Letní naděje 15 - Vrabčátko

Když se všichni dostali z nejhorší kocoviny, sešla jsem se s Asumou a Akemi na kamenných tvářích vytesaných do skláy. To místo mi kdysi ukázala máma. Vrhla jsem rychlý pohled na Konohu a promluvila jsem s očima upřenýma na obzor.
„Potřebuju se dostat domů a potřebuju to přežít.“
„Vždyť tě v ulicích Konohy přece nikdo nezabije,“ zasmál se Asuma.
„V ulicích ne, ale doma na mě čekají dva nebezpeční agresivní jedinci s příjmením Hatake,“ odvětila jsem. „Zvlášť otec bude dost napruženej.“
„To asi bude,“ ušklíbla se Akemi. „Mám ti připomenout, co všechno jsi za těch několik měsíců stihla provést?“
„Hm, tak se na to podíváme,“ odvětila jsem. „Utekla jsem z Konohy, přidala jsem se k organizaci jednoho z jejích největších nepřátel a zabila pár desítek lidí. Pak, když jsem o sobě v podstatě napůl nevěděla, jsem zabila Saki. Potom jsem rozsekala na kousky Kabuta. Pak jsem se nechala odnést do Konohy a zavraždila Tsunade. Pak včerejší párty, kdy nade mnou převzala kontrolu ta podělaná třetí osobnost. Jestli jim o tom Kurenai řekne, tak jsem v hodně veliký, extra lepkavý rejži.“
„Jdeme, Natsuki,“ zvedl se Asuma. „Čím dřív tam budeme, tím líp. Jsou naštvaní, ale určitě jsi jim taky chyběla a mají o tebe starost.“ Navzdory mým protestům mě vzal, postavil na nohy, nalil mi do krku trochu pálenky, aby mě nenapadlo ho zabít, a vydali jsme se k mému rodnému domu.
„Ahoj. Tak jsem asi zase doma,“ pozdravia jsem je rozpačitě s pohledem upřeným na špičky. Byli všichni přede dveřmi. Máma s vlasy spletenými do copu. Táta, který a mě zíral s kamennou tváří. Rinji, který vypadal mnohem starší, než jak jsem si ho pamatovala.
„Natsuki,“ vydechla máma. „Tak ses přece jenom vrátila.“ Asuma se vytratil a zavřel za mnou dveře. Mamka mě sevřela do náručí a rozbrečela se a já jsem tam jenom stála, vyděšená z její reakce, vyděšená z otcova rozzlobeného pohledu, vyděšená ze všeho, co se stalo.
„Ahoj. A teď k věci. Myslím, že jsi naprosto spolehlivě dokázala, že se o sebe nejsi schopná postarat a že děláš problémy, kudy chodíš,“ řekl otec. „Jeden další takový průšvih a přivážu si tě k noze, dcero. A mimochodem s námi mluvila Kurenai o tom včerejšku.“
Zbledla jsem a zalapala po dechu.
Prosím, že to neřekla, že to neřekla.
„Můžeš mi vysvětlit, co sis myslela,že děláš?“ utrhla se na mě matka. „Uspořádat party s nelegálně nakoupeným alkoholem a ještě se u toho nechat chytit?! Myslíš si, že je to normální?“
„Nelegálně nakoupený?“ zvedla jsem obočí. „To vykládej Shizunině prasátku. Sakura vám o té mojí speciální léčbě neřekla?“ Zamávala jsem rodičům před nosem povolením nakupovat alkoholické nápoje.
„Alkohol? A že na to přišel Orochimaru? Ty jsi s tím slizkým hadem byla v kontaktu i tady v Konoze?“ Otec začínal nebezpečně rudnout. „Kvůli tomu idiotovi ve válce umřely tisíce lidí a ty, moje dcera a kunoichi z Konohy, se s ním budeš kamarádíčkovat?“
„Buď rád, že na to přišel,“ odsekla jsem. „Aspoň teď můžu vést jakž takž normální život. Jakou historku si vymysleli o Tsunadině smrti?“ zamluvila jsem to.
„Řekli, že ji zmasakroval chovanec ústavu, ale tvoje jméno nepadlo,“ uklidňoval mě brácha. Oddychla jsem si. Otec mi věnoval ještě jeden nesouhlasný pohled a šel si číst.
…
Blonďatý Hokage s kloboukem na klíně se zaklonil na židli s rukama za hlavou.
„K té vaší misi. Je tu jistá třída na základní škole, která jede na výlet do Mlžné, a potřebujeme váš tým, aby je na cestě hlídal.“
„Naruto! To nemyslíš vážně, hodit nám na krk další děti!“ protestovala jsem. „Jsem blázen s poruchou osobnosti, zabila jsem pátou Hokage a byla jsem v psychiatrické léčebně!“
„Ty jsi zabila TSUNADE?!“ vyjekla Akemi, která o tom doteď nevěděla. Asumovi jsem to vyklopila, když jsem se za ním šla vybrečet potom, co se se mnou rozešel Suigetsu, ale ji jsem ze svého vysvětlování jaksi vynechala.
