Hyuuga vs Inuzuka 7

Naruto postavy mi nepatří, jen aby jste to zase jednou slyšeli...

Kapitola 7: Výlet do přírody, aneb já mám hlad!

„Viděla jsi ho? Přísahám ti, dnes mě už opravdu nic nepřekvapí,“ zachichotala se pobavená veterinářka, než své společnici otevřela dveře do ve vesnici proslulé barbecue restaurace. Ještě naposledy se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že ji nešálil zrak.

A opravdu, Naruto pořád tančil uprostřed ulice, jeho levá bota před ním na zemi položená podobným způsobem, jako pro příspěvky dobrých lidí nastavené čapky žebráků. Mezitím, co hrdina Konohy dělal v trenkách opičky, kolemjdoucí mu odhazovali mince do smradem prosáklého sandálu. Prý si takto chce vydělat na nové kalhoty či cosi podobného. Výraz jeho tváře byl k nezaplacení. Za každé situace pozitivní blonďák vypadal podobně jako Sasuke, když zjistil, jaké padavky a nemehla mu Hokage přifařil do týmu.

Narutovi nejednou proletěla hlavou myšlenka, že se na moment promění do sličně dívky, aby přitáhl více dobrodějců, ale tento nápad rychle zamítl, především kvůli strachu, že by si jeho „tanečky“ mohl nějaký chlípný stařík vyložit jinak, než by se mu líbilo. Uzumaki zkontroloval svůj prozatímní výdělek a zabručel, když shlédl pouhé tři drobáky, za které si nepořídí ani šňůrku, kterou by využil na místo pásku. Pod vousy si ninja bez cti a hrdosti zamrmlal: „Hinato… za tohle si mě nepřej… až to budeš nejméně čekat, stihne tě moje krutá a nemilosrdná pomsta…“ Jen to dořekl a znovu se pustil do poskakování, panáčkování, válení kotoulů a jiného komického řádění.

Hana se škodolibým úsměvem zakroutila hlavou, než zapadla do restaurace, kde pro ně již Shizune zabrala jejich obvyklá místa. Od poslední návštěvy se výzdoba docela změnila, tak například majitel podniku konečně odstranil tu otravnou vázu, která Inuzuce vždy tolik smrděla a vadila. Její odér ji nejednou dohnal k slzám, opravdu! Dále přibyly nové potahy na židle, jiný model solničky a držáku na párátka a jeden vzor ubrusu vystřídal druhý, snad ještě horší.

Shizune si pročítala v jídelním lístku, i když sama moc dobře věděla, že chod, po kterém nejvíce baží, na něm nenajde. Nenápadně se po očku mrkla na naproti sobě sedící Inuzuku, která zrovna obrátila list svého menu. Černovláska si smutně povzdechla, než sklopila pohled na stůl, svůj mrzutý obličej zakrývala deskami o výběru lahodného a mastného barbecue.

„Nevěřím, že tuhle položku ještě nestáhli,“ prolomila statiku konečně Hana, která zoufale toužila zahájit i zcela bezvýznamnou konverzaci. Hlavně ať se ztratí to příšerné mlčení! „Párky s kečupem? Tady? Od čeho máme stánky s rychlým občerstvením, že jo?“ lehce se pousmála, faleš z oné grimasy přímo čišela. „Ale sem se prostě nehodí…“ došly jí nápady, jak téma více rozvést. O hořčici se s ní bavit nehodlá a kvalitu housek rozebírat také nepotřebuje. Co je na jídelníčku dál? Trapné ticho. Ach, jak příjemné…

„Máš pravdu…“ přitakala Haně brunetka, která ji ani pořádně nevnímala. Plně se soustředila na dumání nad svou současnou pozicí ve veterinářčině životě, a jak by ji mohla obrátit k lepšímu. Věci se mezi nimi měly skvěle, než se vše tak zvrtlo. Jedna šílená oslava a jak vám dokáže zatřást se životem. Kdyby tehdy byla opatrnější, kdyby se více ovládala, nic by se nepokazilo. Takhle se Hana o jejích citech neměla dozvědět. Ne z alkoholu, ale pořádného a srdceryvného vyznání. I když, tak úplně se jí ještě nezpovídala, ale to ani není potřeba. Hana není hloupá a pravdu si rychle domyslela. Chlast je potvora proradná.

