať. Zaťala päste a mračila sa čakajúc na ňu. Najprv tomu nemohla uveriť, ale Orochimarove slová mali na ňu oveľa väčší dopad, ako by bola kedy čakala. Uverila mu, že Tory za to všetko môže. Jej túžba po pomste skoro zabila všetkých Pútnikov. Je to len a len jej vina, presviedčala sa stále dookola. Mohla samozrejme zabiť Orochimara, ale pre neho by bola smrť vykúpením oproti tomu, čo ho čaká vo väzení. Sora v takom podobnom bola.
Pridávam ďalší diel, ktorý je už o dosť dlhší než predchádzajúce dva, tak dúfam, že sa bude páčiť
„... a ona vraj povedala nie.“
„To vážne? Myslela som, že nerandí po tom, čo ho Sakura...“
„Psst! Nieže ťa začuje!“
No... ja vás počujem aj tak, dievčatá.
Otočil som sa na stoličke a pohľad som upäl na stôl za mojím chrbtom, za ktorým sedeli dve dievčatá z našej dediny. V momente sklopili oči k svojmu jedlu a tvárili sa, že to neboli ony. Iste, ja nič, ja muzikant.
Vzdychol som, zaplatil a pobral sa preč.
Ráno nás přišel vzbudit Rinji.
"Vstávejte! Možná jste měli veselou noc, ale na stole je snídaně!" Vyletěla jsem z postele jako čertík z krabičky.
"Neměli! A zabiju tě," oznámila jsem mu a hnala ho do kuchyně. Když už neměl kam utéct, dostal ode mě facku.
"I kdyby to byla pravda, nemáš do toho co strkat nos."
"Au! Krávo!" Nekomentovala jsem to a namazala jsem si rohlík.
Když Tsunade konečně potvrdila, že je po nemoci, přestěhovala jsem se zpátky domů. Sotva jsem si vybalila tašku, přišla zpráva od Naruta. Tým 5 má misi.
Hyuuga sídlem se rozlehlo hlasité nadávání. To se Hasu pokoušela sejít schody a jaksi se jí to nepovedlo. Bylo teprve půl šesté ráno a ona už musela lézt z postele, aby stihla přijít na sraz včas.
U budíku měla složený papírek. Rozevřela ho a přečetla vzkaz: [i]Tým Pečivo: Shikamaru, Hinata a Shino. Tým Pomazánky všeho druhu: Sakura, Ino a Sai. Tým Vše ostatní: TenTen, Chouji, Lee a Kirin. Sraz v 6:00 ráno u Hyuuga sídla.
[i]„Daisuke, nešker sa tu a vysvetľuj, lebo jediný, kto tomu rozumie si ty,“ štuchol ho do chrbta Shinichi a Daisukeho trochu prehlo dopredu a prestal sa tváriť samoľúbo. Narovnal sa, ukázal dvojčatám grimasu a pustil sa do rozprávania:
„My všetci sme zomreli,“ ukázal na skupinku, ktorá tam už nejaký čas bola, no z nejakého neznámeho dôvodu vynechal Soru.
„To mi je novinka,“ skonštatoval Seiichi.