„Natsuki, to nemyslíš vážně! Jak jsi mohla?“ Ublížený a znechucený pohled v jejích očích mě bolel.
„Zeptej se mojí drahý druhý polovičky,“ ukázala jsem na svoji hlavu a zakroužila si prstem u spánku.
„Ehm, ehm.“
„To je děsivý, Natsuki! Jsi si jistá, že jsi ve stavu, ve kterém můžeš mezi no... ostatní lidi?“
„Normální, to je to, co jsi chtěla říct, že?“ provrtala jsem ji zlostným pohledem. „Že já jsem radši nezůstala v tom blázinci s Orochimarem.“
„EHM, EHM! Co třeba jít na tu misi? Původně s nimi měli jít dva členové ANBU a jeden tým malých geninů, ale v ANBU to odvolali a tak s těmi geniny půjdete vy tři. Natsuki, jako člověk s nejvyšší hodností přebíráš velení mise od Kio a Ichiho.“
„Kio a Ichi?“ vyhrkla jsem. „Ti mě musí taky dost nenávidět. Nebo spíš mou drahou druhou polovičku.“
„Vlastně ani ne,“ ozval se Asuma. „Podle toho, co říkala Yuri, ti to už odpustili všichni tři. Ale shodli se na tom, že by nedělalo dobrotu, kdybys v tom týmu zůstala.“
„Ve zkratce: Nikdo nechce v týmu Mešuki,“ ušklíbla jsem se.
„Co?“ nechápala to Akemi.
„Rinji mi vyprávěl, že mi tak prý všichni jeho vrstevníci říkají. Mešuge, jako blázen. A Natsuki. Dohromady Mešuki,“ zašklebila jsem se na ni.
„My tě v týmu chceme,“ zastal se mě Asuma.
„Co jsem se vám už před pěti minutami chtěl říct, je, že máte vyrazit hned, jak se vám podaří sehnat Natsuki zásoby alkoholu. Ta třída už je nastoupená před školou a čeká na vás, aby mohli vyrazit!“ praštil pěstí do stolu Naruto. Všimla jsem si, že mlátí pořád do stejného místa a v masivním dubu už se mu povedlo udělat důlek.
„Dobře, dobře. Pozdravuj Nariko a Machiko!“ křikla jsem za ním, než jsem vylítla z kanceláře, naplnila tři placatky a schovala si je do batohu. Mešuki nikdy neví.
„Jste tu vážně všichni?“ oslovil Asuma skupinku asi deseti děcek a jedné učitelky. Všichni to odkývali, a tak jsme vyrazili. Geninové šli s nimi. Byli, aspoň ze dvou třetin, stejně staří jako ty děti. V týmu byla Shiranui Gina, drobná zrzavá holčička, která před rokem odešla z akademie. Chodila tehdy s Rinjim do třídy. Na svých devět let byla drobná, ale uměla skvěle zacházet s jehlicemi. Druhým členem toho týmu nebyl nikdo jiný než brácha Akemi. Umino Akira měl krátké střapaté blond vlasy a hnědé oči a byl to nejrozjívenější malý kluk, jakého jsem kdy potkala. Měl energie na rozdávání. Třetí osobu jsem moc dobře znala. Jmenoval se Hoshiro, shodil pár kilo a mezi ním a dvěma mladšími geniny byl patrný velký věkový rozdíl. Tomu protivovi teď bylo jedenáct, ale Akira ho v souboji zblízka dokázal hravě porazit a o Gině a jejích jehlicích ani nemluvím.
My tři jsme skákali v korunách stromů a obhlíželi jsme terén před i za skupinkou. Učitelka dohlížela na všechny děti a geninové nás měli upozornit, kdyby se něco dělo.
„Tak Hoshiro je konečně genin,“ pronesla jsem zamyšleně.
„To je ten, co šikanoval Rinjiho?“ zeptala se Akemi. Přiblížili jsme se k sobě, abychom nemuseli řvát jako na lesy.
„Rinji si ho pěkně podal,“ zasmál se Asuma. „Ukázal mu, zač je toho složená chuuninská zkouška.“
„To si ráda poslechnu,“ odtušila jsem a čekala jsem, až začne mluvit.
„Hoshiro k němu přišel a začal do něj zase rejpat a to si tvůj brácha nenechal líbit, takže na něj poslal takové genjutsu, že si z něj nadělal do kalhot. Rinji málem taky, jak se smál. Pak vyšlo najevo, že se náš veliký odvážlivec bojí tebe a pavouků a že Rinji si na něj vymyslel iluzi, kdy po něm házíš gumové pavouky. To mu stačilo. Pak mu ty podělaný kalhoty sundal, natáhnul mu je na hlavu a přivázal ho ke sloupu, kde Inuzukové venčí psy.“
„Můj brácha je lepší, než jsem si myslela,“ zasmála jsem se.
Večer jsme se utábořili uprostřed lesa. Gina a Akira s dětmi bez problémů vycházeli a spřátelili se s nimi, ale Hoshiro byl arogantní a šikanoval je jenom proto, že on shodou okolností (a určitě za pomoci nějakých těch úplatků) prošel Akademií.