„Prosím tě pomoz mi alespoň trochu,“ zachraptěla Hana zoufale, její hrdlo sušší než zdechlina povalující se měsíce na horkém pouštním slunci. V brunetce hrklo. Zmateně zamrkala. „Řekni něco,“ pokračovala veterinářka, když zaznamenala nepochopení od své kamarádky.

„Co jako?“ nepříjemně se ve svém místě zavrtěla ve snaze najít pohodlnější polohu.

„Cokoli! Ale rychle, jinak mi asi praskne hlava,“ plácla Hana jídelním lístkem o stůl. Pomalu ztrácela nervy. Souhlasila, že si společně zajdou na jídlo i když tušila, jak hrozné a divné to bude. Nikdy by si ale ani na moment nepředstavila, že sedět u jednoho stolu se Shizune, svou jednorázovou chybou, ji takhle silně rozhodí a odrovná. Ani vybrat si z menu nedokáže! Nejraději by vzala nohy na ramena a zamknula se doma na tři zámky.

„Sluší ti to. S tím raním rozcuchem vypadáš tak… divoce a… nezkrotně,“ špitla brunetka první blbost, která jí přišla na jazyk, a hned své zbrklosti litovala. Okamžitě se schovala za desky jídelníčku a jen čekala, kdy jí jedna přiletí.

Na lících rudá Hana zapomněla dýchat. Obočí nepřirozeně zdvižené, rty srolované dovnitř, uši nastražené na přídavek a víčka nehybná. Netušila proč, ale napadlo ji, že udělá nejlíp, když si ruce položí do klína. Tak také učinila a koukla po číšníkovi, který se k nim veselým a úsměvným tempem blížil. „Vodu, prosím! A nejlépe s ledem!“ štěkla po něm jako pravá Inuzuka.

„A krom vaší sklenky si budete ještě přát?“ vytáhl zápisník a pero. Působil mladě a sympaticky. Na Hanu se jevil ale až přespříliš… svalnatě, možná? Nijak zvlášť ji nezaujal.

„Saké, děkuji…“ špitla do židle propadnutá Shizune, „a možná i křupky…“ dodala navrch.

„Dobrá, píšu si. Hned se vrátím. Vyčkejte moment, slečny,“ otočil se na patě, tak elegantně, jak svedl, a odkráčel stejně svižně, jako prvně přišel.

Minuta minula a hrobové ticho pokračovalo. Hana nehty poklepávala do stolu. Nenápadně se z vnitřku kousala do spodního rtu. Očima studovala cokoli, jen ne své dnešní rande. Nejde o rande, že ne? To by jí tak scházelo!

„Jestli ti opravdu tak moc vadím, můžeš klidně odejít, jestli chceš…“ zašeptala Shizune náhle.

„Vadíš? Ty mně? Neblázni!“ zareagovala Hana okamžitě a nasadila hraný úsměv. „Jen trochu vázne konverzace, to je toho!“ mávla nahodile rukou. „Dlouho jsme se neviděly, krapet jsme se jedna druhé odcizily. Je to normální,“ pokračovala dál a snažila se znít přesvědčivě.

„A čí si myslíš, že je to vinou, že jsme takhle ‚zrezly‘?“ v jejím hlase jeden mohl cítit výčitky. Hana na moment ztratila balanc, než se stačila vzpamatovat, navázala Shizune a mluvila dál. „Já jsem chtěla věci mezi námi zase srovnat do pořádku, ale ty jsi mi to nedovolila,“ podívala se jí rovnou do očí, bolest ani smutek v nich nebylo těžké nalézt.

„Nezapomeň ale, že to Ty jsi svedla Mě!“ vyskočila na nohy Hana a úderně se opřela o stůl. Bylo jí zcela fuk, že se na ni upřely pohledy ostatních hostů. „Kdybys mě neožrala, nikdy bych ti neřekla ‚ano‘! Zneužila jsi mě! Co jsem měla jiného dělat, než… než… arrr!“ chytla se za vlasy a otočila se k brunetce zády, připravená dát se na zbrklý odchod.

Shizune k ní přiběhla, vzala si za rameno, ale Hana se jí bez prodlení vysmekla a už si to mašírovala ke dveřím. „Počkej! Nechoď! Nech mě ti vše vysvětlit! Prosím, Hano!“ volala za ní, nenašla však dost sil ji následovat. Obávala se, že by mohla zareagovat ještě surověji, kdyby se ji rozhodla ještě jednou dotknout.

Veterinářka se neotáčela. Srdce jí bilo, hlava jí řinčela a v žaludku jí vypukla bouře. Náhle se zastavila, doslova v rámu dveří. Opřela se o stěnu. Navalovalo se jí. Cítila, jak se jí cosi dere do krku. Než se stačila rozhodnout, kam vrhnout, celý včerejšek z ní vyšel sám a rovnou na podlahu. Je to velmi odporný pocit, když vám jídlo a chlast letí hrdlem opačným směrem, než jste zvyklí.

Shizune si stoupla vedle Hany. Vlasy jí odhrnula za hlavu a přidržovala jí je, kdyby se z ní rozhodlo uprchnout ještě něco dalšího. Volnou ruku jí položila na záda. Hladila ji, aby se uvolnila, aby se uklidnila, aby se jí ulevilo. „Hlavně dýchej,“ řekla láskyplně a hřejivě, „jsem u tebe. To bude dobrý. Nejsi první, kdo se tu pozvracel… pamatuješ na Naruta, jak se tu jednou přejedl natolik, až to z něj lítalo všemi otvory?“ pousmála se.

Hana by její snahy možná i ocenila poděkováním, kdyby se v ten samý moment její žaludek neumanul zhubnout ještě o nějaký ten grámek. „Já vám to pak pomůžu uklidit!“ volala Shizune na vyděšeného číšníka, který zbledl na tváři, když mu došlo, že zdejší pořádek jest jeho starostí.

…

Už se stmívalo. Slunce pomalu zapadalo. Denní ptactvo si směnilo službu s výry a sovami. Stromy všude okolo. Náhodný bod, kdesi uprostřed lesa, taková byla „přesná“ poloha zatoulaného tria dezertérů. Alespoň nepršelo, to by jim tak ještě scházelo. Tsume se jim podařilo setřást. Svedli ji ze stopy, nebo se na ně hlava Inuzuka klanu prostě vykašlala? Odpověď nikdo nezná. Jediným faktem zůstávalo, že dříve jak za pár dní se domů Kiba vrátit nemůže.

Kdyby se na tento „výlet“ vydal jen s Akamarem, žádné potíže by mu to nedělalo. S divočinou si rozumí častěji lépe než s vlastní matkou. Polehával by pod širákem, sem tam by si zobl borůvek, či ulovil nějakou tu lesní drobotinu a svůj trest by pojal spíše jako takové malé prázdniny v přírodě. Jenže… tentokrát je s ním tahle otravná rozmazlená potvora… bohové dokáží být občas velmi krutí…

„Mám hlad!“ oznámila Inuzukovi onu skutečnost už asi po sté neuvěřitelně vytrvalá prudička. Kiba ji, i přes své improvizované trávové ucpávky do uší, slyšel a znovu se zamračil. Rozhodl se ji ignorovat, což ji však nikdy na dlouho neumlčelo. Zkrátka přidal do kroku, až předběhl svého psa, na jehož hřbetu se líná princeznička vezla.

„Bolí mě zadek!“ kroutila se na svém „koníkovi“ nepohodlně usazená dívenka.

„Tak jdi zase chvilku pěšky…“ navrhl jí Inuzuka s hraným klidem, zuby se mu v puse samy o sebe dřely.