„Sorano-san, na slovíčko,“ zavolala jsem na ni, když jsme se najedli. Mladá podsaditá žena s vlasy sepnutými v pevném drdolu, Sorano Suzume, k nám přispěchala. Domluvili jsme se s ní na menším bojovém plánu a pak si zavolali Hoshira.
„Co je zase?“ odfrknul si naštvaně, když se uráčil přijít.
„Tvoje chování,“ zamračil se Asuma.
„Je naprosto,“ navázala jsem.
„Nepřípustné,“ dokončila větu Akemi.
„Vy tři mě naprosto děsíte,“ zakvílel Hoshiro. Když jsme tuhle taktiku na někoho nasadili, vždycky měla přesně takový efekt. Někdo potřeboval jednu větu, někdo tři, někdo deset, ale nakonec všichni podléhali.
„Síla .“
„Týmové.“
„Práce.“
„Nechte toho a řekněte mi, co jsem zase podle vás udělal!“
„Šikanuješ.“
„Děti.“
„O který se máme starat.“
„Arogantní spratku.“
„Koukej.“
„Toho.“
„Nechat, jinak -“
„Už na tebe.“
„Nikdy.“
„Jinak.“
„Nepromluvíme.“
„A uděláme ti spoustu dalších věcí. Rozuměl jsi mi?“ podívala jsem se na něj výhrůžně. Viditelně si oddechnul, že už mluvím jenom já, protože ještě nevěděl, co ho čeká. Náš plán využíval mé zdravotní situace, o které Hoshiro moc dobře věděl. Byl to on, kdo vymyslel mou novou přezdívku. Rozhodla jsem se to pro něj trochu zdramatizovat.
„Hirano Hoshiro, necháš ty děti na pokoji. To, že ti tvoje rodina zaplatila úspěch u geninské zkoušky, neznamená, že máš právo je šikanovat a chovat se jako arogantní, povýšenej pytel s*aček. A jestli nás budeš s*át, tak ti roz**bu hlavu na mrňavý kousky, urvu ti koule a narvu ti je do huby tak, že už ani nepromluvíš, aby kvůli tobě ty děti zase nebrečely. Slyšíš, ty mrňavej hovnivále?!“ Začala jsem vyluzovat zvířecí zvuky a rozsvítila jsem ruku bleskovou energií. Nedala jsem do toho tolik síly, takže ho to nemohlo zabít, ale na odstrašení naprosto stačilo už tohle. Málem mu vypadly oči z důlků a zdálo se mi, že se asi počůrá. Rozhodla jsem se to představení dohrát do konce a mé vrčení nabralo na síle.
„Sakra! Dneska jsme jí nedali napít! Ztrácí hlavu! Máme deset vteřin, než se neovládne! Sorano-san, Asumo-kun, utíkejte!“ zavolala zděšeně Akemi.
„A mě tu necháte? Asumo-san! Pomoc! Pomozte mi někdo, ona mě zabije! Ne! Ne! NE!“ kvílel, zatímco Asuma stál opodál a s ďábelským šklebem odpočítával na prstech zbývající vteřiny.
„Většinou se potom, co zabije jednoho člověka, zklidní,“ vysvětloval mu. „Jsi momentálně nejpostradatelnější. Ber to jako trest a poučení pro posmrtný život. Dva. Jedna. Nula.“
Vrhla jsem se na Hoshira a zaryla mu neškodnou ruku do hrudi.
„Nuulaaa,“ protáhla jsem poslední slabiku hrdelním hlasem a sledovala zvětšující se mokrou skvrnu v jeho kalhotách. Odletěl dva metry dozadu. Přihnula jsem si z placatky, vrátila se k Asumovi, Akemi a Sorano-san a začali jsme si hlasitě gratulovat. Z Hoshira nakonec mezi vyděšenými vzlyky a posmrkáváním vylezlo, že už nikdy nic těm dětem neudělá, a šel si převlíknout kalhoty.
„Děkuju za pomoc. A ještě něco, říkejte mi Suzume,“ nabídla nám potom.
„Suzume-san,“ přikývla Akemi.
„A co takhle... Suzu-chan?“ ušklíbl se Asuma a olízl si rty, ale jeho oči prozrazovaly, že je to vtip.
„Hentai,“ utrhla jsem se na něj. „Chodíš se mnou, tak nech Suzume na pokoji.“
„Ale nový vrabčátko se přce vždycky hodí,“ protestoval se smíchem. Suzume zrudla, ale pak se rozesmála nad jeho slovní hříčkou. (Vysvětlení najdete v poznámkách.)
„Máš svou letní naději,“ šťouchla jsem do něj.
„To je pravda. A teď sice není léto, ale nějaká ta naděje by mi neuškodila. Třeba v soukromí ve stanu bys ji ve mně mohla zažehnout,“ nadhodil rádoby svůdným tónem.
„Úchyle!“
„Ty máš co říkat!“
„Já za Ero-Natsuki nemůžu!“
„Já taky nemůžu za to, že... No dobře, můžu.“
„Tak vidíš!“