„Nemůžu, bolí mě nohy!“ vysvětlila mu závažnost situace obratem „Hanabi z cukru zrozená“.

„Tak… to odchoď po rukou jako Lee, co já vím?“ zabrblal spíše sám pro sebe Kiba, jehož trpělivost už před hodinou shořela na uhel.

Hyuuga si povýšeně odfrkla, než na moment zmlkla. Neměla roupami co dělat, už asi půl dne, a jedinou zábavou jí bylo týrání jejího nastávajícího. Vytáhla proti němu docela široký arzenál. Prvně asi tři čtvrtě hodiny bez přestání mluvila o svém křečkovi, který umřel na „skok do mixéru“. Flíček podle jejích historek svedl nejeden úžasný trik, počínaje děláním mrtvolky, přecházeje přes koulení kotoulů a konče hryzáním a ničením Hinatiných botasek. Jo, ten drobný hlodavec byl zkrátka zlatíčko.

Když jí přestala sloužit opotřebením zmožená pusa, popadla na zemi se povalující klacík, kterým pak dalších deset minut do Kiby šťourala, přesněji do jeho krku. Počínala si tak do té doby, než jí její mučicí nástroj ten kazisvět sebral a mrskl jen rovnou do potoka, ze kterého se o něco dříve to zvíře Inuzucké dokonce i napilo! Napilo! Kdoví, co vše v něm plavalo, a on z něj chlemtal jako z vodovodu!

Když přišla o tyčku, využila k dalšímu popichování ukazováku, směřovaného tentokrát do oblasti Kibových beder. Poté ji mladík téměř násilně vysadil na psa, aby její řádění utnul. Z výšky Akamarových zad se pak Hanabi po nějakou chvilku snažila zpívat cestovní písničky, což vedlo ke Kibově zoufalému aktu nastrkání si hrstí trávy do uší, aby si je uchránil před další bolestí. Od dívčiny kulturní vložky ještě neuteklo ani pět minut, než začala prudit s tím, že nadešel čas menší přestávky se svačinkou, která však nenastala.

„Mám strašnou žízeň!“ křikla na zašpuntovaného Kibu Hyuuga, aby se ujistila, že ji strašákovi podobný mladík nepřeslechl.

„Tak ses měla napít s námi!“ vyštěkl v protiútok, než si strčil pracky do kapes ve snaze v nich najít kapesník, míček, cokoli co by mohl otravné dívce nacpat do pusy, aby ji konečně umlčel. Kromě zavíracího nožíku neobjevil zhola nic. Tak daleko snad zajít ještě nemusí, ne?

„Kam to vůbec jdeme?“ zkřížila si ruce na malých prsou svou chodící hračkou znuděná Hyuuga.

„Někam, kde bychom mohli přečkat noc, a zůstali suší, kdyby náhodou sprchlo,“ odpověděl jí a dal se do dalšího kola dechových cvičení na zchlazení svých podrážděných nervů, která mu však vůbec nepomáhala.

„Věřím, že jdeme v kruhu,“ tušila, že urážka jeho orientačního smyslu ho pekelně vytočí. Chce toho čoklíka slyšet bědovat a klít, chce ho vyprovokovat, chce ho donutit proklínat den, kdy se narodil. „Asi jsme se ztratili… díky tvému ‚úžasnému‘ vedení, šéfíku,“ dodala se škodolibým úsměvem.

Kibovi cukala vystouplá žíla na čele. Zavřel oči a představoval si klidné a malých holčiček pusté místo, nepomáhalo to. ‚Večer, až půjdeme spát, ji svážu a uteču jí. Ať si tady poradí hezky sama. Stejně se jí nic moc velkého nestane. Je příliš uječená, než aby se s ní trápila divá zvěř,‘ kul pikle velmi zoufalý Inuzuka.

Utekla jen drobná chvilka a slunce zcela zapadlo. Trio výletníků obklopila tma. Cvrčci hráli své tiché skladbičky, houkání sov se ozývalo v dálce a Hanabi přísahala, že zaslechla i nejednoho vlka výt. Náhle na ni dopadla krutá realita. Je v lese, uprostřed noci, zcela bezbranná a za ochranku jí slouží jen jako poník dobré psisko a jeho o nic víc užitečnější majitel, který chlemtá podezřelou vodu, z které se zítra leda tak pose… bude mu z ní zkrátka hodně zle.

Hanabi se třásla a nevěděla, zda zimou či strachem. Cosi v dálce zapraskalo, asi jen větvička, ale bohatě to stačilo k tomu, aby lehce vyděšené dívence přeběhl před očima celý její kratičký život. Pevněji objala psa okolo krku, přitiskla se k němu tělo na tělo a v duchu prosila bohy za dožití se nového rána.

Kiba její vyvádění samo sebou postřehl a šibalsky se zaculil, všechny esové karty nyní držel v ruce on. „Copak, princezno? Snad se nebojíme?“ škádlil ji a už si plánoval krutou pomstu.

Princezno? Hanabi prvně nechtěla reagovat, její rtíky se klepaly mrazem. Krom krátkého černého trička bez rukávů, šedých kraťasů a otevřených a blátem nasáklých bot neměla nic jiného, co by ji mohlo zahřát. Slova a vhodné odvety jí vázly v krku. Nehodlala na něj mluvit s nejistým hlasem a navíc drkotavě. Když ji ale popíchl ještě navíc několika narážkami na malé holčičky, které v temném lese rozsápal medvěd či sežrali vlci, nevydržela jen se nečinně choulit a oponovala mu pár primitivními a nedomyšlenými hloupostmi o tupém frajírkovi, který moc mluví, ale ve finále ječí jako baba, která ve svém džusu zahlédne včelu.

Kiba zvolil místo pro tábor. Před deštěm je sice neochrání, ale Hanabi nevypadala, že vydrží další pochod. Nechtěl to přiznat, ale bylo mu té vypočítavé potvůrky líto. Není slepý, tedy si rychle všiml, jak mrzne. Mezitím, co se Hyuuga choulila k Akamarovi pro i ten nejmenší střípek tepla, se Inuzuka vydal do okolí pro dřevo. Pak zručně rozdělal oheň.

Praskající plamínky mlsně olizovaly suché větve. Nešlo o žádnou obří vatru, spíše o skromný ohýnek, který sice mnoho ohřevu nevydá, ale není náročný na nasycení, dlouho vydrží a lépe se kontroluje. Okolo ohniště v kruhu sedělo naše trio, Hanabi hned vedle Akamara, ke kterému se stále lísala, a naproti nim osamocený Kiba, který se zodpovědně staral o přikládání.

Dívence zakručelo v břiše, tentokrát doopravdy. Sliny se jí sbíhaly. Předem znala odpověď, přesto se zeptala: „A něco malého na zub sebou opravdu nemáš, pěkně prosím?“ Zněla nevinně a skromně. Dvě věci, které k ní zrovna neseděly, jak Kiba správně pochopil. „Cokoli… ani nějaký drobek?“ špitla podruhé.

„Bohužel, budeš muset vydržet až do rána,“ pohrával si s uhlíky v ohni pomocí delší větvičky Kiba, jeho zrak neopouštěl mlsné plamenné dítko hlodající do seschlé stromové kůry. „Jdi spát,“ dodal navrch.

„Nejsem unavená,“ vůbec mu to nepřišlo jako fráze, kterou opakuje děcko, aby se večer vyhnulo posteli, její tón byl zcela jiný. Nastalo ticho přerušované jen zpěvem cvrčků a šuměním větru v korunách stromů. Větru, který se opřel drobné dívence přímo do zad a donutil ji více se schoulit do klubka. Objímala své pokrčené nožky, třásla se. „N-nešlo by ten tvůj tá-táborák trochu zvětšit? P-prosím?“ to bylo podruhé v tak krátké době, co si slyšel slušně o něco žádat. Až ho ona pravda v nitru ničila a drtila.

„Raději ne. Jsme v lese, nemuselo by to dobře dopadnout,“ vysvětlil se Kiba, ale přesto pro Hanabi přihodil jednu větvičku do plamenů. Když na nikoho neječela, vypadala docela roztomile.

Třela si ramena, aby zahnala zimu. Klepala se jako by před chvílí padla do ledového jezera. Nemohl se na ni dívat, jak se trápí. Už zase. „Proč si nepřisedneš blíže ohni?“ navrhl jí něžným hlasem. Něžným? Tak to pozor!

Zakroutila hlavou. Nedůvěřovala plamenům. Nejednou z nich vyletěly zbloudilé uhlíky, které přistály jen kousek před jejími nožkami. Blíže se neposune. Kiba si povzdechl, zvedl se ze země a sundal si mikinu. „C-co to d-děláš?“ zeptala se rozdrncaným slabým hláskem.

Přistoupil k ní a natáhl za ní ruku držící jeho vyhřátý kožich. „Vezmi si ji. Já ji nepotřebuji tak jako ty…“ připadalo mu hloupé, chovat se k ní tak mile, když ona mu oplácí nadávkami a urážkami, tak rychle přidal navrch, „… ty zhýčkaná zmrzlino.“

Hanabi zkoumala jeho mikinu. Váhala, ale nakonec ji přijala a kvapně ji na sebe navlékla. Páchla po chlupech, po chlapském potu, po trávě a po špíně, ale tyhle drobnosti ji teď netrápily. Hřála a na tom jediném záleželo.

Kiba se vrátil na svou značku a přiložil další mlsání pro oheň. Také si vzal tričko bez dlouhých rukávů, povšimla si Hanabi, ale zdálo se, že mu to nevadí. „Děkuji…“ zašeptala drobná dívenka úsměvně. Došlo jí, že ho již nějak dlouho nepopíchla, proto sebou lehce zaházela, než zabrblala: „No teda fuj! Používáte vy někdy tu svou starou pračku? Nebo nosíte své hadry, dokud se na vás nerozpadnou?“

Kiba se zakřenil. Jeho rozmazlená princezna se mu vrátila. „Všichni u vás v klanu takhle moc přetékají vděčností, nebo jenom ty?“ vrátil jí bez dlouhé prodlevy.

„Pse!“ zamračila se dívenka.

„Běloočko!“ nečekal s odpovědí.

„Smraďochu!“ napadla ji další odveta.

„Princezno!“ štěkl v hravé nátuře nazpátek.

„To ale není žádná urážka!“ povýšeně ohrnula nos.

„U nás doma ano,“ pokrčil rameny Kiba, jako by se nic nedělo.

„Hi hi… asi jo…“ zachichotala se a nepřestávala se usmívat. Inuzuka se natáhl na záda do trávy, také měl problémy potlačit úšklebek, který se vloudil na jeho rty. Hanabi si hladila předloktí, mladíkova mikina byla překvapivě hebká na dotek. „Nejspíše si ji nechám, jako takový dárek od tebe,“ oznámila mu své nezvratné rozhodnutí.

Nijak ho ona výhružka nepopudila, jen zavolal zpátky za jejím autorem: „Ráno si ji beru, ať se ti to líbí nebo ne.“

„To bys ji ze mne musel strhnout,“ vyplázla na něj jazyk sebejistá holčina.

„Tak se na to ráno připrav,“ zvedl hlavu a ďábelsky se na princezničku zazubil. Ta se zarazila, když jí došlo, co naznačuje.

Otočila se od něj, kompletně rudá v obličeji a zabrblala: „Č-čuně! Mám přítele, tak si dávej bacha, jo! Nebo tě Kono srovná!“ Kiba jen všeznale zakoulel očima, než se znovu natáhl na zemi. „Myslím to vážně! Přepral by tě! To si piš!“ trvala na svém Hanabi.

„Jasně jasně…“ zívl Inuzuka. „A neboj se prosím tě jo? Nesnažím se mu tě přebrat,“ protřel si unavené oči a zavřel je, než se pravačkou poškrabal na tváři.

„A to bych ti měla věřit jako proč?“ zadívala se na něj nevěřícně a sebevědomě.

„Třeba protože mně je devatenáct a tobě, kolik, tak třináct?“ věřil, že teď už mu dá konečně svatý klid, a tak se znovu uvelebil na trávě a připravil se na krásnou cestu spánkem.

„Je mi čtrnáct, jen abys věděl!“ štěkla na něj na cti lehce potupená dívka. To ji jako opravdu odmítl? Ji? Hyuugu? Ale no to tak!

„Aha, tak pardon,“ zakoulel očima Kiba, který už pomalu vzdával své šance, že dnes brzy zabere. „O celý rok víc, to všechno mění,“ nasadil dramatický tón. „Za takové situace se můžeme hned zítra vzít, co ty na to, má paní? Jak by se ti líbilo stát se Inuzukou, hm?“ hravě zakmital obočím.

V Hanabi hrklo. Úplně zmlkla. Tušila, že když nebude jednat opatrně, pochopí tenhle pakůň, co se kolem něj děje a co všichni až na něj vědí. Vydala jen pár divných pazvuků, ale žádnou skutečnou větu. A tak raději neřekla vůbec nic, tím nejde cokoli zkazit.

Kiba se necítil nejpohodlněji. Jeho žert zaházel s Hanabi o trochu silněji, než plánoval. Překročil snad meze? Co si o něm zrovna teď ta malá Hyuuga asi myslí? „Ehm… to byla jen taková hloupá sranda,“ nasadil falešný úsměv. „Neber mě vážně,“ odmlčel se, než pokračoval. „Nechtěl jsem se tě nijak dotknout, jen mi to přišlo v daný moment jako strašná psina…" vydal ze sebe hraný chichot, než si povzdechl. "Hele… Vím, že z nás nejsi zrovna dvakrát nadšená, že se u nás neuklízí tak moc, jako u vás na tom vašem hradě, spanilá princezno. Že máme jídelnu, do které se stěží vejde pět lidí, že pračka stojí hned v kuchyni vedle sporáku a že je pro tebe těžké si na nás zvyknout, ale ber to jako dobrodružství, jako něco, na co budeš jednou s radostí vzpomínat. A pak si řekneš: ‚U těch Inuzuků to bylo ale strašný! O jeden záchod se dělil celý barák! Ha! Ještě že už je ta noční můra za mnou!‘ A budeš se moci pochlubit svým dětem, co sis musela u nás vytrpět. A co ty víš? Třeba je historky o ‚pekelném sídle Inuzuků‘ alespoň donutí chodit brzo spát? Co myslíš? Hm?“ ohlédl se přes rameno. Očekával alespoň drobný úsměv, ale Hanabi vypadala spíše jako duch, jako přízrak, než-li smíšek.

Kdyby se mohla vrátit domů, za svými, mohla by se tomu, co tu Kiba povídal, zasmát, jenže ona svůj domov už jen tak brzy neuvidí, a pokud ano, tak pouze jako návštěva, nikoli jako domácí. Zůstane s Inuzuky nadosmrti a ani její vyvádění, její schválnosti, žádné její řádění, to už nezmění. Hanabi Inuzuka, zní to tak strašně… a špinavě.

„Proč ten protáhlý obličej?“ pokoušel se pochopit skleslou dívenku zmatený Kiba. Vítr vál. Akamaru už potichounku pochrupoval, seděli zde, jen on a ona, až na spícího psa úplně sami.

„Tomu bys nerozuměl… a ani o tom nechci mluvit… s tebou…“ zašeptala a zdálo se, že natahuje. Utřela si nosík hřbetem ruky. Sem tam posmrkávala.

„Stýská se ti po rodině?“ zkusil štěstí Kiba. „Ty nás musíš ale opravdu hodně nesnášet, když už jeden den stačí na to, aby taková krásná holka úplně ztratila vůli k životu jen kvůli pomyslné svatbě se mnou, ‚zablešeným Inuzukou‘,“ posadil se, ruce opřené o stehna.

„Tak to není… ne že bych vás nenáviděla či tak něco. Jste prostě… jiní, než na co jsem zvyklá,“ ujistila ho Hanabi a naposledy si utřela nos, její slabost naprosto zahnána. „Ano, byl to pro mě trochu šok, když jsem k vám prvně přišla, ale toť vše. Svým zvláštním způsobem je váš dům i docela hezký a ti psi všude kolem…“ na moment se zadrhla. „Když pominu, že kadí, kde je napadne, jsou taky fajn,“ ohlédla se a pohladila Akamara po zádech. „Hlavně tady ta přerostlá čivava,“ pousmála se nad svým vlastním hloupým a už ohraným vtipem.

„Tak se mi líbíš víc,“ překvapil ji Kiba svými hřejivými slovy. „Veselá, lehce protivná, hádavá, ale zároveň sladká a milá… takhle tě myslím vidím prvně v životě a musím říct… že tahle Hanabi Hyuuga jednou opravdu udělá jednoho chlapa nejšťastnějším mužem na světě. A tentokrát to myslím upřímně,“ přiložil do pomalu klesajícího ohně. „Konohamaru má kliku, že tě klovl,“ dodal navrch.

Hanabi byla velmi vděčná za tmu a stín, které jí pomohly zamaskovat její široký a sytý ruměnec. Srdce jí bilo jako pomatené. Sklopila oči, přiblblý úsměv ne a ne dolů z jejích rtíků. Cítila se… zvláštně. Jinak, než když byla s Konem, když dostala svou první pusu. Zima úplně opustila její drobné tělíčko. Kibova slova ji hřála jako pár silných, teplých paží. Objímaly ji a chránily. I když uprostřed lesa, plného vlků, kanců a medvědů, bezpečněji se nikdy v životě necítila.

„Ty… ty taky nejsi zrovna nejhorší kluk na světě… máš své mouchy… je jich docela hodně… ale jinak dobrý… u mě dobrý…“ pronesla mimoděčně a nejistým hlasem, nevědomky si pohrávala s konečky vlasů, naplétala si je kolem prstů.

Kiba se znovu natáhl na zemi, ruce si složil pod hlavou. „Děkuji, vaše slova mě mile pohladila na duši, princezno,“ hrál si na noblesu mladík z té zapadlejší části Konohy.

I ona se položila do trávy, i když ta byla pro její nezvyklá záda docela hrbolatá a nepohodlná. Akamarova záda jí sloužila jako provizorní polštář. Oheň dohoříval. „Dobrou, Smraďochu Inuzuckej,“ popřála mu v hravém duchu.

„Spi sladce, běloočko Hyuugské,“ oplatil jí stejnou mincí Kiba.

…

Pozdě v noci začal vát velmi silný vítr, tak nelítostný, že vzbudil řádně unavenou Hanabi. Ta se, zuby drkotající, posadila a ohmatala své okolí ve snaze najít kdesi bokem pohozenou peřinu. Neviděla v dokonalé tmě zhola nic. Pořádně nevnímala, ale nakonec se rozpomenula, kde to sedí. Dala se tedy do hledání náhradního zdroje tepla. Šmátrala po přítulném psovi, který by jí mohl skvěle posloužit. Cosi objevila a bez rozmyslu se na nalezený pytel navalila. Objala ho a po momentu zkoumání jí došlo, že tohle Akamaru rozhodně není.

Pokrčila rameny, příliš ospalá, než aby cokoli řešila, a více se natlačila na tiše pochrupujícího Kibu. Hlavu si položila na jeho hruď. Slyšela jeho srdce poklidně bít. Už jen onen harmonický zvuk ji ukolébával. Čert to vem! Ráno se s ním o tom může pohádat, ale teď se hodlá hezky vyspat. Konečně, na roztomilou holčičku se nikdo nevydrží dlouho zlobit. A navíc, vina za takovéto situace se vždy přiznává chlapům, takže jí stejně nic nehrozí. Zhluboka zívla, než spokojeně zamlaskala, více se uvelebila a potichoučku zamňoukala: „Dobrou noc, můj nastávající…“